89ZOBRAZENÍ

První myšlenka domů koncipovaných s ohledem na šetření energie se objevila už roku 1939 v USA na Massachusetts Institute of Technology. Až koncem osmdesátých let byl ale ve Švédsku definován pasivní dům, o kterém pojednávala předcházející část seriálu. V devadesátých letech byly v Německu a později i dalších zemích (hlavně v Rakousku a skandinávských státech) skutečně vyprojektovány a postaveny první budovy. V současné době jich je po celém světě několik tisíc a – přestože zájem strmě vzrůstá – jedná se zatím o poměrně vzácný fenomén.  

Menších, ale také významných úspor lze dosáhnout pouze kvalitní izolací

a dobře provedenou stavbou bez tepelných mostů – a to je technologicky možné a finančně výhodné už od osmdesátých let.

Od té doby se také staví tzv. nízkoenergetické domy, u nás definované v první řadě spotřebou energie na vytápění pod 50kWh/m2/rok

Hranice je stejně jako u pasivních stanovena normou ČSN 73 0540 Tepelná ochrana budov; např. v Německu se za nízkoenergetický považuje i nemovitost se spotřebou o 20kWh větší – ovšem povinnost dodržet limit platí pro všechny novostavby. 

Ekologicky nejšetrnější jsou pak stavby s přebytkem tepla, neboli nulové domy

– takové, jejichž celková spotřeba tepla je zanedbatelná. V praxi se za ně považuje jakákoli budova se spotřebou menší než 5kWh/m2/rok; do této kategorie spadají i domy, které pro okolí v dlouhodobém horizontu představují spíš zdroj než spotřebič energií. Stavba sama o sobě je pasivním domem doplněným o velkou plochu fotovoltaických panelů, popř. jiných alternativních zdrojů, a do okolních objektů dodává po určitou část roku teplo nebo elektřinu. Většinu ze svých přebytků během chladných dnů s nedostatkem slunečního záření zase spotřebuje, přesto se ale v některých případech daří udržet kladnou bilanci. 

 Fotovoltaické články

, vrstvy polovodičů přeměňujících tepelné záření na elektřinu, a jejich energetická a ekonomická návratnost jsou kapitolou samy pro sebe. Ať už jsou vítány nebo zatracovány, faktem zůstává, že se chlubí bohatou historii: od devatenáctého století, kdy byly poprvé vyrobeny ze zlata a selenového polovodiče, se dostaly v padesátých letech do vesmíru a v sedmdesátých zpátky na zem, na ropné plošiny, odkud se postupně rozšířily dál. Kosmické užití vyvolalo rozsáhlý výzkum, který vyústil nejprve v dnes nejrozšířenější celokřemíkové desky (1. generace), a posléze v až tisíckrát tenčí (tzn. také lehčí a levnější, ovšem méně účinný) „thin film“ - povlak amorfního nebo mikrokrystalického křemíku (2. generace).

  Třetí generací se dnes nazývají články využívající jako polovodič nekřemíkový, často organický materiál. Tím už se ale dostáváme, co se týče komerčního užití, daleko do budoucnosti. V současné době zbývá jen konstatovat, že se jejich instalace díky zákonem 180/2005 Sb. zaručeným cenám majiteli vyplatí.