Výsledky vyhledávání pro dotaz zatížena

Výsledky vyhledávání v sekci: Finance

Odhad velikosti průměrných vážených nákladů kapitálu, výpočet WACC

VK a její průměrné riziko.Možnost takové investice ale téměř určitě nikdy nenastane, takže teoreticky správné je WACC vyšší či nižší rizikovost oproti průměru firmy zohlednit. Rovněž odlišná struktura financování a jiné (inkrementální) náklady požadované investory (tj. bankou nebo námi) při úpravě "průměrného firemního" WACC je teoreticky žádoucí zohlednit.V předchozím textu jsme se problému stanovení v případě nákladů cizího kapitálu již dotkli. Řekli jsme, že pokud bychom si měli na určitý projekt půjčit, náklad tohoto projektu bude úroková sazba, za kterou nám banka peníze na tento projekt poskytne. Pokud vyhodnotí námi předložený záměr pozitivně, může nám peníze poskytnout za stejnýchpodmínek jako úvěry v minulosti. Pokud její oddělení credit-risk managementu shledá vyšší riziko (rizikovější obor, kde se chceme angažovat, vyšší provozní páka atp.) a peníze nám půjčí, bude požadovat vyšší úrokovou sazbu. Z hlediska struktury financování našeho projektu (tj. výše finanční páky), čím bude podíl našeho dluhu vyšší, tím vyšší riziko banka podstupuje a tím bude pro nás obtížnější za jinak nezměněných podmínek úvěr získat, resp. tím vyšší budou stanovené sazby. Stejným způsobem budeme celou situaci hodnotit i my. Vyšší podíl bankovního dluhu (vyšší finanční páka) pro nás představuje vyšší riziko spojené s povinností platit úroky bez ohledu na vývoj našeho hospodaření. Rovněž případná vyšší provozní páka nebo rizikovější sféra, kam investujeme, zvyšuje naše riziko podnikání. Takže i naše požadovaná výnosová míra (resp. náklad vlastního kapitálu) bude v případě takové investice vyšší oproti "firemním" hodnotám v rámci WACC.Tyto nové hodnoty nákladů obou složek kapitálu spolu s jejich vzájemným poměrem na financování investice zakomponujeme do "průměrného firemního" WACC a jeho upravenou hodnotu použijeme k jejímu diskontování.Stabilní cílová strukturaTeoreticky lze omezit riziko spojené s finanční pákou (strukturou financování) tak, že budeme zachovávat při financování našich investic stejnou strukturu, jako jsou financována naše firemní aktiva. K tomu ale bude třeba zajistit potřebnou výši zisku, který by byl v dané proporci s novými úvěry v rámci jednotlivých investic reinvestován nebo zvýšení vlastního kapitálu vkladem každého z nás. Pokud jsou naše zisky dostatečné, můžeme z nich stejnou proporcí k novým úvěrům hradit jednotlivé investiční projekty, takže poměr cizích zdrojů (úvěrů) bude sice růst, ale proporčně s našimi vlastními zdroji financování (vlastním kapitálem). To zajistí zachování stejného poměru financování jednotlivých investic a aktiv ve firmě. Jaký to může mít efekt? Banky uvidí, že se nemění stupeň našeho zadlužení a riziko tak pro ně v tomto ohledu neroste. To bude mít vliv na nulovou nebo případně jen malou změnu nové úrokové sazby. Rovněž pro nás stejná finanční páka neznamená nárůst rizika a tudíž ani my, vlastníci firem, nepromítáme zvýšené riziko spojené se změnou struktury financování do vyššího požadovaného výnosu. V celkovém efektu sledování takto stanovené neměnné cílové struktury financovánístabilizuje (přibližuje) diskontní míru dané investice (tj. upravený WACC) hodnotě "firemního" (učebnicového) WACC. Chtěl bych ale zdůraznit, že se bavíme pouze o riziku finanční páky, nikoliv o reálné rizikovosti odvětví, kam investice míří nebo o rizikovosti investice jako takové. Zmiňovaná stabilní cílová struktura financování je řadou teoretiků doporučována i z toho důvodu, že lze teoreticky odhadnout takovou strukturu financování, která bude pro firmy nejlevnější. Navíc, pokud používají jednotnou diskontní sazbu ve formě "firemního" WACC pro všechny typy investic, což je v praxi nejčastější případ, snižují tak potřebu "firemní" WACC přizpůsobit té které investici, jak teorie požaduje. Ve výsledku tak zmírňují nepřesnost hodnocení investice diskontováním neupravenou výší "firemního" WACC namísto požadovaným upraveným WACC. V podmínkách řady malých a začínajících firem je předpoklad udržování stabilní cílově struktury financování zpravidla hůře realizovatelný. Proto z pohledu téže investice při nedodržení stabilní cílové struktury financování (finanční páky) je z hlediska teorie ještě potřebnější přizpůsobit učebnicový "firemní" WACC k diskontování každé jednotlivéinvestice. Jak už bylo několikrát poznamenáno, toto přizpůsobení je subjektivním prvkem hodnoty WACC, nicméně každý vlastník a manažer by se ve svém zájmu o jeho úpravu měl pokusit (a to tím naléhavěji, o co větší investici se jedná). Na druhou stranu je třeba poznamenat, že takové přizpůsobení podle konkrétní investice vyžaduje nezbytnou zkušenost, neboť výše diskontní sazby posuzování investice kriticky ovlivňuje. Takže nepřesnost při úpravě WACC v řádu i jen několika procent může nakonec zvrátit celé naše rozhodnutí. Příklad 1Dejme tomu, že naše firma je financována ve struktuře, kterou uvádí obrázek 1. My jako vlastníci v průměru od našich aktiv, která jsou touto strukturou pasiv financována, požadujeme 18% výnosovou míru (sloupek oček. výnos). Banky a leasingová společnost, které financují zbylých 40% našich aktiv, požadují úrokové sazby v témže sloupku. Celkový "firemní" učebnicový WACC tak při neuvažování daňové sazby činí 13,5%. Předpokládejme dále, že se objevilainvestiční příležitost obvyklé rizikovosti v našem odvětví, na kterou nemáme vlastní zdroje a musíme ji plně krýt novým úvěrem od banky ve výši 200 tis. Kč při 7% úroku. Jakou hodnotu diskontní sazby (upravený WACC) pro tento případ použít?Rovnice 1:Očekávaná míra výnosu vlastního kapitálu Obrázek 1: "Firemní" učebnicový WACC Obrázek 2: Upravené WACC pro investici Obrázek 2 naznačuje, jak lze pro tento případ teoreticky postupovat při úpravě "firemního" WACC.V prvé řadě přijetím nového úvěru, kterým budeme investici financovat ve 100%, dochází ke změně struktury financování, tj. dojde k vyšší finanční páce. Není splněno doporučení udržovat konstantní cílovou strukturu financování, takže se mění finanční riziko. To se projeví vedle ostatních rizikových faktorů (provozní páka, riziko oboru atd.) v tlaku na vyšší požadovaný výnos jak u banky (nově 7% oproti předchozímu střednědobému úvěru za 6%) tak i u nás. Námi požadovaná výnosová míra tudíž také vzroste ze současných 18% v zadání. Odpověď na kolik vzroste, uvedeme níže.Pokud se ptáte, jak bylo 18% stanoveno, pokusím se to naznačit, neboť ve většině odkazů k ukázkám výpočtu WACC na internetu je její hodnota pouze uvedena. Tím se autoři takových stránek vyhýbají všem komplikacím spojeným s jejím určením. Vyjdeme z rovnice očekávané míry výnosu vlastního kapitálu. Řekněme, že bezriziková (nominální) míra výnosu činí 6% a požadovaná míra výnosu tržního portfolia (průměrné akcie) činí 15%, přičemž koeficient beta (ß) činí v našem odvětví 1,33. (Na internetu lze najít zdroje s průměrnými hodnotami ß pro různá odvětví). Dosazením těchto údajů v rovnici 1 dostaneme oněch 18%.O kolik očekávaná míra výnosu vlastního kapitálu (implicitní náklad obětované příležitosti vlastního kapitálu) vlivem vyšší finanční páky vzroste, to je otázkou. Jeho změna bude vyvolána změnou koeficientu ß. Nikdo vám rigorózně neřekne, jak se její výše, i za předpokladu stejné rizikovosti investice jako je průměr za firmu, v důsledku vyššího zadlužení změní (vzroste). Zde právě figuruje subjektivníprvek, neboť těžko kdo kdy změří a nějak stanoví, o kolik v tomto případě vzroste do budoucna požadovaná míra výnosu vlastníků (v rovnici 1 reprezentovaná růstem ß). V následující kapitole si něco povíme o určitých záchytných bodech, jak diskontní míru (WACC) pro danou investici upravovat.V souladu se zadáním zůstává rizikovost investice v intencích průměrného rizika celé firmy (ostatních aktiv).Proto dochází k růstu pouze na straně finančního rizika a to v důsledku růstu zadlužení ze 40% na 50%. Náš požadovaný výnos tak může v této chvíli dosahovat 21% za předpokladu růstu ß z 1,33 na 1,67% a upravený WACC následně vzroste na 13,9% (obrázek 2). Znovu bych chtěl zdůraznit, že vyšší hodnota očekávaného výnosu vlastního kapitálu (21%) bude vždy zatížena subjektivním odhadem. Na příkladu 1 jsem se pokusil pouze velice zjednodušeně znázornit, k čemu při přizpůsobení "firemního" WACC teoreticky dochází a jak ve výsledku tyto procesy ovlivňují celkovou upravenou hodnotu WACC pro danou investici. V praxi, pokud vůbec někdo přizpůsobuje velikost WACC výrazně odlišným investicím co do míry rizika nebo jejich rozsahu, vychází ze své zkušenosti a citu.

Pokračovat na článek


Vznik věcného břemene ponecháním si části vlastnického práva

 Právní praxe naráží při převodech nemovitostí poměrně často na situaci, kdy je převáděna nemovitost na nového nabyvatele, nicméně je žádoucí, aby původnímu vlastníku vzniklo ve formě věcného břemene k nemovitosti určité věcné právo, typicky právo doživotního užívání. V současné době se takové situace v důsledku zažitých zvyklostí většinou řeší tak, že smlouva o převodu nemovitosti (kupní, darovací) je zároveň i smlouvou o zřízení věcného břemene. Dojde tak k převodu vlastnictví k nemovitosti na nového nabyvatele a posléze (či zároveň) ke vzniku věcného břemene ve prospěch zcizitele. Naskýtá se otázka, zda takový postup je jediný možný.JUDr. Milan Vašíček, Dan Dvořáček, Brno, Praha*I. ÚvodemPrávní praxe naráží při převodech nemovitostí poměrně často na situaci, kdy je převáděna nemovitost na nového nabyvatele, nicméně je žádoucí, aby původnímu vlastníku vzniklo ve formě věcného břemene k nemovitosti určité věcné právo, typicky právo doživotního užívání.V současné době se takové situace v důsledku zažitých zvyklostí většinou řeší tak, že smlouva o převodu nemovitosti (kupní, darovací) je zároveň i smlouvou o zřízení věcného břemene.1 Dojde tak k převodu vlastnictví k nemovitosti na nového nabyvatele a posléze (či zároveň) ke vzniku věcného břemene ve prospěch zcizitele. Naskýtá se otázka, zda takový postup je jediný možný. Pokud je subjekt A vlastníkem pěti pomerančů a usmyslí si, že subjektu B převede tři a dva si chce ponechat, může to udělat buď složitě, tedy tak, že mu převede všech pět a pak si nechá dva vrátit, nebo jednoduše tak, že mu dá pouze tři. Nechceme tvrdit, že tato obrazná analogie je bezezbytku aplikovatelná na vznik věcného břemene ponecháním si části vlastnického práva v souvislosti s převodem nemovitosti. Chtěli bychom se však pokusit o prozkoumání této otázky a nalezení míry, v níž je takový postup eventuálně možný.Vlastnické právo je v klasickém pojetí civilního práva převáděno vždy jako určitý ideální celek blíže neurčených práv, jejichž nepřímým předmětem je věc v právním smyslu. V institutu spoluvlastnictví pak nacházíme promítnut fakt, že vlastnictví lze převádět nejen jako celek, ale též v ideálních jeho částech – podílech. Lze však převádět samostatně též určité konkrétní složky vlastnického práva, nikoli jen ideální podíl? A pokud ano, jaké jsou podmínky takového převodu a jaké jsou jeho důsledky? Na tyto otázky bychom rádi nalezli odpověď v tomto příspěvku.II. Pohled civilního právaVlastnické právo se skládá z velmi různorodé škály vlastnických oprávnění, která díky absolutní povaze tohoto práva zaručují vlastníkovi ochranu před zásahy třetích osob. Jedná se o klasické ius utendi, fruendi, disponendi et abutendi, tedy o právo věc užívat, těžit její plody, věcí majetkově disponovat a případně věc zničit. V praxi se užívají právní vztahy, kdy vlastník na bázi obligační umožní výkon některých těchto práv jiné osobě, např. nájemní smlouvou. V takovém uspořádání vztahu vlastníku zůstávají všechna jeho oprávnění a nájemce svá práva vykonává jen odvozeně od práv vlastníkových, nedochází zde tedy k dělení vlastnictví tak, že by určité složky vlastnického práva originárně náležely jinému subjektu nežli vlastníku. Jak ale hodnotit převodní, např. darovací, smlouvu na nemovitost, v níž je ujednáno, že „dárce převádí celé vlastnické právo k pozemku s výjimkou práva odpovídajícího věcnému břemeni ve formě práva na pozemku čerpat vodu, kteréžto si ponechává“. Takovou smlouvu lze zajisté na první pohled ohodnotit jako absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem. Můžeme tvrdit, že vlastnictví je celistvý právní institut, který nepřísluší štěpit jiným než zákonem předpokládaným způsobem, tedy na ideální podíly.Můžeme též smlouvě přiznat platnost i účinnost, nicméně interpretací dojít k závěru, že strany sjednaly přechod (celého) vlastnictví s tím, že je pak následně vytvořeno věcné břemeno ve prospěch dárce, protože, opět, vlastnické právo nelze štěpit, a proto si také nelze jeho specifickou část ponechat.Jsme toho názoru, že jakkoli jsou oba přístupy myslitelné, lze zaujmout i poněkud „odvážnější“ stanovisko, totiž že přejde „okleštěné vlastnické právo“ a jako vedlejší produkt se vytvoří právo odpovídající věcnému břemeni ve prospěch zcizitele. Pro přijetí takového závěru je však zapotřebí formulovat dvě základní podmínky.1. Právo, které si zcizitel ponechává, musí být bezpodmínečně obsaženo v právu vlastnickém, jehož zbytek převádí.Tato podmínka je poměrně jasným vyústěním faktu, že si jen těžko lze ponechat něco, co subjekt nemá. Předmětem ponechání si tak mohou být jen oprávnění absolutního charakteru, která ve vztahu k dané nemovitosti vlastník má. Předmětem ponechání si nemohou být povinnosti třetích subjektů k plnění, protože takové povinnosti nejsou typickou součástí vlastnického práva. I pokud by nabyvatel nemovitosti souhlasil s převzetím takových povinností v souladu s převodní smlouvou, nebude se jednat o „ponechání si“ práva, ale o jeho nový vznik. Pokud bychom měli situaci přiblížit klasickou civilistickou terminologií, tak si v obecné rovině lze ponechat právo odpovídající služebnosti,2 ale ne reálnému břemenu.3 To proto, že vlastníku zpravidla již z vlastnictví samého svědčí všechna práva k jeho nemovitosti, která by teoreticky mohla nabýt formy služebnosti, nesvědčí mu však práva svým obsahem odpovídající reálným břemenům. Přesněji řečeno, vlastník si zajisté může ponechat práva, která by po převodu vlastnictví rezultovala ve vytvoření služebnosti jistivé4 (faciendum). Taková služebnost tkví v právu oprávněného užívat určitým způsobem vlastníkovu věc, např. oprávněný smí chodit přes vlastníkův pozemek. Takové právo si převodce může ponechat, protože je jistě má – zajisté smí chodit po svém pozemku. Je dokonce představitelné, že by takovým „ponecháním si“ byla vytvořena služebnost záporná (non faciendum), která nespočívá v právu oprávněného nějakým způsobem cizí věc užívat, ale v povinnosti vlastníka nějakým způsobem svou věc neužívat. Vlastník např. nesmí na svém pozemku vysadit stromy. Taková služebnost může vzniknout „ponecháním si práva“ tak, že si převodce ponechá právo na to, aby na pozemku nikdo stromy nesázel. I takové uspořádání je podle našeho názoru možné, protože i takové právo k pozemku vlastník před převodem zajisté má. 2. Převedené okleštěné vlastnické právo stejně tak jako ponechaná si jeho část musejí být schopny právního života v některé z forem, které platné právo zná.Jsme toho názoru, že autonomie vůle v soukromém právu nachází své místo v oblasti jednání subjektů a obsahu jejich vůle, nikoli však v tom, jaké právní následky budou s jejich jednáním spojeny. Pouze aprobace zaměřeného projevu vůle právem a jeho spojení s právními následky tvoří pojmové znaky právního úkonu, přičemž otázka aprobace právem a spojení projevu vůle s následkem není v moci subjektů práva, ale v moci zákonodárcově. Řečeno jinými slovy, subjekty práva mají zajisté volnost v tom, jaké právní následky svým jednáním zamýšlejí dosáhnout a jak tuto svou vůli projeví. Není již však v jejich moci rozhodnout, zda jimi zamýšlené následky skutečně nastanou. (Např. dvě osoby, které nejsou manžely, zajisté mohou pojmout úmysl, že „vloží“ věc jednoho z nich do svého bezpodílového spoluvlastnictví. Tyto osoby zajisté mohou uzavřít i smlouvu s takovým obsahem. Tato smlouva však nikdy zamýšlený výsledek nevyvolá, protože neexistuje právní norma, která by s takovým právním úkonem takový právní následek spojovala.) V rozebíraném případě to znamená, že není možné, aby účastníci diskutované převodní smlouvy pomocí jejích ustanovení konstruovali nové, právu neznámé formy vlastnictví či spoluvlastnictví nebo věcných práv obecně5 a odvolávali se na autonomii své vůle a dožadovali se, aby třetí osoby a státní orgány jejich „výtvor“ akceptovaly. Proto je zapotřebí, aby účastníci případné převodní smlouvy nastavili převod jednotlivých práv takovým způsobem, aby se vlastnictví, které se původně celé nacházelo pouze u jednoho z nich, rozdělilo na dvě entity, které budou podřaditelné pod existující kategorie věcných práv známých platnému právnímu řádu. Pokud je převáděna ideální část vlastnictví – podíl, je situace jednoduchá. U obou nových spoluvlastníků zaujmou jimi nabytá (resp. ponechaná) práva formu spoluvlastnických podílů, což je uspořádání, se kterým právo počítá.Je otázkou, jestli je toto uspořádání jediné možné.Pokud je převáděna jiná část vlastnického práva než ideální podíl, tedy např. je převáděno celé vlastnictví mimo práva obývat určitou část nemovitosti, je otázkou, jakých forem toto rozdvojené uspořádání může nabýt. Pokud zcizujícímu vlastníku má zůstat právo obývat určitou místnost, jedná se o právo odpovídající věcnému břemeni. Ostatně právě takové věcné břemeno je velmi často v praxi zřizováno. O tom, že tato „ponechaná“ práva tedy svým obsahem věcnému břemeni korespondují, není pravděpodobně sporu. Co však nabyl „nový vlastník“, pakliže si převodce takové právo ponechal? Převodce nabyl celé vlastnictví k nemovitosti s výjimkou tohoto práva, a je tedy vlastníkem nemovitosti zatížené věcným břemenem. I takové uspořádání je v praxi časté a zjevně možné. Naopak není výše uvedený postup myslitelný u movitých věcí, protože tam by práva zúčastněných subjektů nabývala forem, které právo nezná. Jelikož současné občanské právo nezná věcná břemena váznoucí na movitých věcech, neexistuje institut občanského práva, který by vhodně korespondoval např. věcnému právu užívání cizí movité věci.Z výše uvedeného je podle našeho názoru zřejmé, že lze v rámci vlastnického práva k nemovitostem izolovat určitá vlastnická oprávnění, která si zcizitel při převodu vlastnictví ponechá, což povede ke vzniku věcného břemene na převáděné nemovitosti na straně jedné a vlastnictví k zatížené věci na straně druhé. Takový výsledek je podle našeho názoru nevyhnutným důsledkem vhod¬ ně konstruované smlouvy o převodu části vlastnického práva k nemovitosti.Je však takový převod možný? Je v moci vlastníka darovat nikoli celou věc nebo ideální podíl na vlastnictví věci, ale darovat nemovitou věc celou, mimo práva užívat její část? Jsme toho názoru, že ano.Zejména neexistuje právní norma, která by takový právní úkon vylučovala. Neexistuje právní norma, která by říkala, že vlastnictví lze dělit pouze na ideální podíly a že jeho jiné částečné převody jsou vyloučeny. Je výsostným oprávněním vlastníka disponovat se svou věcí majetkově, a tedy i rozhodovat o tom, zda a komu bude převedena. Je-li vlastník oprávněn převést věc celou, proč by neměl být oprávněn převést jen určitá práva k ní, tím spíše, že platné právo s těmito separovanými právy umí zacházet jako s definovatelnými instituty? Není tedy v moci vlastníka, aby převedl vlastnictví k součásti své věci. To proto, že součást věci není věcí samostatnou, a proto k ní ani nemůže existovat samostatné věcné právo. Samostatné věcné břemeno k nemovitosti a samostatné vlastnictví nemovitosti omezené věcným břemenem však existovat mohou, a proto není důvodu se domnívat, že s nimi též nelze samostatně disponovat.Pokud by vlastník nemovitosti tuto převáděl a tato nemovitost již byla zatížena věcným břemenem z dřívějška, zajisté nikdo nebude mít námitek k tomu, že převáděné vlastnické právo (nepochybně omezené věcným břemenem) je způsobilým předmětem smlouvy. Proč by tedy v případě, že je převáděno vlastnictví nezatížené, nemohl převodce učinit „výhradu služebnosti“ (deductio servitutis), čímž z obsahu převodu doslova „odečte“ práva odpovídající věcnému břemeni, a učiní tak předmětem převodu zcela shodný komplex práv, jaký je převáděn ve výše citovaném bezesporném příkladě? Není podle našeho názoru důvod k závěru, že první z naznačených převodů je možný, zatímco druhý nikoli, a to zejména proto, že předmětem obou převodů je zcela shodná množina práv. Rozdíl je jen v tom, že v prvním případě je tato množina definována obsahem vlastnictví a obsahem věcného břemene, zatímco v druhém případě obsahem vlastnictví a vůlí smluvních stran. Oba tyto způsoby se nám zdají rovnocenné, protože považujeme za právo vlastníka rozhodnout, jaká oddělitelná6 část jeho vlastnictví bude převedena.Jsme toho názoru, že takový výklad je plně v souladu jak s účelem a smyslem zákona, tak i se základní zásadou civilního práva, jíž je respektování autonomní vůle stran právního úkonu. Účelem civilního práva je, mimo jiné, vytvářet příznivý prostor pro volnou směnu hodnot. Respektování autonomie vůle jednotlivých subjektů je vyjádřením přesvědčení, že tyto subjekty nejlépe, zejména lépe nežli zákonodárce, vědí, jak naložit se svými hodnotami. Výklad zákona by tak měl vždy směřovat k zachování účelu, který strany sledovaly, pokud takový závěr není z nějakého závažného důvodu nepřijatelný. Za nepřijatelný je třeba jistě označit výklad, který je v rozporu s textem zákona (zde pak nejde ani o výklad), stejně tak jako i výklad, který jde k tíži právní jistotě třetích osob, apod. Jsme však toho názoru, že námi nastíněný výklad žádnou z těchto vad netrpí. Ostatně tento výklad vede k výsledku, který je zcela běžný a hospodářsky účelný – nemovitost vlastníka A je zatížena věcným břemenem ve prospěch osoby B. Pouze představujeme méně obvyklý nebo méně zřejmý způsob, jak tohoto výsledku dosáhnout. A je-li výsledek přípustný a námi navrženou cestu zákon nezakazuje, domníváme se, že není správné trpět „kultem absolutní neplatnosti“7 a směřovat interpretaci k důvodům neplatnosti z důvodu ochra¬ ny „virtuální zákonnosti“ namísto ochrany svobodné vůle účastníků právního úkonu.Též Ústavní soud v nálezu sp. zn. I ÚS 546/03 konstatoval: „Je evidentní, že všemi citovanými ustanoveními prozařuje shora uvedený princip autonomie vůle, podle něhož je třeba dát prostor jednotlivcům k tomu, aby sami určovali rozsah svých práv a povinností, přičemž jejich projevu vůle je třeba dát přednost před kogentním8 zněním zákona...... Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.“Z citovaného judikátu podle našeho názoru vyplývá obecné vodítko pro interpretaci civilněprávních předpisů, podle nějž má být interpretátor veden snahou zachovat chtěné následky projevu vůle účastníků právního úkonu. Takový výklad je navíc výkladem ústavně konformním, protože je výrazem čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž každý může činit vše, co zákon nezakazuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je povinností všech orgánů z dostupných výkladů volit vždy ten, který nejlépe koresponduje s ústavním pořádkem České republiky.9 III. Právní povaha věcných břemenV nastíněných úvahách je dále zapotřebí se vypořádat s problémem právní povahy věcných břemen, zejména pak jejich „kompatibility“ s vlastnictvím. Pokud totiž tvrdíme, že ponecháním si vhodné části vlastnického práva vznikne věcné břemeno, je zapotřebí, aby tyto dva instituty byly vysoce příbuzné, aby bylo možno je v daném rozsahu patřičně zaměňovat.10Problematikou právní povahy věcných břemen se v naší teorii v posledním období zabýval zejména J. Fiala.11 S využitím implementace zájmové teorie do teorie právní12 dospívá k názoru, s nímž se plně ztotožňujeme, že věcná břemena nevykazují takový stupeň integrace společenských zájmů, jako práva obligační (typicky subjektivní práva relativní), ale ani tak nízký stupeň integrace společenských zájmů, jako právo vlastnické (typicky subjektivní právo absolutní).13 Z toho důvodu jsou věcná břemena svébytnou skupinou práv, která se nachází mezi krajními body absolutních práv na straně jedné a relativních práv na straně druhé.Je otázkou, zda je možné uvažovat o tom, že ponecháním si části práva absolutního (vlastnictví) může vzniknout právo, které je svou povahou bližší právům relativním (věcné břemeno). Pokud by takový postup možný byl, je třeba se dále ptát, kam se „ztratí“ ona absolutnost, co je příčinou zmiňované konverze a jak tuto příčinu odůvodnit zájmovou teorií.Domníváme se, že příslušný konverzní mechanismus je zapotřebí hledat v procesu kontraktace směřující k uzavření hlavní převodní smlouvy o nemovitosti. Hledání smluvního konsensu není ničím jiným než procesem integrace společenských zájmů, které jsou v úzkém měřítku vyjádřeny zájmy účastníků smlouvy, v širokém měřítku pak obecným působením tržních sil, které svedly tyto dva konkrétní účastníky k sobě a přiměly je jednat o uzavření smlouvy. Tím, že jeden z účastníků se za určitých podmínek zbavuje svého vlastnictví, zatímco druhý účastník souhlasí s tím, že nenabude vlastnictví perfektní, ale obtěžkané věcným břemenem, dochází k vyšší integraci společenských zájmů, než jaká zde byla před kontraktací, což má za následek i modifikaci právní povahy vlastnictví nového nabyvatele na straně jedné a „zbytkového vlastnictví“ zcizitele na straně druhé. Na straně nabyvatele se objevuje vlastnictví zatížené věcným břemenem, což je právo méně absolutní (protože více integrující) nežli „čisté“ vlastnictví, na straně zcizitele se pak objevuje věcné břemeno, jemuž je vyšší integrace společenských zájmů vlastní.Z hlediska právní povahy věcných břemen je tedy zřejmé, že navrhované uspořádání poskytuje logické prostředky pro dosažení konverze z čistého vlastnictví jako absolutního práva na vztah vlastnictví zatíženého věcným břemenem jako práva blíže právům relativním. Domníváme se tedy, že odlišná právní povaha věcných břemen a vlastnického práva není na překážku námi navrhovanému uspořádání, ale že je naopak podporuje.IV. Otázky evidence v katastru nemovitostíV souvislosti s pojednáním o věcných břemenech a jejich vzniku je vždy zapotřebí se zabývat i otázkou jejich evidence v katastru nemovitostí, protože věcná břemena jsou povinnou součástí této evidence [§ 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky] u nemovitostí zapisovaných do katastru. Významná je též otázka konstitutivnosti či deklarativnosti takového zápisu, resp. otázka formy, kterou takový zápis má mít. Ustanovení § 151o odst. 1 ObčZ stanoví, že k nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí. Stejně tak § 2 odst. 2 zákona č. 256/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, stanoví, že „práva uvedená v § 1 odst. 1 (mj. právo odpovídající věcnému břemeni – pozn. aut.) vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak“.Z uvedeného by se zdálo, že ke vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni způsobem, který navrhujeme, je zapotřebí vkladu do katastru nemovitostí. Tato forma zápisu by pak měla konstitutivní povahu a právo odpovídající věcnému břemeni by vzniklo zpětně ke dni podání návrhu na povolení vkladu. Domníváme se, že tomu tak není.Výše citovaná právní úprava se týká situací, kdy právo odpovídající věcnému břemeni vzniká nebo se převádí, jinými slovy, případů, kdy osoba, které doposud takové právo nesvědčilo, má takového práva nabýt (arg. „k nabytí“, „práva vznikají“). V našem případě však zcizitel, který si část vlastnického práva ponechal, nepotřebuje nic „nabýt“, tím méně je nutné, aby mu nějaká práva „vznikala“. Dotyčná osoba je vlastníkem nemovitosti a všechna tato práva z titulu svého vlastnictví již má. Částečným převodem vlastnictví na jinou osobu tato práva nepozbývá (vždyť si je výslovně ponechala!), a je tudíž protismyslné požadovat, aby jí tato práva vznikla, či aby je nabyla. Z toho důvodu se domníváme, že není namístě takto vzniknuvší právo odpovídající věcnému břemeni zanášet do katastru nemovitostí vkladem.Domníváme se, že namístě je provést zápis tohoto věcného břemene záznamem, protože věcné břemeno není „zřízeno“ právním úkonem účastníků. Předmětem právního úkonu účastníků je dispozice s vlastnictvím movité věci. Pouze jako vedlejší produkt toho, že tato dispozice je jen částečná, se množina práv, které si zcizitel ponechal, přemění ve věcné břemeno. Stane se tak imanentně a automaticky okamžikem, kdy nabyvatel nabude zbytkové vlastnictví nemovitosti. Do tohoto okamžiku je zcizitel plným vlastníkem nemovitosti, po tomto okamžiku mu vlastnictví v daném rozsahu zanikne a zbylá práva nabudou charakteru věcného břemene. Podle našeho názoru by zápis do katastru nemovitostí měl probíhat tak, že katastrální úřad zapíše na základě povolení vkladu vlastnické právo novému nabyvateli s účinností ke dni podání návrhu na povolení vkladu (což má konstitutivní účinek) a zároveň záznamem zapíše současně se utvořivší právo odpovídající věcnému břemeni, což má účinek ryze deklaratorní. Jiný postup (např. lpění na vkladu obou práv) by vedl k neřešitelným problémům. Zejména by nebylo lze povolit samostatný vklad vlastnického práva nového nabyvatele nemovitosti, protože takový jednoduchý vklad by musel pokrývat celé vlastnictví, což však nemá oporu v převodním titulu, který obsahuje jednoznačné deductio servitutis. Stejně tak, pokud bychom připustili, že se zcizitel práv, která si ponechal, ujme až povolením vkladu „jeho“ věcného břemene, jen těžko by se odpovídalo na otázku, co je titulem, na základě nějž tato práva na dané mezidobí pozbyl, když převodní smlouva je ze svého dosahu jasně vylučuje.Domníváme se, že jediným správným řešením je právě navrhovaný „dvojzápis“, tedy vklad vlastnictví pro nového vlastníka s tím, že touto právní skutečností automaticky zbylá práva na straně zcizitele konvertují ve věcné břemeno, což se zapíše pouze záznamem. V. Dopady daňovéNastíněný způsob vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni má nemalé dopady do oblasti práva daňového. Vraťme se k původnímu příkladu uvedenému v úvodu tohoto článku. Převodce chce převést vlastnictví k nemovitosti na jinou osobu, chce však, aby mu k této nemovitosti vzniklo právo doživotního bydlení v některých místnostech, a to ve formě věcného břemene. Bude-li postupovat „klasickou“ cestou, pak převede celou nemovitost na nabyvatele a následně mu nabyvatel na nemovitosti zřídí příslušné věcné břemeno. Předmětem daně z převodu nemovitostí pak bude jednak cena převáděné nemovitosti [buď sjednaná nebo zjištěná,14 podle toho, která bude vyšší – § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb.] a dále i hodnota bezúplatně zřizovaného věcného břemena [§ 10 písm. c) zákona č. 357/1992 Sb.]. Cena nemovitosti se pak bude počítat z nemovitosti nezatížené závadami, protože fakticky nemovitost v okamžiku převodu zatížena břemenem ještě není. Daň z převodu nemovitosti se proto bude platit z „plné ceny“ nemovitosti a navíc ještě z ceny věcného břemene.Při postupu, který navrhujeme, bude situace poněkud odlišná. Především bude jiná zjištěná (a ovšem také sjednaná) cena nemovitosti, protože není převáděno čisté, úplné vlastnické právo k dané nemovitosti, ale jen jeho, byť podstatná, část. Taková cena musí být zákonitě nižší, přičemž při jejím stanovení se bude podle našeho názoru postupovat analogicky s § 48 vyhlášky č. 540/2002 Sb., k provedení některých ustanovení zákona o oceňování majetku, tedy jako by již nemovitost daným břemenem zatížena byla, protože fakticky je hodnota převáděného vlastnictví menší právě o hodnotu těchto práv. Vzniklé věcné břemeno pak podle našeho názoru vůbec předmětem daně nebude. Předmětem daně z převodu nemovitosti je dle § 9 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb. jen „bezúplatné zřízení věcného břemene nebo jiného plnění obdobného věcnému břemeni při nabytí nemovitosti darováním“. Zřízení podle našeho názoru znamená úkon, který spočívá v tom, že subjekt A určitá práva nemá a činností subjektu B mu taková práva vzniknou. To však není případ námi navrhovaného postupu. V námi navrhovaném postupu zciziteli žádné právo nevzniká a není mu ani zřizováno. Zcizitel si pouze ponechává práva, která již měl. Věcné břemeno mu tedy není zřízeno, a nedochází tedy k úkonu, který by byl předmětem daně.Oproti „klasickému“ postupu je tak vzniklá daňová povinnost znatelně nižší, protože bude nižší cenou oceněna převáděná nemovitost a věcné břemeno vůbec nebude předmětem daně. Lze pravděpodobně očekávat tuhý odpor finančních orgánů proti takovému postupu, protože pro příjmovou stranu veřejných rozpočtů je znatelně výhodnější v úvo¬ du článku popisovaná „pomerančová“ metoda. Není však povinností daňových subjektů, aby si počínaly tak, aby jejich daňová povinnost byla co nejvyšší, ale je naopak jejich právem jednat tak, aby v rámci platných právních předpisů byla jejich daňová povinnost co nejnižší. Není tedy povinností daňových subjektů převádět nemovitosti daňově neefektivně, lze-li to dělat efektivně. Podle našeho názoru neuspěje případná námitka správce daně, že se ze strany účastníků převodu jedná o zastření skutečného stavu úkonu stavem formálně právním (§ 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.). O takovou situaci by se jednalo, pokud by účastníci ve skutečnosti provedli něco jiného, než co „na oko“ sjednali v právním úkonu. Tak tomu však není. Účastníci se dohodli, že převedou neúplné vlastnictví k nemovitosti na jednoho z nich a druhému z nich že zůstane část vlastnického práva odpovídající věcnému břemeni, a přesně to se také stalo a přesně v souladu s touto skutečností účastníci vypočtou a zaplatí daň. Pokud se skutečný stav přesně shoduje s obsahem právních úkonů, nelze hovořit o zastření ve smyslu § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.Správce daně se poukazem na § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. nemůže domáhat toho, aby si účastníci právního úkonu počínali jinak, tedy aby převedli něco jiného, než převést chtějí, prostě proto, aby si, zcela protismyslně, vytvořili vyšší daňovou povinnost. Naopak je povinností správce daně respektovat právní a faktický stav, který je v souladu s právními úkony, které účastníci provedli.VI. ZávěremNámi nastíněný způsob vzniku věcných břemen na nemovitostech jistě není bezproblémový. Jsme si vědomi toho, že se jedná v České republice o poměrně neobvyklou právní konstrukci, která je však např. v sousedním Rakousku bez problémů používána. Přesto jsme však přesvědčeni, že její ideologický základ, totiž že je nesmyslné převádět všechna práva jedním směrem a pak jejich část zase zpátky, je správný. Jsme toho názoru, že výklad civilního práva má podporovat úsporná, efektivní a logická řešení a nebránit jim přepjatým formalismem. Je zřejmé, že navrženým způsobem není možné vytvořit všechna myslitelná věcná břemena a že jej jistě nelze využívat zcela univerzálně. Jedná se však podle našeho názoru o vhodnou alternativu, která může v některých případech přesněji vystihovat vůli stran a zejména vůli dárce, než dosavadní zažitý způsob řešení této právní otázky, který mohou někteří dárci považovat za ponižující. Příspěvek byl též publikován v časopise Právní rozhledy č. 21/2004. ________________________________________* JUDr. Milan Vašíček je advokátem v AK VAŠÍČEK, FRIMMEL a HONĚK, Brno-Praha, Dan Dvořáček je studentem V. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.1 Taková smlouva může mít jak povahu věcnou – zřizuje se jí věcné břemeno, tak i povahu obligační – kupující se zavazuje zřídit věcné břemeno.2 Srov. např. § 472 obecného zákoníku občanského: „Právem služebnosti jest vlastník zavázán, aby ku prospěchu jiné osoby vzhledem ku své věci něco trpěl nebo opomíjel. Je to věcné proti každému držiteli služebné věci účinné právo.“; dále oddíl 2 pododdíl 1 návrhu osnovy nového občanského zákona: „Věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo opomíjet.“ (zdroj: http://www.juristic.cz).3 Srov. pododdíl 7 návrhu osnovy nového občanského zákona a důvodovou zprávu k němu: „Reálná břemena jsou charakterizována dočasností a vykupitelností, zejména však tím, že zavazují vlastníka obtížené nemovitosti k nějakému konání (např. udržovat studnu pro jiného vlastníka, pravidelně dodávat jinému spotřebitelné věci jako potraviny nebo otop, ale i vzdát se náhrady, jež by jinak vlastníku zatížené nemovitosti náležela v přítomnosti nebo budoucnosti apod.). Tím se liší od služebností, pro něž je charakteristická povinnost vlastníka služebné věci k pasivitě (nekonání).“ (zdroj: http://www.juristic.cz).4 Blíže viz Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému zákoníku občanskému. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart, 1935, reprint Praha : Linde, 1998. Komentář k § 472.5 Neboť známe inominátní smlouvy coby právní úkony zakládající autonomií vůle formované relativní obligační vztahy, neznáme však „inominátní věcné právo“, tedy věcné právo, jehož formu by definoval jeho „zřizovatel“. 6 „Oddělitelná“ ve smyslu pozitivního práva, tedy taková, s níž pozitivní právo umí nakládat jako se samostatnou.7 Eliáš, K. Ideál abstrakce, klec kazuistiky a pasti pro právní praxi, in Sborník XIV. Karlovarské právnické dny. Praha : Linde, 2004, s. 61.8 Podle našeho názoru měl Ústavní soud na mysli doslovné, nikoli kogentní znění zákona. Vůle účastníků právního úkonu nemá, alespoň podle převládající teorie práva, přednost před kogentními normami zákona. Může však mít přednost před adekvátním gramatickým výkladem.9 K tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 86/99 a III ÚS 86/98 „v případě, že zákon připouští dvojí výklad, je v intencích uplatnění zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem ČR co nejvíce v souladu“.10 Kupř. nelze podle našeho názoru konvertovat část vlastnického práva do obligace, protože obligace není věcným právem.11 Fiala, J. Charakteristika právní povahy věcných břemen. Časopis pro právní vědu a praxi, 1998, č. 3, s. 403.12 Macur, J. Občanské právo procesní v systému práva. Brno : 1975.13 Podle zájmové teorie jsou absolutními ta práva, která vykazují nejnižší stupeň integrace společenských zájmů, což je zejména vlastnictví, které maximalizuje zájmy vlastníka a pouze minimálně respektuje zájmy celku. Naopak práva obligační jsou zpravidla výsledkem působení tržních či obdobných sil, a proto vykazují nejvyšší stupeň integrace společenských zájmů, a z toho důvodu je v rámci zájmové teorie řadíme k relativním (dle op. cit. sub 11, s. 407).14 Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku.Nejčtenější 165/2007 Sb. - Nařízení vlády o vymezení Ptačí oblasti Heřmanský stav – Odra – Poolší168/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se mění vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), ve znění vyhlášky č. 503/2004 Sb166/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách167/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se zrušují některé právní předpisy v působnosti Ministerstva zdravotnictví169/2007 Sb. - Sdělení Ministerstva vnitra o vyhlášení nových voleb do zastupitelstva obce158/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů159/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů (zákon o investičních pobídkách), ve znění pozdějších předpisů160/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany spotřebitele161/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Ústí nad Labem č. 1/2004 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku162/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Kladna č. 32/01 o zajištění veřejného pořádku při poskytování hostinských činností a pořádání veřejných produkcí na území města Kladna163/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky statutárního města Plzně č. 17/2004 o vymezení veřejných prostranství, na nichž se zakazuje prostituce, a obecně závazné vyhlášky statutárního města Plzně č. 3/2006 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, kterou se vymezují veřejná prostranství, na nichž se zakazuje prostituce164/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 20. března 2007 ve věci návrhu na zrušení čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 4 a 6, čl. 12 odst. 2 a 5, čl. 13 odst. 1 písm. b) a c), čl. 16 odst. 1, čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 1 a 2, čl. 22 odst. 2, čl. 30 odst. 2, čl. 31 odst. 1 a čl. 31 odst. 3 oddílu IX. obecně závazné vyhlášky obce Boží Dar č. 1/2003 o místních poplatcích

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Půjčky a úvěry

Co byste měli vědět, než si půjčíte

Trh s úvěrovými produkty nabízí mnoho možností. Jak se při výběru půjčky nenapálit a na co přesně si dávat pozor?Půjčka u banky nebo nePrvní zásadní rozhodnutí, které na žadatele čeká, je to, kde si půjčku vezme. Zamířit můžete do banky nebo si vybrat nebankovního poskytovatele. Obě řešení mají své klady a zápory. Velmi stručně je lze shrnout takto: Bankovní půjčka se obvykle vyznačuje striktními podmínkami na žadatele, je obtížnější ji získat, ale zpravidla u ní můžete počítat s nižší úrokovou sazbou. Nebankovní instituce nepodrobují zájemce tak složité administrativní zátěži, potřeba je doložit jen minimum dokladů nebo informací o vás.Na druhou stranu se tak ale samozřejmě poskytovatel vystavuje určitému riziku, že svůj závazek nebudete řádně a včas splácet. Proto nevyhnutelně půjčku zatíží vyššími úroky. Právě úroková sazba je jedním z klíčových parametrů, podle něhož si zájemci volí konkrétní půjčku. Rozhodovat se výhradně dle něj by však bylo chybou.RPSN, poplatky a ostatní parametryZajímat by vás mělo také RPSN neboli roční procentní sazba nákladů. Ta určuje celkovou částku, kterou za úvěr zaplatíte. Splátky totiž mohou navýšit typicky nejrůznější poplatky, například za uzavření půjčky. Důležité je i to, zda půjčka je či není zatížena poplatkem za její předčasné splacení. A naopak: Velmi výrazné bývají i sankce za prodlení při splácení.Dále je důležitá i doba splatnosti. V tomto bodě byste měli být ohledně své finanční situace pokud možno realističtí. Zkrácení doby splatnosti znamená současně vyšší splátky. Ty mohou významně zatížit váš rodinný rozpočet. Je proto dobré si předem rozepsat veškeré příjmy a výdaje, abyste věděli, zda půjčku dokážete splatit dle stanovených podmínek.O těch si přečtete v příslušné pasáži smlouvy, případně si nezapomeňte projít ani další související dokumenty. Pozor na nejrůznější dodatky a poznámky pod čarou psané často drobným písmem. Sdělení nenápadné formou bývá mnohdy mimořádně důležité svým obsahem a původně výhodnou půjčku mohou proměnit doslova ve finanční past. Pakliže některým formulacím nerozumíte, ptejte se. Neměli byste podepsat nic, čemu nerozumíte. Zajímejte se i o samotnou finanční společnost a její historii. Zvláště důležité je to u nebankovních poskytovatelů. To můžete zjistit například na Úvěro.cz.Nechte si poraditTi seriózní netají svou identitu, na webových stránkách byste tak bez problémů měli nalézt například adresu, na níž společnost sídlí. Čím větší transparentnost, tím lépe pro vás. Významně napovědět vám mohou rovněž internetové recenze těch, kteří už s půjčkou u dané společnosti mají svou zkušenost.Přibližnou představu o konkrétních možnostech poskytují internetové srovnávače. Vygenerovaný výsledek je však většinou pouze orientační, odlišný od pozdější konkrétní nabídky. Vybraný poskytovatel totiž nejprve žadatele vyhodnotí a teprve na základě dodaných podkladů mu nabídne půjčku s přesněji nastavenými parametry dle jeho individuální situace.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Mix

Finanční superspráva

Po zavedení jednotného inkasního místa plánuje Ministerstvo financí převedení dalších plateb pod Finanční správu. Samozřejmě odůvodňuje toto opatření pohodlností daňového poplatníka. Je však jasné, že vznikne kontrolní orgán, který bude mít mnoho dat o občanech.Platby za pojistnéDoposud si tyto daně inkasovaly samostatně různé instituce včetně ČSSZ. Nyní bude kromě daně z příjmů ještě Finanční správa kontrolovat a vybírat pojistné na důchod, zdravotní pojištění a dokonce i daň, která se platí za zaměstnance. Systém tak obestře pavučinou veškeré odvody státu a uzavře kontrolu nad občanem. Pokud nějakou daň občan nezaplatí, hned bude možné jeho prohřešek dohledat.Daňový řádTaké další opatření znamená výhodu i nevýhodu. Daňový řád je procesní prostředek, který stanovuje způsob placení daní, lhůty a sankce. Je dost přísný a nekompromisní. Zavedení tohoto předpisu znamená sice sjednocení lhůt – konečně zmizí občas 8 dní, občas 15 na podání a odvedení daní. Pro občana je ale dost komplikovaný a hlavně dává Finanční správě velké pravomoce.Výběr daníPod výhodou pro občana se tak skrývá kolos, který bude státu podávat ucelené a citlivé informace. Bude mnohem těžší se vyhnout placení nějaké daně a daňový prohřešek bude hned patrný. Zmizí tak stav, kdy některý podnikatel nebo podnik odváděl třeba jen některou daň a navenek vypadal jako platící subjekt. Zda se vybere víc daní je ale otázkou. Mnohé daňové subjekty již dávno pracují v režimu hotovostí, což se týká hlavně práce (načerno), která je tak hluboce zatížena daní, že se nevyplácí pracovní poměr. Bič na občana v podobě příjemné služby tak brzy dopadne opět na záda pracujícího a podnikatele.     

Pokračovat na článek