12ZOBRAZENÍ

Lichva je v trestním zákoně definovaná jako zneužítí něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení a proti tomu poskytnutí nebo slib plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru nebo jednání, kdy někdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede. Fuj, takto vypadá právní definice.

Co je to doopravdy

Poskytnutí vysokého procenta na jakoukoliv půjčku je lichvou. Tedy trestným činem, který je postihován odnětím svobody a případným dalším trestním postihem jako třeba propadnutím majetku. V roce 2009 se v parlamentu objevila diskuze a návrh na stanovení určitého procenta, které rozliší lichvu od běžné půjčky. Navrhováno bylo 20 % nebo několikanásobek běžné bankovní sazby úvěru. Za podivných okolností a přestože většina veřejnosti byla nakloněna přijetí zákona, nakonec žádné takové opatření nebylo schváleno. Byla tak vytvořena platforma pro balancování nad otázkou, jak posuzovat, kdy půjčka s vysokým úvěrem je lichvou a tedy trestným činem nebo není.

Stát lichvu podporuje

Na poslancích se zřejmě projevily vlivy lobbystických zájmů. Půjčky s vysokým procentem nepůjčují jenom nechvalně známé společnosti s úroky 3.000 % za rok, ale také banky a různé úvěrové společnosti za také dost vysoké úroky. Spotřebitelský úvěr totiž k lichvě má velice blízko. Pod názvem spotřebitelský se skrývá běžná půjčka, která se spotřebou nemá nic společného. Peníze jsou poskytovány bez ručení a na jakýkoliv účel. Spotřebitel je vlastně zákazník a spotřebitelský úvěr by měl být poskytnut na konkrétní zboží. Tehdy by samozřejmě nešlo o případ tísně, nezkušenosti nebo slabosti. Televizor si nikdo nekupuje v rozrušení a pokud ano, pak je to zcela jiný druh emocí, než má na mysli trestní zákoník. Stát tedy nad spotřebitelskými úvěry a jejich poskytováním přimhouřil oči nebo je zcela zavřel.

Kdo poskytuje spotřebitelský úvěr

Poskytování úvěrů by mělo být povoleno bankám nebo společnostem s bankovní licencí. Tím by byla zajištěna kontrola a to smluvních vztahů i výše úroků. Úvěrové společnosti, jak se tento název vžil, ale dokázaly tyto hranice obejít a mají nyní v předmětu činnosti – poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů. Ve skutečnosti ale žádné takové úvěry neposkytují. Jejich podmínky jsou od skutečných spotřebitelských úvěrů zcela odlišné. Jedná se vyloženě o lichvářské půjčky, které stát nikterak nepostihuje.

Rychlá půjčka

Většina zprostředkovatelů nebo poskytovatelů rychlých půjček přesně naplňuje první předpoklad lichvy podle trestního zákona. Poskytují úvěry evidentně v tísni a zneužívají nezkušenosti. To, že půjčí někomu, kdo má zápis v registrech (a tedy jinak půjčku nebo úvěr získat nemůže) je využívání tísně. Někteří dokonce jezdí domů a půjčují na místě, kde se jim dlužníci svěřují se svojí špatnou, i když třeba přechodnou finanční nebo majetkovou situací. Tím naplňují skutkovou podstatu lichvy, protože vědomě půjčují dlužníkovi, který je v tísni a nemůže si půjčit jinde nebo jinak řešit svoji situaci.

Neskutečný úrok

K půjčkám, které půjčují bez registru, bez ručitele, bez doložení příjmu a bez zajištění sice berou na sebe riziko, ale to je čistě jejich záležitostí. Společnosti, které půjčují nikdo k půjčování nenutí a podmínky si určují samy. Těchto údajně lehkých podmínek pro získání půjčky dále zneužijí obrovským ziskem, který z půjčky získají. A tím naplní druhou část podmínky skutkové podstaty trestného činu lichvy.

Spotřebitelský úvěr?

Takto je nálepka „Spotřebitelský úvěr“ pouze odlákáním pozornosti úřadů od skutečné podstaty údajné půjčky, ale ve skutečnosti lichvy naprosto jednoznačné. A je zajímavé, že státní orgány přihlížejí těmto praktikám s nonšalantní benevolencí. Dokonce se někteří státní zástupci vyjadřují v tom smyslu, že nikoho za lichvu stíhat nemohou, protože jim není známá výše údajného hrubého nepoměru. A rozum jim k tomu neříká nic. Stejně tak by mohli postupovat u jiných trestných činů, třeba nepřiměřené obrany a požadovat, aby zcela nepřiměřená obrana k útoku byla vyčíslena třeba fyzikálně v newtonech.

Státu se evidentně hodí, že lichva bují a existuje. A když to pojmeme pragmaticky, tak z ní stát žije. Samozřejmě, že existuje námitka …no tak si neměl půjčovat, nikdo ho nenutil… A je svým způsobem pravdivá. Bez ohně není kouře. Ale tento argument nemá nic společného s tím, že postihovat a zabránit lichvě je povinností státu a postavení společností, které lichvu provozují, by mělo být trestné, když tedy dnes máme trestnou činnost společností. Lichva je pro stát krátkodobě výhodná. Dlužník díky drastickým opatřením v podobě exekucí přináší daně, které by normálně z něj stát nedostal. Jak by někdo mohl donutit někoho, kdo nemá na zaplacení  pár tisíc nájmu, aby přišel o dům, byt, auto a nábytek a stát se s exekutorem o toto jmění podělil daňově?