Výsledky vyhledávání pro dotaz vlastníka

Výsledky vyhledávání v sekci: Finance

Čistá současná hodnota investic, NPV, net present value

Čistá současná hodnota - logika finančního posuzováníPříklad 1V souladu s výše uvedenými shrnujícími body si představme, že uvažujeme o investici do našeho pozemku. Plánujeme na něm vysadit tři druhy plodin. První plodina A bude sklizena příští rok, druhá plodina B za 2 roky a plodina C až za tři roky. Dnešní cena sazenic všech třídruhů plodin činí 100 000 Kč. Přitom předpokládáme, že za plodinu A příští rok inkasujeme 35 tis. Kč, za plodinu B za 2 roky 40 tis. Kč a za plodinu C za 3 roky 45 tis. Kč. Vaše diskontní sazba na úrovni vážených průměrných nákladů kapitálu byla stanovena na úrovni 17%. Z výše uvedených bodů již možná tušíte, jak se s celým problémem vypořádat a určit, zda investice zní zajímavě nebo ji necháme "plavat". Z budoucích peněžních toků už umíme diskontováním zjistit současnou hodnotu (budoucích peněžních příjmů). Tuto současnou hodnotu jednoduše srovnáme s dnešní (současnou) hodnotou investice (peněžním výdajem). Pokud bude vyšší současná hodnota budoucích příjmů než hodnota dnešní investice (peněžní výdaj ve výši 100 tis. Kč), investice je pro nás výhodná. Opačně pokud bude vyšší současná hodnota dnešních investovaných 100 tis. Kč oproti současné hodnotě budoucích očekávaných příjmů, na investicibychom finančně utrpěli.Pokud se (náhodou) ptáte proč to tak je, zkusím znovu pro pochopení objasnit. Klíčovou roli zde hraje diskontní míra. Ta, jak víme, v případě WACC kombinuje explicitní náklady cizího kapitálu a implicitní požadovaný výnos nás jakožto vlastníka. Tím, že těmito náklady diskontujeme budoucí očekávané peněžní toky, snižujeme jejich hodnotuimplicitně právě o tento požadovaný výnos ať už banky nebo náš v proporci, v jaké jsou naše aktiva pro danou investici financována (vizte přiřazování vah u WACC). Jinými slovy, z budoucích částek odnímáme proporčně váhami ve WACC náš požadovaný výnos z nejlepší alternativy (podle námi požadované míry výnosu ve WACC) a náklady externího kapitálu (úroky).Diskontováním pomocí WACC vlastně očistíme výši budoucích peněžních toků o úroky, které musíme platit a současně potenciální příjmy, které bychom při dané alternativě, jejíž míru výnosu ve WACC aplikujeme, dosáhli jinde. Pokud tedy takto snížené (diskontované) budoucí částky převýší investiční výdaj, je taková investice lepší než její alternativa, která má být druhá nejlepší,jak jsem vás v minulosti nabádal! Jen malou odbočku pro připomenutí. Ohledně odhadu nákladů vlastního kapitálu ale i celého WACC pro konkrétní investici jsme pojednali v sekci diskontní míra v kapitole určujeme WACC u malých firem. Jako referenční míru pro výpočet WACC v případě nákladů vlastního kapitálu lze použít míru výnosu vlastního kapitálu, kterou podnikáním dosahujeme a tím zajistíme, že budeme budoucí částky diskontovat minimálně touto dosahovanou výnosovou mírou, pokud je riziko naší investice v intencích průměrného rizika našeho podnikání. Otázkou ale vždy bude, zda naše výnosnost vlastního kapitálu není podprůměrná v kontextu s výnosností konkurence v našem oboru a jaké je riziko konkrétní investice oproti jakémusi průměrnému riziku naší firmy jako celku při našem podnikání.V případě že bude současná hodnota budoucích peněžních příjmů převyšovat peněžní výdaj na nákup sazenic (100 tis. Kč), o případný kladný rozdíl naše firma i my zbohatneme. Pochopitelně výsledek našeho výpočtu bude kromě správnosti odhadu budoucích příjmů kriticky záviset na výši diskontní míry a správnosti jejího určení.Rozdíl současné hodnoty budoucích peněžních příjmů a dnešní hodnoty investice (tj. peněžního výdaje) je právě ona zmiňovaná čistá současná hodnota (anglicky NPV - net present value). Rovnice 1: Čistá současná hodnota - výpočet příkladu 1 Rovnice 2: Čistá současná hodnota - základní rovnice Jak vyplývá z výpočtu zobrazeného na obrázku 1, uvažovaná investice není za daných předpokladů očekávaných budoucích příjmů a na základě nákladů kapitálu v rámci diskontní míry to pravé ořechové. Pokud budeme předpokládat, že naše očekávání co do výše budoucích očekávaných nominálních výnosů jsou velice přesná, pak lze usuzovat na to, že alternativní výnosová míra vlastního kapitálu, která vstupuje do WACC, je vyšší než unaší investice. Náklady cizího kapitálu (úroky) jsou u obou variant stejné, jsou explicitně dány bankou k úvěru, který nám byl poskytnut pro naše podnikání. Rozdíl spočívá u té části WACC, kterou tvoří očekávaný výnos vlastního kapitálu (nejlepší alternativy). Pokud by alternativní možnost investovat našich 100 tis. Kč nebyla tak lukrativní,ani WACC by nedosahoval současných 17%, nýbrž by byl nižší. To by následně vedlo ke zvýšení celkové částky v červené elipse na obr. 1 a tato investice by se ukázala třeba nakonec výhodnější než její alternativa, tj. vypočtená čistá současná hodnota by potom byla kladná. V současné situaci bychom ale alternativní investici, reprezentovanou jejím očekávaným výnosem vlastního kapitálu (a pro tuto investici vysokým WACC) měli jednoznačně upřednostnit,respektive tuto investici nerealizovat. Rovnice 2 pak zobrazuje základní obecnou rovnici výpočtu současné hodnoty budoucích peněžních toků.

Pokračovat na článek


Podnikejte v zahraničí - daňové ráje

Offshore společností jsou řešením pro řadu podnikatelů. Přesunem podnikání do daňového ráje podnikatel získá řadu výhod a velkou flexibilitu. Daňový ráj představuje ideální možnost, jak ušetřit nemalé částky na platbě celého spektra daní.Přesunem společnosti do daňového ráje získá společnost i větší volnost. Anonymita majitelů offshore společnosti chrání firmu jako takovou, tak i její společníky.Zahraniční společnosti mají celou řadu výhod. Avšak Offshore společnosti k těmto výhodám přidává další, které výrazně ovlivňují rozhodování podnikatelských subjektů u nás i v celém světě. Každý člověk i každá společnost hledá nejrůznější možnosti jak se maximálně vyhnout daním, respektive jak si maximálně daně obvykle legální cestou snížit. Proto jsou vyhledávány nejoptimálnější možnosti, které nepředstavují takovou hrozbu pro zisk, jako mohou představovat daně v domácí státu podnikatele. Offshore společnosti jsou tak často zakládány ve státech, které právě výhodné daňové podmínky nabízejí, takovým oblastem se říká slangově „daňové ráje". Tyto země připravují zpravidla přímo pro účely zahraničních společností, přesněji offshore společností, speciální zákony a právní úpravy, aby právě dokázaly přilákat maximální počet těchto podnikatelů, kteří přinesou do rozpočtu dané země nemalé prostředky, i když samotná jediná firma na svých daních objektivně uspoří. Často je přímo pro offshore společnosti připraven speciální zákon, který jasně vymezuje práva a povinnosti zahraničních podnikatelů v zemi.Výpočet daně v daňovém rájiDaňový ráj je na příliv celé řady společností s majiteli z celého světa velmi dobře připraven. Offshore společnost se stává klasickým standardním právnickým subjektem v dané zemi. Musí mít v daňovém ráji své sídlo. Výpočet daně je pak dán buďto fixní částkou jako určitý paušál, který společnost platí bez ohledu na výši zisku a aktivity. To je výhodné pro velké společnosti, které aplikují tyto možnosti. Na druhé straně stojí daň pomocí procenta ze zisku, kdy je obvykle tato hodnota nastavena na velice nízké procento. Tento způsob je výhodnější pro menší společnosti, které tak přesně vědí, že jejich daňová zátěž bude odvislá od jejich výsledku hospodaření.Kde najít daňový ráj?Daňovým rájem lze nazvat prakticky každou zemi, která má výhodnější daňový režim, než má pro nás Česká republika. Takže i takové Nizozemsko, Malta či Kypr. Avšak klasickými daňovými ráji jsou pro offshore společnosti především Bahamy, Britské panenské ostrovy, Seychely či Nevis. Daňově výhodných je ještě celá řada dalších ostrovů a zemí, které se do výčtu nevešly. Jde totiž o to, že země, která je nazývána daňovým rájem, by měla splňovat i podmínku politické stability a stálého právního prostředí.Výhody offshore společnostiPrvní a zásadní výhodou při zakládání offshore společnosti je bezesporu daňový režim. Výhodný daňový režim, který od daně z příjmu přímo osvobozuje, či se platí místnímu státu pouze malé procento ze zisku. Někdy je aplikován daňový paušál. To je první a hlavní myšlenkou celého principu offshore společností.Další nezanedbatelnou výhodou je i osvobození od DPH. O této podstatné výhodě člověk často neslyší, ale v konečném důsledku může společnosti přinést nemalé prostředky. K osvobození od daní v daňových rájích dále patří osvobození od kapitálových zisků, od daně z dividend či od daně z příjmu fyzických osob. A zde již může jít opravdu o úsporu velkých částek.Nespornou výhodou je také anonymit vlastníka offshore společnosti, jelikož se tím chrání proti problémům ve svém vlastním státě a je prakticky nedosažitelný. V daňových rájích navíc není potřeba takové administrativní náročnosti u společností, jak jsme od naší samosprávy zvyklí. Prakticky není nutné předkládání účetních výkazů ani audit. Maximálně firma předá nějaké výkazy ve zjednodušeném formátu a tím bohatě uspokojí místní úřady.Nenáročnost z pohledu vlastního kapitálu, statutárních zástupců či společníků. Není ani vyžadován trvalý pobyt či občanství u akcionářů. To velmi usnadňuje fungování samotných offshore společností.

Pokračovat na článek


Vznik věcného břemene ponecháním si části vlastnického práva

 Právní praxe naráží při převodech nemovitostí poměrně často na situaci, kdy je převáděna nemovitost na nového nabyvatele, nicméně je žádoucí, aby původnímu vlastníku vzniklo ve formě věcného břemene k nemovitosti určité věcné právo, typicky právo doživotního užívání. V současné době se takové situace v důsledku zažitých zvyklostí většinou řeší tak, že smlouva o převodu nemovitosti (kupní, darovací) je zároveň i smlouvou o zřízení věcného břemene. Dojde tak k převodu vlastnictví k nemovitosti na nového nabyvatele a posléze (či zároveň) ke vzniku věcného břemene ve prospěch zcizitele. Naskýtá se otázka, zda takový postup je jediný možný.JUDr. Milan Vašíček, Dan Dvořáček, Brno, Praha*I. ÚvodemPrávní praxe naráží při převodech nemovitostí poměrně často na situaci, kdy je převáděna nemovitost na nového nabyvatele, nicméně je žádoucí, aby původnímu vlastníku vzniklo ve formě věcného břemene k nemovitosti určité věcné právo, typicky právo doživotního užívání.V současné době se takové situace v důsledku zažitých zvyklostí většinou řeší tak, že smlouva o převodu nemovitosti (kupní, darovací) je zároveň i smlouvou o zřízení věcného břemene.1 Dojde tak k převodu vlastnictví k nemovitosti na nového nabyvatele a posléze (či zároveň) ke vzniku věcného břemene ve prospěch zcizitele. Naskýtá se otázka, zda takový postup je jediný možný. Pokud je subjekt A vlastníkem pěti pomerančů a usmyslí si, že subjektu B převede tři a dva si chce ponechat, může to udělat buď složitě, tedy tak, že mu převede všech pět a pak si nechá dva vrátit, nebo jednoduše tak, že mu dá pouze tři. Nechceme tvrdit, že tato obrazná analogie je bezezbytku aplikovatelná na vznik věcného břemene ponecháním si části vlastnického práva v souvislosti s převodem nemovitosti. Chtěli bychom se však pokusit o prozkoumání této otázky a nalezení míry, v níž je takový postup eventuálně možný.Vlastnické právo je v klasickém pojetí civilního práva převáděno vždy jako určitý ideální celek blíže neurčených práv, jejichž nepřímým předmětem je věc v právním smyslu. V institutu spoluvlastnictví pak nacházíme promítnut fakt, že vlastnictví lze převádět nejen jako celek, ale též v ideálních jeho částech – podílech. Lze však převádět samostatně též určité konkrétní složky vlastnického práva, nikoli jen ideální podíl? A pokud ano, jaké jsou podmínky takového převodu a jaké jsou jeho důsledky? Na tyto otázky bychom rádi nalezli odpověď v tomto příspěvku.II. Pohled civilního právaVlastnické právo se skládá z velmi různorodé škály vlastnických oprávnění, která díky absolutní povaze tohoto práva zaručují vlastníkovi ochranu před zásahy třetích osob. Jedná se o klasické ius utendi, fruendi, disponendi et abutendi, tedy o právo věc užívat, těžit její plody, věcí majetkově disponovat a případně věc zničit. V praxi se užívají právní vztahy, kdy vlastník na bázi obligační umožní výkon některých těchto práv jiné osobě, např. nájemní smlouvou. V takovém uspořádání vztahu vlastníku zůstávají všechna jeho oprávnění a nájemce svá práva vykonává jen odvozeně od práv vlastníkových, nedochází zde tedy k dělení vlastnictví tak, že by určité složky vlastnického práva originárně náležely jinému subjektu nežli vlastníku. Jak ale hodnotit převodní, např. darovací, smlouvu na nemovitost, v níž je ujednáno, že „dárce převádí celé vlastnické právo k pozemku s výjimkou práva odpovídajícího věcnému břemeni ve formě práva na pozemku čerpat vodu, kteréžto si ponechává“. Takovou smlouvu lze zajisté na první pohled ohodnotit jako absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem. Můžeme tvrdit, že vlastnictví je celistvý právní institut, který nepřísluší štěpit jiným než zákonem předpokládaným způsobem, tedy na ideální podíly.Můžeme též smlouvě přiznat platnost i účinnost, nicméně interpretací dojít k závěru, že strany sjednaly přechod (celého) vlastnictví s tím, že je pak následně vytvořeno věcné břemeno ve prospěch dárce, protože, opět, vlastnické právo nelze štěpit, a proto si také nelze jeho specifickou část ponechat.Jsme toho názoru, že jakkoli jsou oba přístupy myslitelné, lze zaujmout i poněkud „odvážnější“ stanovisko, totiž že přejde „okleštěné vlastnické právo“ a jako vedlejší produkt se vytvoří právo odpovídající věcnému břemeni ve prospěch zcizitele. Pro přijetí takového závěru je však zapotřebí formulovat dvě základní podmínky.1. Právo, které si zcizitel ponechává, musí být bezpodmínečně obsaženo v právu vlastnickém, jehož zbytek převádí.Tato podmínka je poměrně jasným vyústěním faktu, že si jen těžko lze ponechat něco, co subjekt nemá. Předmětem ponechání si tak mohou být jen oprávnění absolutního charakteru, která ve vztahu k dané nemovitosti vlastník má. Předmětem ponechání si nemohou být povinnosti třetích subjektů k plnění, protože takové povinnosti nejsou typickou součástí vlastnického práva. I pokud by nabyvatel nemovitosti souhlasil s převzetím takových povinností v souladu s převodní smlouvou, nebude se jednat o „ponechání si“ práva, ale o jeho nový vznik. Pokud bychom měli situaci přiblížit klasickou civilistickou terminologií, tak si v obecné rovině lze ponechat právo odpovídající služebnosti,2 ale ne reálnému břemenu.3 To proto, že vlastníku zpravidla již z vlastnictví samého svědčí všechna práva k jeho nemovitosti, která by teoreticky mohla nabýt formy služebnosti, nesvědčí mu však práva svým obsahem odpovídající reálným břemenům. Přesněji řečeno, vlastník si zajisté může ponechat práva, která by po převodu vlastnictví rezultovala ve vytvoření služebnosti jistivé4 (faciendum). Taková služebnost tkví v právu oprávněného užívat určitým způsobem vlastníkovu věc, např. oprávněný smí chodit přes vlastníkův pozemek. Takové právo si převodce může ponechat, protože je jistě má – zajisté smí chodit po svém pozemku. Je dokonce představitelné, že by takovým „ponecháním si“ byla vytvořena služebnost záporná (non faciendum), která nespočívá v právu oprávněného nějakým způsobem cizí věc užívat, ale v povinnosti vlastníka nějakým způsobem svou věc neužívat. Vlastník např. nesmí na svém pozemku vysadit stromy. Taková služebnost může vzniknout „ponecháním si práva“ tak, že si převodce ponechá právo na to, aby na pozemku nikdo stromy nesázel. I takové uspořádání je podle našeho názoru možné, protože i takové právo k pozemku vlastník před převodem zajisté má. 2. Převedené okleštěné vlastnické právo stejně tak jako ponechaná si jeho část musejí být schopny právního života v některé z forem, které platné právo zná.Jsme toho názoru, že autonomie vůle v soukromém právu nachází své místo v oblasti jednání subjektů a obsahu jejich vůle, nikoli však v tom, jaké právní následky budou s jejich jednáním spojeny. Pouze aprobace zaměřeného projevu vůle právem a jeho spojení s právními následky tvoří pojmové znaky právního úkonu, přičemž otázka aprobace právem a spojení projevu vůle s následkem není v moci subjektů práva, ale v moci zákonodárcově. Řečeno jinými slovy, subjekty práva mají zajisté volnost v tom, jaké právní následky svým jednáním zamýšlejí dosáhnout a jak tuto svou vůli projeví. Není již však v jejich moci rozhodnout, zda jimi zamýšlené následky skutečně nastanou. (Např. dvě osoby, které nejsou manžely, zajisté mohou pojmout úmysl, že „vloží“ věc jednoho z nich do svého bezpodílového spoluvlastnictví. Tyto osoby zajisté mohou uzavřít i smlouvu s takovým obsahem. Tato smlouva však nikdy zamýšlený výsledek nevyvolá, protože neexistuje právní norma, která by s takovým právním úkonem takový právní následek spojovala.) V rozebíraném případě to znamená, že není možné, aby účastníci diskutované převodní smlouvy pomocí jejích ustanovení konstruovali nové, právu neznámé formy vlastnictví či spoluvlastnictví nebo věcných práv obecně5 a odvolávali se na autonomii své vůle a dožadovali se, aby třetí osoby a státní orgány jejich „výtvor“ akceptovaly. Proto je zapotřebí, aby účastníci případné převodní smlouvy nastavili převod jednotlivých práv takovým způsobem, aby se vlastnictví, které se původně celé nacházelo pouze u jednoho z nich, rozdělilo na dvě entity, které budou podřaditelné pod existující kategorie věcných práv známých platnému právnímu řádu. Pokud je převáděna ideální část vlastnictví – podíl, je situace jednoduchá. U obou nových spoluvlastníků zaujmou jimi nabytá (resp. ponechaná) práva formu spoluvlastnických podílů, což je uspořádání, se kterým právo počítá.Je otázkou, jestli je toto uspořádání jediné možné.Pokud je převáděna jiná část vlastnického práva než ideální podíl, tedy např. je převáděno celé vlastnictví mimo práva obývat určitou část nemovitosti, je otázkou, jakých forem toto rozdvojené uspořádání může nabýt. Pokud zcizujícímu vlastníku má zůstat právo obývat určitou místnost, jedná se o právo odpovídající věcnému břemeni. Ostatně právě takové věcné břemeno je velmi často v praxi zřizováno. O tom, že tato „ponechaná“ práva tedy svým obsahem věcnému břemeni korespondují, není pravděpodobně sporu. Co však nabyl „nový vlastník“, pakliže si převodce takové právo ponechal? Převodce nabyl celé vlastnictví k nemovitosti s výjimkou tohoto práva, a je tedy vlastníkem nemovitosti zatížené věcným břemenem. I takové uspořádání je v praxi časté a zjevně možné. Naopak není výše uvedený postup myslitelný u movitých věcí, protože tam by práva zúčastněných subjektů nabývala forem, které právo nezná. Jelikož současné občanské právo nezná věcná břemena váznoucí na movitých věcech, neexistuje institut občanského práva, který by vhodně korespondoval např. věcnému právu užívání cizí movité věci.Z výše uvedeného je podle našeho názoru zřejmé, že lze v rámci vlastnického práva k nemovitostem izolovat určitá vlastnická oprávnění, která si zcizitel při převodu vlastnictví ponechá, což povede ke vzniku věcného břemene na převáděné nemovitosti na straně jedné a vlastnictví k zatížené věci na straně druhé. Takový výsledek je podle našeho názoru nevyhnutným důsledkem vhod¬ ně konstruované smlouvy o převodu části vlastnického práva k nemovitosti.Je však takový převod možný? Je v moci vlastníka darovat nikoli celou věc nebo ideální podíl na vlastnictví věci, ale darovat nemovitou věc celou, mimo práva užívat její část? Jsme toho názoru, že ano.Zejména neexistuje právní norma, která by takový právní úkon vylučovala. Neexistuje právní norma, která by říkala, že vlastnictví lze dělit pouze na ideální podíly a že jeho jiné částečné převody jsou vyloučeny. Je výsostným oprávněním vlastníka disponovat se svou věcí majetkově, a tedy i rozhodovat o tom, zda a komu bude převedena. Je-li vlastník oprávněn převést věc celou, proč by neměl být oprávněn převést jen určitá práva k ní, tím spíše, že platné právo s těmito separovanými právy umí zacházet jako s definovatelnými instituty? Není tedy v moci vlastníka, aby převedl vlastnictví k součásti své věci. To proto, že součást věci není věcí samostatnou, a proto k ní ani nemůže existovat samostatné věcné právo. Samostatné věcné břemeno k nemovitosti a samostatné vlastnictví nemovitosti omezené věcným břemenem však existovat mohou, a proto není důvodu se domnívat, že s nimi též nelze samostatně disponovat.Pokud by vlastník nemovitosti tuto převáděl a tato nemovitost již byla zatížena věcným břemenem z dřívějška, zajisté nikdo nebude mít námitek k tomu, že převáděné vlastnické právo (nepochybně omezené věcným břemenem) je způsobilým předmětem smlouvy. Proč by tedy v případě, že je převáděno vlastnictví nezatížené, nemohl převodce učinit „výhradu služebnosti“ (deductio servitutis), čímž z obsahu převodu doslova „odečte“ práva odpovídající věcnému břemeni, a učiní tak předmětem převodu zcela shodný komplex práv, jaký je převáděn ve výše citovaném bezesporném příkladě? Není podle našeho názoru důvod k závěru, že první z naznačených převodů je možný, zatímco druhý nikoli, a to zejména proto, že předmětem obou převodů je zcela shodná množina práv. Rozdíl je jen v tom, že v prvním případě je tato množina definována obsahem vlastnictví a obsahem věcného břemene, zatímco v druhém případě obsahem vlastnictví a vůlí smluvních stran. Oba tyto způsoby se nám zdají rovnocenné, protože považujeme za právo vlastníka rozhodnout, jaká oddělitelná6 část jeho vlastnictví bude převedena.Jsme toho názoru, že takový výklad je plně v souladu jak s účelem a smyslem zákona, tak i se základní zásadou civilního práva, jíž je respektování autonomní vůle stran právního úkonu. Účelem civilního práva je, mimo jiné, vytvářet příznivý prostor pro volnou směnu hodnot. Respektování autonomie vůle jednotlivých subjektů je vyjádřením přesvědčení, že tyto subjekty nejlépe, zejména lépe nežli zákonodárce, vědí, jak naložit se svými hodnotami. Výklad zákona by tak měl vždy směřovat k zachování účelu, který strany sledovaly, pokud takový závěr není z nějakého závažného důvodu nepřijatelný. Za nepřijatelný je třeba jistě označit výklad, který je v rozporu s textem zákona (zde pak nejde ani o výklad), stejně tak jako i výklad, který jde k tíži právní jistotě třetích osob, apod. Jsme však toho názoru, že námi nastíněný výklad žádnou z těchto vad netrpí. Ostatně tento výklad vede k výsledku, který je zcela běžný a hospodářsky účelný – nemovitost vlastníka A je zatížena věcným břemenem ve prospěch osoby B. Pouze představujeme méně obvyklý nebo méně zřejmý způsob, jak tohoto výsledku dosáhnout. A je-li výsledek přípustný a námi navrženou cestu zákon nezakazuje, domníváme se, že není správné trpět „kultem absolutní neplatnosti“7 a směřovat interpretaci k důvodům neplatnosti z důvodu ochra¬ ny „virtuální zákonnosti“ namísto ochrany svobodné vůle účastníků právního úkonu.Též Ústavní soud v nálezu sp. zn. I ÚS 546/03 konstatoval: „Je evidentní, že všemi citovanými ustanoveními prozařuje shora uvedený princip autonomie vůle, podle něhož je třeba dát prostor jednotlivcům k tomu, aby sami určovali rozsah svých práv a povinností, přičemž jejich projevu vůle je třeba dát přednost před kogentním8 zněním zákona...... Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.“Z citovaného judikátu podle našeho názoru vyplývá obecné vodítko pro interpretaci civilněprávních předpisů, podle nějž má být interpretátor veden snahou zachovat chtěné následky projevu vůle účastníků právního úkonu. Takový výklad je navíc výkladem ústavně konformním, protože je výrazem čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž každý může činit vše, co zákon nezakazuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je povinností všech orgánů z dostupných výkladů volit vždy ten, který nejlépe koresponduje s ústavním pořádkem České republiky.9 III. Právní povaha věcných břemenV nastíněných úvahách je dále zapotřebí se vypořádat s problémem právní povahy věcných břemen, zejména pak jejich „kompatibility“ s vlastnictvím. Pokud totiž tvrdíme, že ponecháním si vhodné části vlastnického práva vznikne věcné břemeno, je zapotřebí, aby tyto dva instituty byly vysoce příbuzné, aby bylo možno je v daném rozsahu patřičně zaměňovat.10Problematikou právní povahy věcných břemen se v naší teorii v posledním období zabýval zejména J. Fiala.11 S využitím implementace zájmové teorie do teorie právní12 dospívá k názoru, s nímž se plně ztotožňujeme, že věcná břemena nevykazují takový stupeň integrace společenských zájmů, jako práva obligační (typicky subjektivní práva relativní), ale ani tak nízký stupeň integrace společenských zájmů, jako právo vlastnické (typicky subjektivní právo absolutní).13 Z toho důvodu jsou věcná břemena svébytnou skupinou práv, která se nachází mezi krajními body absolutních práv na straně jedné a relativních práv na straně druhé.Je otázkou, zda je možné uvažovat o tom, že ponecháním si části práva absolutního (vlastnictví) může vzniknout právo, které je svou povahou bližší právům relativním (věcné břemeno). Pokud by takový postup možný byl, je třeba se dále ptát, kam se „ztratí“ ona absolutnost, co je příčinou zmiňované konverze a jak tuto příčinu odůvodnit zájmovou teorií.Domníváme se, že příslušný konverzní mechanismus je zapotřebí hledat v procesu kontraktace směřující k uzavření hlavní převodní smlouvy o nemovitosti. Hledání smluvního konsensu není ničím jiným než procesem integrace společenských zájmů, které jsou v úzkém měřítku vyjádřeny zájmy účastníků smlouvy, v širokém měřítku pak obecným působením tržních sil, které svedly tyto dva konkrétní účastníky k sobě a přiměly je jednat o uzavření smlouvy. Tím, že jeden z účastníků se za určitých podmínek zbavuje svého vlastnictví, zatímco druhý účastník souhlasí s tím, že nenabude vlastnictví perfektní, ale obtěžkané věcným břemenem, dochází k vyšší integraci společenských zájmů, než jaká zde byla před kontraktací, což má za následek i modifikaci právní povahy vlastnictví nového nabyvatele na straně jedné a „zbytkového vlastnictví“ zcizitele na straně druhé. Na straně nabyvatele se objevuje vlastnictví zatížené věcným břemenem, což je právo méně absolutní (protože více integrující) nežli „čisté“ vlastnictví, na straně zcizitele se pak objevuje věcné břemeno, jemuž je vyšší integrace společenských zájmů vlastní.Z hlediska právní povahy věcných břemen je tedy zřejmé, že navrhované uspořádání poskytuje logické prostředky pro dosažení konverze z čistého vlastnictví jako absolutního práva na vztah vlastnictví zatíženého věcným břemenem jako práva blíže právům relativním. Domníváme se tedy, že odlišná právní povaha věcných břemen a vlastnického práva není na překážku námi navrhovanému uspořádání, ale že je naopak podporuje.IV. Otázky evidence v katastru nemovitostíV souvislosti s pojednáním o věcných břemenech a jejich vzniku je vždy zapotřebí se zabývat i otázkou jejich evidence v katastru nemovitostí, protože věcná břemena jsou povinnou součástí této evidence [§ 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky] u nemovitostí zapisovaných do katastru. Významná je též otázka konstitutivnosti či deklarativnosti takového zápisu, resp. otázka formy, kterou takový zápis má mít. Ustanovení § 151o odst. 1 ObčZ stanoví, že k nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí. Stejně tak § 2 odst. 2 zákona č. 256/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, stanoví, že „práva uvedená v § 1 odst. 1 (mj. právo odpovídající věcnému břemeni – pozn. aut.) vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak“.Z uvedeného by se zdálo, že ke vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni způsobem, který navrhujeme, je zapotřebí vkladu do katastru nemovitostí. Tato forma zápisu by pak měla konstitutivní povahu a právo odpovídající věcnému břemeni by vzniklo zpětně ke dni podání návrhu na povolení vkladu. Domníváme se, že tomu tak není.Výše citovaná právní úprava se týká situací, kdy právo odpovídající věcnému břemeni vzniká nebo se převádí, jinými slovy, případů, kdy osoba, které doposud takové právo nesvědčilo, má takového práva nabýt (arg. „k nabytí“, „práva vznikají“). V našem případě však zcizitel, který si část vlastnického práva ponechal, nepotřebuje nic „nabýt“, tím méně je nutné, aby mu nějaká práva „vznikala“. Dotyčná osoba je vlastníkem nemovitosti a všechna tato práva z titulu svého vlastnictví již má. Částečným převodem vlastnictví na jinou osobu tato práva nepozbývá (vždyť si je výslovně ponechala!), a je tudíž protismyslné požadovat, aby jí tato práva vznikla, či aby je nabyla. Z toho důvodu se domníváme, že není namístě takto vzniknuvší právo odpovídající věcnému břemeni zanášet do katastru nemovitostí vkladem.Domníváme se, že namístě je provést zápis tohoto věcného břemene záznamem, protože věcné břemeno není „zřízeno“ právním úkonem účastníků. Předmětem právního úkonu účastníků je dispozice s vlastnictvím movité věci. Pouze jako vedlejší produkt toho, že tato dispozice je jen částečná, se množina práv, které si zcizitel ponechal, přemění ve věcné břemeno. Stane se tak imanentně a automaticky okamžikem, kdy nabyvatel nabude zbytkové vlastnictví nemovitosti. Do tohoto okamžiku je zcizitel plným vlastníkem nemovitosti, po tomto okamžiku mu vlastnictví v daném rozsahu zanikne a zbylá práva nabudou charakteru věcného břemene. Podle našeho názoru by zápis do katastru nemovitostí měl probíhat tak, že katastrální úřad zapíše na základě povolení vkladu vlastnické právo novému nabyvateli s účinností ke dni podání návrhu na povolení vkladu (což má konstitutivní účinek) a zároveň záznamem zapíše současně se utvořivší právo odpovídající věcnému břemeni, což má účinek ryze deklaratorní. Jiný postup (např. lpění na vkladu obou práv) by vedl k neřešitelným problémům. Zejména by nebylo lze povolit samostatný vklad vlastnického práva nového nabyvatele nemovitosti, protože takový jednoduchý vklad by musel pokrývat celé vlastnictví, což však nemá oporu v převodním titulu, který obsahuje jednoznačné deductio servitutis. Stejně tak, pokud bychom připustili, že se zcizitel práv, která si ponechal, ujme až povolením vkladu „jeho“ věcného břemene, jen těžko by se odpovídalo na otázku, co je titulem, na základě nějž tato práva na dané mezidobí pozbyl, když převodní smlouva je ze svého dosahu jasně vylučuje.Domníváme se, že jediným správným řešením je právě navrhovaný „dvojzápis“, tedy vklad vlastnictví pro nového vlastníka s tím, že touto právní skutečností automaticky zbylá práva na straně zcizitele konvertují ve věcné břemeno, což se zapíše pouze záznamem. V. Dopady daňovéNastíněný způsob vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni má nemalé dopady do oblasti práva daňového. Vraťme se k původnímu příkladu uvedenému v úvodu tohoto článku. Převodce chce převést vlastnictví k nemovitosti na jinou osobu, chce však, aby mu k této nemovitosti vzniklo právo doživotního bydlení v některých místnostech, a to ve formě věcného břemene. Bude-li postupovat „klasickou“ cestou, pak převede celou nemovitost na nabyvatele a následně mu nabyvatel na nemovitosti zřídí příslušné věcné břemeno. Předmětem daně z převodu nemovitostí pak bude jednak cena převáděné nemovitosti [buď sjednaná nebo zjištěná,14 podle toho, která bude vyšší – § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb.] a dále i hodnota bezúplatně zřizovaného věcného břemena [§ 10 písm. c) zákona č. 357/1992 Sb.]. Cena nemovitosti se pak bude počítat z nemovitosti nezatížené závadami, protože fakticky nemovitost v okamžiku převodu zatížena břemenem ještě není. Daň z převodu nemovitosti se proto bude platit z „plné ceny“ nemovitosti a navíc ještě z ceny věcného břemene.Při postupu, který navrhujeme, bude situace poněkud odlišná. Především bude jiná zjištěná (a ovšem také sjednaná) cena nemovitosti, protože není převáděno čisté, úplné vlastnické právo k dané nemovitosti, ale jen jeho, byť podstatná, část. Taková cena musí být zákonitě nižší, přičemž při jejím stanovení se bude podle našeho názoru postupovat analogicky s § 48 vyhlášky č. 540/2002 Sb., k provedení některých ustanovení zákona o oceňování majetku, tedy jako by již nemovitost daným břemenem zatížena byla, protože fakticky je hodnota převáděného vlastnictví menší právě o hodnotu těchto práv. Vzniklé věcné břemeno pak podle našeho názoru vůbec předmětem daně nebude. Předmětem daně z převodu nemovitosti je dle § 9 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb. jen „bezúplatné zřízení věcného břemene nebo jiného plnění obdobného věcnému břemeni při nabytí nemovitosti darováním“. Zřízení podle našeho názoru znamená úkon, který spočívá v tom, že subjekt A určitá práva nemá a činností subjektu B mu taková práva vzniknou. To však není případ námi navrhovaného postupu. V námi navrhovaném postupu zciziteli žádné právo nevzniká a není mu ani zřizováno. Zcizitel si pouze ponechává práva, která již měl. Věcné břemeno mu tedy není zřízeno, a nedochází tedy k úkonu, který by byl předmětem daně.Oproti „klasickému“ postupu je tak vzniklá daňová povinnost znatelně nižší, protože bude nižší cenou oceněna převáděná nemovitost a věcné břemeno vůbec nebude předmětem daně. Lze pravděpodobně očekávat tuhý odpor finančních orgánů proti takovému postupu, protože pro příjmovou stranu veřejných rozpočtů je znatelně výhodnější v úvo¬ du článku popisovaná „pomerančová“ metoda. Není však povinností daňových subjektů, aby si počínaly tak, aby jejich daňová povinnost byla co nejvyšší, ale je naopak jejich právem jednat tak, aby v rámci platných právních předpisů byla jejich daňová povinnost co nejnižší. Není tedy povinností daňových subjektů převádět nemovitosti daňově neefektivně, lze-li to dělat efektivně. Podle našeho názoru neuspěje případná námitka správce daně, že se ze strany účastníků převodu jedná o zastření skutečného stavu úkonu stavem formálně právním (§ 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.). O takovou situaci by se jednalo, pokud by účastníci ve skutečnosti provedli něco jiného, než co „na oko“ sjednali v právním úkonu. Tak tomu však není. Účastníci se dohodli, že převedou neúplné vlastnictví k nemovitosti na jednoho z nich a druhému z nich že zůstane část vlastnického práva odpovídající věcnému břemeni, a přesně to se také stalo a přesně v souladu s touto skutečností účastníci vypočtou a zaplatí daň. Pokud se skutečný stav přesně shoduje s obsahem právních úkonů, nelze hovořit o zastření ve smyslu § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.Správce daně se poukazem na § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. nemůže domáhat toho, aby si účastníci právního úkonu počínali jinak, tedy aby převedli něco jiného, než převést chtějí, prostě proto, aby si, zcela protismyslně, vytvořili vyšší daňovou povinnost. Naopak je povinností správce daně respektovat právní a faktický stav, který je v souladu s právními úkony, které účastníci provedli.VI. ZávěremNámi nastíněný způsob vzniku věcných břemen na nemovitostech jistě není bezproblémový. Jsme si vědomi toho, že se jedná v České republice o poměrně neobvyklou právní konstrukci, která je však např. v sousedním Rakousku bez problémů používána. Přesto jsme však přesvědčeni, že její ideologický základ, totiž že je nesmyslné převádět všechna práva jedním směrem a pak jejich část zase zpátky, je správný. Jsme toho názoru, že výklad civilního práva má podporovat úsporná, efektivní a logická řešení a nebránit jim přepjatým formalismem. Je zřejmé, že navrženým způsobem není možné vytvořit všechna myslitelná věcná břemena a že jej jistě nelze využívat zcela univerzálně. Jedná se však podle našeho názoru o vhodnou alternativu, která může v některých případech přesněji vystihovat vůli stran a zejména vůli dárce, než dosavadní zažitý způsob řešení této právní otázky, který mohou někteří dárci považovat za ponižující. Příspěvek byl též publikován v časopise Právní rozhledy č. 21/2004. ________________________________________* JUDr. Milan Vašíček je advokátem v AK VAŠÍČEK, FRIMMEL a HONĚK, Brno-Praha, Dan Dvořáček je studentem V. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.1 Taková smlouva může mít jak povahu věcnou – zřizuje se jí věcné břemeno, tak i povahu obligační – kupující se zavazuje zřídit věcné břemeno.2 Srov. např. § 472 obecného zákoníku občanského: „Právem služebnosti jest vlastník zavázán, aby ku prospěchu jiné osoby vzhledem ku své věci něco trpěl nebo opomíjel. Je to věcné proti každému držiteli služebné věci účinné právo.“; dále oddíl 2 pododdíl 1 návrhu osnovy nového občanského zákona: „Věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo opomíjet.“ (zdroj: http://www.juristic.cz).3 Srov. pododdíl 7 návrhu osnovy nového občanského zákona a důvodovou zprávu k němu: „Reálná břemena jsou charakterizována dočasností a vykupitelností, zejména však tím, že zavazují vlastníka obtížené nemovitosti k nějakému konání (např. udržovat studnu pro jiného vlastníka, pravidelně dodávat jinému spotřebitelné věci jako potraviny nebo otop, ale i vzdát se náhrady, jež by jinak vlastníku zatížené nemovitosti náležela v přítomnosti nebo budoucnosti apod.). Tím se liší od služebností, pro něž je charakteristická povinnost vlastníka služebné věci k pasivitě (nekonání).“ (zdroj: http://www.juristic.cz).4 Blíže viz Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému zákoníku občanskému. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart, 1935, reprint Praha : Linde, 1998. Komentář k § 472.5 Neboť známe inominátní smlouvy coby právní úkony zakládající autonomií vůle formované relativní obligační vztahy, neznáme však „inominátní věcné právo“, tedy věcné právo, jehož formu by definoval jeho „zřizovatel“. 6 „Oddělitelná“ ve smyslu pozitivního práva, tedy taková, s níž pozitivní právo umí nakládat jako se samostatnou.7 Eliáš, K. Ideál abstrakce, klec kazuistiky a pasti pro právní praxi, in Sborník XIV. Karlovarské právnické dny. Praha : Linde, 2004, s. 61.8 Podle našeho názoru měl Ústavní soud na mysli doslovné, nikoli kogentní znění zákona. Vůle účastníků právního úkonu nemá, alespoň podle převládající teorie práva, přednost před kogentními normami zákona. Může však mít přednost před adekvátním gramatickým výkladem.9 K tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 86/99 a III ÚS 86/98 „v případě, že zákon připouští dvojí výklad, je v intencích uplatnění zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem ČR co nejvíce v souladu“.10 Kupř. nelze podle našeho názoru konvertovat část vlastnického práva do obligace, protože obligace není věcným právem.11 Fiala, J. Charakteristika právní povahy věcných břemen. Časopis pro právní vědu a praxi, 1998, č. 3, s. 403.12 Macur, J. Občanské právo procesní v systému práva. Brno : 1975.13 Podle zájmové teorie jsou absolutními ta práva, která vykazují nejnižší stupeň integrace společenských zájmů, což je zejména vlastnictví, které maximalizuje zájmy vlastníka a pouze minimálně respektuje zájmy celku. Naopak práva obligační jsou zpravidla výsledkem působení tržních či obdobných sil, a proto vykazují nejvyšší stupeň integrace společenských zájmů, a z toho důvodu je v rámci zájmové teorie řadíme k relativním (dle op. cit. sub 11, s. 407).14 Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku.Nejčtenější 165/2007 Sb. - Nařízení vlády o vymezení Ptačí oblasti Heřmanský stav – Odra – Poolší168/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se mění vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), ve znění vyhlášky č. 503/2004 Sb166/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách167/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se zrušují některé právní předpisy v působnosti Ministerstva zdravotnictví169/2007 Sb. - Sdělení Ministerstva vnitra o vyhlášení nových voleb do zastupitelstva obce158/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů159/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů (zákon o investičních pobídkách), ve znění pozdějších předpisů160/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany spotřebitele161/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Ústí nad Labem č. 1/2004 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku162/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Kladna č. 32/01 o zajištění veřejného pořádku při poskytování hostinských činností a pořádání veřejných produkcí na území města Kladna163/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky statutárního města Plzně č. 17/2004 o vymezení veřejných prostranství, na nichž se zakazuje prostituce, a obecně závazné vyhlášky statutárního města Plzně č. 3/2006 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, kterou se vymezují veřejná prostranství, na nichž se zakazuje prostituce164/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 20. března 2007 ve věci návrhu na zrušení čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 4 a 6, čl. 12 odst. 2 a 5, čl. 13 odst. 1 písm. b) a c), čl. 16 odst. 1, čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 1 a 2, čl. 22 odst. 2, čl. 30 odst. 2, čl. 31 odst. 1 a čl. 31 odst. 3 oddílu IX. obecně závazné vyhlášky obce Boží Dar č. 1/2003 o místních poplatcích

Pokračovat na článek


Věcná práva – nový zákon dbá na jistoty majitele

Nový Občanský zákoník rozšiřuje řadu věcných práv. Oproti závazkům jsou věcná práva přesně specifikována a nelze je rozšiřovat. Není si možné tedy sjednat nějaké věcné právo, které zákon přímo nevyjmenoval. K tomu je potřeba se řídit přesně zákonnými ustanoveními.Věcná práva jsou složitáNa jednu stranu si každý umí představit právo k vozu nebo nemovitosti. Tady platí, že vlastník movité či nemovité věci se za určitých okolností stává jejím vlastníkem, k tomu jsou vedeny registry a takový vlastník může s věcí nakládat. Nikdo nemůže věc zcizit bez souhlasu vlastníka, omezit, ztížit její používání nebo s ní nakládat proti vůli vlastníka. Změnu věcných práv může nařídit soud. Jen někdy musí vlastník strpět  některé zásahy, které zákon vyjmenovává – třeba domovní prohlídku policie, kterou schválí soud.  Přesto existují věcná práva, která se věcí netýkají.Třeba patent K myšlence, technologickému postupu nebo literárnímu dílu také existují věcná práva. Tyto nehmotné statky může někdo vlastnit a za zákonných podmínek si registrovat. U literárních děl je takovou registrací v podstatě zveřejnění, i když samotné vlastnictví vzniká již vytvořením díla. Jenomže u nápadů a postupů by bylo obtížné dokázat, že někdo měl nápad první. Proto existují patentové úřady a tam platí, že kdo se zaregistruje první, ten má věcné právo třeba k patentu. Může tedy patent prodávat, pronajímat nebo sám využívat.Různé druhy věcných právVěcných práv je velké množství. Není jím jen samotné vlastnictví. Ale také odvozená práva a třeba omezení. Vlastnictví k nemovitosti nebo movité věci může mít podobu spoluvlastnictví, bytového podílu nebo přidatného spoluvlastnictví. Vlastnit lze také práva k cizím věcem. Tím jsou třeba věcná břemena. Právo projet přes sousedův pozemek na svůj je velice důležitým právem. Některá věcná břemena mají dokonce hmotnou povahu. Majitel musí strpět třeba část domu na jeho pozemku nebo rozvodnou desku dodavatele elektřiny.Zvláštní právaJak je patrné, věcných práv je mnoho. Při nakládání s věcí se tak může mnohý dopustit řady chyb. Příkladem je zadržovací právo. Pokud někdo například nevátí dluh, máte právo zadržet jeho věc, kterou máte u sebe. Nesmíte ale věc dostat do své moci lstí nebo fintou. Stejně tak musí být zadržení věci adekvátní pohledávce. Mimochodem i pohledávka je věcné právo, které lze prodávat a je majetkem. V lednu 2014 vstoupil v platnost nový Občanský zákoník. Změní pojetí některých věcných práv a zavede nové termíny.  Věcná práva je potřeba si hlídat. Neznalost zákona neomlouvá a přesto, že třeba nehrozí zrovna trestní stíhání, o věci se může snadno přijít nebo způsobit neznalostí velká škoda.     

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Investice

Investice, investování - aneb, jak na dluhopisy?

Každý jistě ví, a to i díky našemu portálu, co obecně dluhopisy jsou. Jen ve zkratce. Jde o cenné papíry, které jsou obchodované na burze. Oproti akciím, které se obchodují na stejném trhu (tedy také na burze), je jejich výnos představován především výší pravidelných úroků, které z dluhopisů plynou.U akcií je důležitá jejich hodnota, tedy vývoj ceny, který u dluhopisu není tím hlavním faktorem. U dluhopisu, který si může kdokoliv koupit, je vždy uvedena výše úroku a doba, do kdy bude tento úrok pravidelně vyplácen. U určitých speciálních dluhopisů pak může jít pouze o částku, která bude po určité době majiteli dluhopisu vyplacena. Dluhopis je tedy jakási půjčka, kterou poskytuje investor (následný majitel dluhopisu) vydavateli (emitentovi) dluhopisu.Při nákupu dluhopisů, tedy investici do těchto cenných papírů, je důležité sledovat tři základní hlediska.Výnos, riziko a likvidita.Tyto tři parametry budou vždy určovat zájem o dluhopisy a jejich oblíbenost. Jde o kompromis mezi těmito relativně protichůdnými faktory, kterým přikládá každý investor a jednotlivec odlišný význam. Někdo rád riskuje s vysokým výnosem, další má zase raději menší riziko s okamžitou možností prodeje dluhopisu a podobně. Každý si musí při nákupu dluhopisu nejprve ujasnit, jaký dluhopis chce vůbec do svého portfolia zařadit, aby své finance diverzifikoval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.Investice do podílových fondů, akcií nebo dluhopisůJak a kde dluhopisy nakupovat?S dluhopisy se obchoduje na burze. K té samozřejmě běžný občan nemá přístup, takže nakoupit dluhopisy je nejsnazší prostřednictvím nějaké finanční instituce. Nejlépe s pomocí banky v době emise, která se o danou emisi dluhopisů aktuálně stará. Popřípadě na zmíněné burze prostřednictvím investičních společností či makléřů, kteří obchod zprostředkují.Kdo prodává dluhopisy?Dluhopisy nabízí celá řada subjektů. Jde o to, že prodejem dluhopisů získá daný emitent relativně velkou částku peněz, kterou může použít dle svého uvážení. Následně pak musí platit úroky uvedené na dluhopisu a v době zralosti (splatnosti) dluhopisu zaplatit i jeho nominální hodnotu. Nejčastěji se pak člověk setká se státními dluhopisy, pokladničními poukázkami, komunálními dluhopisy, zaměstnaneckými dluhopisy, podnikovými dluhopisy a tradičními bankovními dluhopisy. Každý z těchto dluhopisů má vždy specifické podmínky a vlastnosti. Postupně si je detailněji rozebereme.DluhopisyStátní dluhopisy jsou cenné papíry emitované vládou.Jde o to, že se poslanci snaží pokrýt schodky státního rozpočtu popřípadě nějaký nákladnější projekt, na který aktuálně nemají potřebné finanční zdroje. Často se státní dluhopisy využívají na financování výstavby nové infrastruktury, silnic či k řešení neočekávaných škod po nějaké větší nehodě popřípadě přírodní katastrofě.Následují pokladniční poukázky, které představují určitou jistotu. Jde totiž o:Jistotní dluhopisy centrální banky.Obvykle jsou emitovány na kratší dobu, než je tomu u rizikově podobných státních dluhopisů, avšak pro nákup drobnými investory se na rozdíl od státní dluhopisů příliš nehodí, jelikož nominální cena dluhopisů emitovaných centrální bankou je relativně vysoká v porovnání s přístupnou možností pro všechny v podobě státních dluhopisů.I obce či komerční banky mohou vydávat své vlastní dluhopisy, kterým se říká komunální. Pomocí těchto cenných papírů a především díky penězům z nich získaných financuje obec či banka své investiční projekty. Nejčastěji jde u obecních komunálních dluhopisů o nejrůznější renovace, zlepšení dostupnosti různých částí, oprava infrastruktury, restrukturalizace a podobně.Splácení a výplata výnosu dluhopisuZaměstnanecké dluhopisyVelmi zajímavou formou dluhopisů jsou dluhopisy zaměstnanecké. Jsou emitovány společnostmi pouze pro vlastní zaměstnance. Pokud dojde například k ukončení vztahu zaměstnanec zaměstnavatel, je majitel dluhopisu oprávněn k výplatě dluhopisu za nominální cenu. Jde o jakýsi benefit pro zaměstnance. U nás tato forma dluhopisů není příliš oblíbená, jelikož samotná emise dluhopisů je relativně náročná a mohou si ji dovolit a uplatnit pouze velké podniky s velkou základnou zaměstnanců a se silným ekonomickým zázemím.Důležité je si neplést zaměstnanecké dluhopisy s dluhopisy podnikovými.Každý podnik má možnost emitovat své dluhopisy.Podnikové dluhopisy může využívat každý. Jsou určeny ke standardnímu prodeji pro širokou veřejnost. Podnikové dluhopisy obvykle nabízejí podstatně lepší zhodnocení, než je tomu například u pokladničních poukázek, ale právě s tímto vyšším výnosem je spojeno i vyšší riziko. Podnik je totiž ekonomický subjekt, který hospodaří podle svého uvážení. Majitel dluhopisu (na rozdíl o většinového vlastníka akcií) nemá možnost mluvit do rozhodování podniku. Tudíž vlastně nemůže své prostředky a jejich určení nikterak ovlivnit. Proto i v případě špatného rozhodnutí může majitel dluhopisu o své vložené prostředky přijít. To je právě tím vyšším rizikem, které je kompenzováno již zmíněnou vyšší výnosností.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Pojištění

Povinné ručení

Povinné ručení, tedy pojištění za škody způsobené provozem motorového vozidla, je ze zákona povinné pro každé vozidlo, kterému byla udělena registrační značka, technický průkaz či je využíváno k provozu na pozemních komunikacíchTato povinnost platí pro vlastníka a spoluvlastníka tuzemského vozidla nebo řidiče cizozemského vozidla. Avšak smlouvu může uzavřít i osoba, která je dle zákona osobou odlišnou od vlastníka tuzemského vozidla či řidiče cizozemského vozidla. Pojistnou smlouvu nemusí uzavírat tři druhy subjektů.Prvním je řidič vozidla ze zahraničí, který má platnou zelenou kartu vydanou v jiném státě nebo je jeho pojištění zaručeno kanceláří pojistitelů cizího státu.Druhým subjektem jsou složky integrovaného záchranného systému, která jsou zařazená do přílohy poplachového plánu v daném kraji.Poslední kategorií, která nemá povinnost uzavřít pojistnou smlouvu na povinné ručení je Bezpečnostní a informační služba pro svá vozidla, Ministerstvo obrany pro vozidla Vojenského zpravodajství, Ministerstvo vnitra pro vozidla Úřadu pro zahraniční styky, pro vozidla Policie útvarů kriminální služby a vozidla provozovaná jednotkami sborů dobrovolných hasičů.Při nezákonném porušení pravidel, tedy neuzavření povinného ručení u subjektů, které tuto povinnost ze zákona mají, jsou nastavena následující represivní opatřeníPři neuzavření povinného ručení hrozí zákonné sankce od 5 000 do 40 000 Kč. Při nepředložení zelené karty (tedy jediného platného dokladu o uzavření povinného ručení) silniční kontrole hrozí pokuta od 1 500 do 3 000 Kč. Navíc na kartě je nutný podpis pojistníka, jinak je celé pojištění neplatné. Plus je zavedeno takzvané sankční pojistné, které může být doměřeno zpětně se sazbou od 20 do 300 Kč za každý den provozování vozidla bez povinného ručení. Plus se samozřejmě neplatič vystavuje riziku, že v případě pojistné události po něm bude vymáhána částka, kterou garanční fond České kanceláře pojistitelů vyplatí poškozenému.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Půjčky a úvěry

Na co se připravit při vyřizování hypotéky

Při vyřizování žádosti o hypoteční úvěr, se přihlíží na aktuální schopnost klienta danou hypotéku splatit. Tedy na bonitu. Bonita klienta je prokázání dostačujících příjmů nejen na splátku úvěru, ale i na obživu.Jedná se o určitou pojistku banky pro případ, že klientovi bude snížen plat, či přijde o zaměstnání. Proto se banka vždy snaží, aby splátka hypotéky bylo pro klienta co možná nejvhodnější. a aby dané splátky dokázal včas a v plné výši uhradit.  Jelikož hypotéka je úvěr, který je jištěn zástavou, resp. zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví klienta, je nutné tento fakt uvést v katastru nemovitostíBanky by mohly poskytovat hypoteční úvěry do 100% výše hodnoty nemovitosti, avšak podstupovali by tím veliké riziko v případě neplacení klienta, protože by následně danou nemovitost těžko prodávaly za plnou cenu. Právě proto banky poskytují hypotéku na částku nižší než je reálná hodnota nemovitosti, čímž se snaží snížit riziko při nesplácení hypotečního úvěru. (Katastr nemovitostí: http://www.usporim.cz/products/katastr-nemovitosti-a-list-vlastnika-/ )Poplatky navyšují hypotékuPřipravte se na placení nejrůznějších poplatků, které s úvěrem souvisí. O tyto poplatky se vám navyšují jednotlivé splátkyPoplatky za zpracování úvěru, poplatek za vedení úvěrového účtu a případně úrokové zvýhodnění ve výši 1% při nároku na státní podporu. Poplatky jsou zahrnuty do úrokové sazby z hypotečního úvěru, sektáte se s termínem reálná sazba. Nutno připomenout, že do reálné sazby se nepočítají další poplatky, které s poskytnutím hypotečního úvěru souvisí a to například pojištění nemovitosti, stavby...Jak se splácí hypoteční úvěr?Hypoteční úvěr se splácí tzv. anuitivní splátkou, ta v sobě zahrnuje úrokovou část a splátku jistiny.Anuitivní splátka je předem daný mechanismus, kdy v počátcích splácení hypotéky platíte více za úroky a méně na jistinu a čím déle splácíte, tím menší částka je na pokrytí úrokků a větší částka na pokrytí samotné jistiny. Přitom splátka úvěru je po celou dobu splácení stejná.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Mix

Splatnost daně z nemovitosti

 Daňové přiznání k platbě daně z nemovitosti je povinností každého vlastníka automaticky, tedy bez výzvy finančního úřadu. Pokud v předešlém roce vlastník nabyl nemovitost, je nutné během ledna daňové přiznání na finančním úřade podat.Speciální situaci pak představuje stav, kdy na konci roku podá žadatel návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, avšak ten není do 31.12. vyřízen, tudíž k rozhodnému datu 1. 1. není současný majitel uveden v katastru nemovitostí. V takovém případě se nepodává daňové přiznání v lednu, ale do tří měsíců po měsíci, kdy toto vlastnické právo do katastru nemovitostí je zapsáno. Stejný postup je i u dědického řízení, které se nestihne vyřídit v daném roce a zasahuje tak do roku následujícího. Teď už tedy k samotnému podání a splacení daňového přiznání. To se musí podat do konce ledna roku 2010. Splatnost takto exaktně určena není. Můžou nastat dvě situace.Pokud je daň do 5 000 Kč , pak je jí nutné zaplatit do konce května roku 2010.Ve druhém případě, pokud je částka daně větší než 5 000 Kč je možné jí rozdělit na dvě stejné části.První je pak nutné zaplatit do konce května a druhou do konce listopadu 2010. Minimum pro platbu daně je stanoveno na 30 Kč. Speciální případy pak představují zemědělci a chovatelé ryb. Ti mají také možnost platbu rozpůlit a navíc první část mohou zaplatit v prodloužené lhůtě a to až do konce srpna. Druhou platbu pak hradí stejně jako klasický plátce do konce listopadu 2010. ProdleníPokud není daň zaplacena v termínu, je účtováno za každý den prodlení úroky. Jedná se o výpočet za každý den po splatnosti z částky, která měla být zaplacena (pokud je částka rozdělena na dvě stejně velké, tak se úroky z prodlení počítají pouze za danou poměrnou část).  Výpočet daně z nemovitostiVýpočet daně je vždy popsán v pokynech, které jsou přikládány k formuláři k daňovému přiznání k dani z nemovitosti. Je možné je navíc získat na stránkách ministerstva financí. Do hry vstupují dva parametry. Sazba daně a koeficient. Koeficientem se násobí příslušné výměry pozemků a zastavěných ploch. Na základě tohoto výpočtu pak jednoduše stanovíte daň, kterou je nutné finančnímu úřadu odvést. Zvýšení sazby pro rok 2010 u všech pozemků, kde se vypočítává výměra v metrech čtverečních značně zamíchá daňovým přiznáním. U ostatních výpočtů, tedy zemědělských pozemků sazba zůstává stejná. Jde o ornou půdu, chmelnice, vinice, ovocné sady a zahrady. Daň ze staveb se také zvyšuje na dvojnásobek, kromě staveb sloužící k podnikatelské činnosti, kde je nastavena stálá sazba 10 Kč za metr čtvereční. Koeficienty pro výpočty jsou však složitější.V roce 2008 byl zaveden místní koeficient a vybrané peníze z daní tak končili v obecních kasách. Obce si tak mohli kontrolovat a hodnotit vybrané peníze. Takže každá radnice si mohla místní koeficient vyhlásit a libovolně s ním manipulovat (v daných mezích). Radnice se tedy zachovala dle svého nejlepšího mínění a svědomí. Souhrnné informace, jaké jednotlivé obce zvolily koeficienty, nejsou k dispozici. Avšak na místně příslušném finančním úřadě je možnost tento koeficient jednoduše zjistit. Často tuto informaci ví i na příslušné radnici. V budoucnu by tento údaj měl být k dispozici i na stránkách ministerstva financí. Dále je nutné zohlednit i koeficient původní, který je určený zákonem v rozmezí 2 – 5. Ten je odvislý od počtu obyvatel v obci, kde se příslušná nemovitost nachází. Obce si i tento koeficient mohou upravovat vyhláškou u obytných domů, bytů a stavebních pozemků.   

Pokračovat na článek


Soutěže a výhry na internetu podle zákonných pravidel

Internetové soutěže mají několik podob. Je potřeba si však dát pozor, jakou formu internetové soutěže budete provozovat, aby se na vás nevztahovala povinnosti ohlásit tuto soutěž či dokonce získat povolení od ministerstva financí.Přilákání zákazníků na stránky, do eshopu či na fanouškovskou stránku Facebooku je cílem každého vlastníka a PR pracovníka. Velikou roli a pomocnou ruku nabízejí nejrůznější soutěže a loterie. Je však velice důležité přesně vědět, co si můžete dovolit a co vám zákon neumožňuje. Zákon definuje hned několik přesně vymezených termínů, ze kterých se každý řídí jinými pravidly. Do hry vstupuje loterie, spotřebitelská loterie a marketingová soutěž. Veškeré informace jsou uvedeny v zákoně č. 202/1990 Sb.LoterieLoterii představuje jakákoliv hra, která splňuje dvě charakteristiky. Především musí jít o vklad účastníka soutěže a výběr výherce musí být náhodný bez předem daných náznaků. Musí jít čistě o náhodu, která ovlivňuje fakt, zda bude účastník soutěže úspěšný. Soutěžní loterie tedy musí splnit oba tyto znaky. Pro pořádání loterie je nutné povolení Ministerstva Financí.Tudíž loterií je jednoduchá hra, kdy každý zákazník, který nakoupí za určitou sumu je zařazen do loterie o 15 000 Kč. Takováto hra potřebuje povolení ministerstva. Pozor na to.

Pokračovat na článek