258ZOBRAZENÍ

Světem se v poslední době rozmáhá myšlenka nepodmíněného základního příjmu, který má každému člověku zaručit částku peněz bez ohledu na zásluhy, pracovní činnost či zdravotní dispozice, s níž nebude moci propadnout na finanční dno. Zní to úžasně – nebo ne?

 

Krása pospolitosti

Myšlenka základního příjmu je v zásadě rozkošná. Lidé nebudou nuceni si hledat zaměstnání pod tlakem finančního úpadku, budou mít dostatek času na vlastní realizaci, budou moci dělat to, co je baví. Což je, dle vyjádření odborníků, prostě báječné. Tento systém by spoléhal na všelidskou pospolitost a solidaritu a po dvou tisících letech by konečně došla Kristova slova k úrodné planině. Lidé by žili ve smíru, ubylo by radikálně nemocí vznikajících ze stresu, nikdo by nemusel dělat, co nechce, ba právě naopak, každý by se mohl prosadit s vlastní osobností, s vlastním talentem. Zastánci základního příjmu argumentují tím, že v lidském životě je nesmírné množství činností, které člověk dělá, aniž by za ně byl ohodnocen. Tím je myšlena péče o vlastní děti, péče o stárnoucí rodiče a podobné.

Filozofie, která se snaží fušovat do ekonomiky

Myšlenka nepodmíněného základního příjmu bohužel spadá do filozofie. Pojednává o stavech, které se odehrávají ve sférách slova kdyby. Pokládá otázky, ale její odpovědi jsou mlhavé a pro skutečný život spíše nepoužitelné. Jedná se jen o akademický problém, kterým se baví intelektuální humanisté.

První zásadní nedostatek

Financování celého cirkusu nepodmíněného příjmu je neproveditelné. Pokud by (dejme hypotetickým možnostem chvilku života) Česká republika zavedla nepodmíněný základní příjem a jeho výše by byla stanovena na rovných deset tisíc korun českých, došli bychom k tomu, že jen na výplatu této dávky by padlo více peněz, než jaká je nynější výše státního rozpočtu. Samozřejmě, stát by mohl zeštíhlet, mohlo by se přestat krást a korumpovat, výdělečné podniky by mohly být zestátněny, aby vydělaly na vyplácení nepodmíněného základního příjmu, nerostné bohatství by mohlo padnout do rukou státu, aby každý dostal svůj díl peněz. Přesto by s největší pravděpodobností nebylo dost peněz. A pokud by stát prakticky všechno zestátnil, nebyla by tu dosti vážná hrozba návratu nějaké pěkné diktatury? Možná by měla v začátcích na štítku slova lásky a pospolitosti, ale mohla by končit v komínech koncentračních táborů.

Druhý zásadní nedostatek

Pokud by nikdo nemusel dělat, dělal by vůbec někdo něco? Když odhlédneme od skutečnosti, že 10 000,- je částka, která by základní potřeby člověka nepokryla, zbude nám problematika práce. Každý by získal možnost být tím, o čem v dětství snil. Vyrojila by se tu velká množina zpěváků a herců, klávesnice by se zavařovaly pod nápory tisíců nových spisovatelů, naprostá většina lidí by se oddala činnostem, které v zásadě neprodukují obrat, ale pouze krásu. Ano, ke kráse bychom měli všichni spět, ale bez obratu, na kterém je celý systém postavený, by se začalo umírat hlady. A na nemoci. Každý by si chtěl poslechnout potlesk za svou činnost, ale nikdo by nechtěl vyvážet septiky, každý by se chtěl pokochat nad vlastním umem psát ve slově kyj tvrdé y, ale nikdo by nechtěl vykonávat ve fabrice jednu monotónní činnost.

Jak by vypadal svět po zavedení základního příjmu?

Nynější systém je založen na skrytém otroctví. Zaměstnanec dostává zaplaceno jen tolik, aby nezemřel. Odhlédněme pro tentokrát od vysokých platů určitých profesí. Většina zaměstnaneckých smluv neslibuje ani průměrný plat v ČR a lidé, kteří jsou pod touto smlouvou podepsáni, nejeví jistě známky přílišného nadšení. V okamžiku zavedení základního příjmu by se rozpadla celá infrastruktura výroby, zásobování, distribuce a další. A přesně na této infrastruktuře visí celý svět. Kdo by se odhodlal k tomu, sednout si k pokladně supermarketu a dvanáct hodin pípat? Jistě, velké množství prací, jako právě například prodavačka u kasy, by se dalo automatizovat. Člověk by byl zcela nahrazen strojem, ale na takovouto změnu nejsme technicky připraveni.

Co by, kdyby

Kdyby přesto došlo k zavedení základního příjmu, peníze se nějak sesbíraly, infrastruktura by byla automatizována, nic by v podstatě už nestálo v cestě. V tom okamžiku by pár hloubavých hlav došlo ke zjištění, že jsou zcela závislí na státní libovůli. Což je stav vhodný k nastolení diktatury, nesvobody a následného utrpení.

Závěrem

Systém je třeba změnit. Je příliš bezcitným. Lidi využívá, dělá z nich jen statistická čísla, zbytečnost, lehce nahraditelnou a tolik všední položku. Nynější systém straní lidem dravým a bezcitným, obhroublým a duševně vulgárním. Ale ponecháním takových lidí ve vedení světa či státu se nedosáhne toho, že se svět či stát změní. Lidská pospolitost je krásná, sepětí a přátelství, ale nacpat tyto pojmy do politiky státu je věc téměř nemožná. Slovo téměř lze brát jako zbožné přání či určitou naději do daleké, předaleké budoucnosti.