Výsledky vyhledávání pro dotaz vůle účastníků

Výsledky vyhledávání v sekci: SOS

Mediace – možnost vyřešení sporu

Tato metoda je dnes stále běžnější nejen pro řešení partnerských vztahů, ale také sporů vzniklých mezi obchodními partnery.Konfliktům se nevyhneme ani v pracovním životě. Je třeba hledat cesty k jejich vyřešení a rozlišovat vzniklé a vyřešené spory. Spousta podnikatelů a manažerů toto podceňuje. Může se stát, že nám nějaký spor přeroste přes hlavu a my tomu z různých důvodů neumíme pomoci, přešlapujeme na místě a trpíme my i naše podnikání.Spory s dodavateli, odběrateli, obchodními partnery, zákazníky anebo vlastními zaměstnanci jsou i při sebedůslednější prevenci na denním pořádku a často nás stojí více času, energie i peněz, než bychom si přáli. Neřešitelnost některých sporů dohání celou věc až k soudu, který je zdlouhavý, náročný a nezřídka znamená i absolutní konec spolupráce s rozhádaným partnerem. Jednou z moderních alternativ k soudnímu řešení sporů je mediace.Pojem mediaceMediace je procesem, ve kterém neutrální třetí strana (mediátor) pomáhá dvěma (nebo více) stranám najít řešení vzájemného konfliktu, a to formou dialogu. Cílem mediace je dosažení dohody. Mediace je dobrovolná a je možné ji kdykoli přerušit. Mediace může předcházet řešení sporu soudní cestou, probíhat paralelně s ním, také může následovat až po něm. Kdo je to mediátorMediátor je nezávislý odborník na efektivní vyjednávání.  Má za úkol řízení procesu jednání, vytváření optimálních podmínek pro dorozumění účastníků a nalezení řešení, která jsou v zájmu obou (všech) stran. Mediátor podporuje schopnosti účastníků urovnat konflikt vlastními silami. Jeho úkolem v žádném případě není daný problém posuzovat, ani rozhodovat o jeho řešení.            Využití mediace Mediací je možné řešit všechny druhy konfliktů v kterékoli fázi jejich vývinu, a to i v případě již započatého soudního sporu. Vhodné je využít mediaci při sporech, ve kterých si nejste úplně jisti svou právní převahou. Také v těch, u kterých víte, že nemáte šanci uspět, a přesto byste je rádi vyřešili. Skvěle využitelná je pro spory, na kterých máte svůj podíl viny vy i váš protějšek a spory, které potřebují rychlé řešení, anebo když víte, že s druhou stranou budete a chcete přicházet do styku i po skončení procesu. Příprava a průběh mediace Mediátor dohodne výměnu a shrnutí faktů o konfliktu a poskytne je stranám k vzájemnému vyjádření. Poté domluví místo, termín, fakturaci a mediační smlouvu (smlouva mezi stranami o účasti na mediaci).Mediátor rokuje se stranami společně, případně jednotlivě. Z mediace se nevyhotovuje žádný zvukový ani písemný záznam. Mediátor, případně jeho asistent, jsou oprávněni dělat si z průběhu mediace poznámky, které se následně zničí. Každá na mediaci zúčastněná osoba je povinna zachovat důvěrnost informací z mediace a nezneužít je. Včetně skutečnosti, že se mediace vůbec konala.Mediátor pomůže stranám zformulovat mediační dohodu, která je pro ně právně závazná. Exekuční titul tato dohoda získá následně ve formě notářské zápisnice. Mediaci je možné ukončit podpisem mediační dohody, odstoupením jedné ze stran od mediace nebo rozhodnutím mediátora v případě, že pokračování mediace není žádoucí pro dosažení smíru.Kde najít mediátora?Vzhledem k tomu, že mediátora budete hledat v choulostivé situaci, jakou jistě je obchodní spor, obracejte se výhradně na akreditovaného mediátora. Pomoci vám v tom může Asociace mediátorů České republiky.  Připravte se na to, že v průběhu mediace možná nevyřešíte všechny problémy. Ale můžete dosáhnout dohodu v jiných oblastech, než jste čekali. V každém případě je potřeba být otevřen přijímat a navrhovat kompromisy. Hlavní přednosti mediace oproti soudnímu řízení1. dobrovolnost díky férovosti, protože z mediace nikdo nevychází jako poražený2. kontrola nad průběhem vyjednávání a transparentnost využívaných argumentů a informací3. efektivita, rychlost a flexibilita4. menší finanční náročnost z hlediska investice i z hlediska možné soudní prohry5. možnost přerušení procesu bez jakýchkoliv důsledků6. rokování v bezstresovém prostředí a možnost zachování dobrých vztahů s druhou stranou procesuNěkteré spory jsou natolik technicky specifické, že soud není schopný se ke sporu rychle a kompetentně vyjádřit. Pokud tedy máte se svým protějškem spor, jemuž obsahu rozumíte pouze vy, najměte si jako mediátora člověka, který je ve vaší profesní oblasti doma a bude rozumět tomu, proč problém vznikl i jaká se nabízejí řešení. Vyhnete se tak riziku, že se váš spor neúnosně protáhne a dokazování se stane nekonečným. 

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Finance

Vznik věcného břemene ponecháním si části vlastnického práva

 Právní praxe naráží při převodech nemovitostí poměrně často na situaci, kdy je převáděna nemovitost na nového nabyvatele, nicméně je žádoucí, aby původnímu vlastníku vzniklo ve formě věcného břemene k nemovitosti určité věcné právo, typicky právo doživotního užívání. V současné době se takové situace v důsledku zažitých zvyklostí většinou řeší tak, že smlouva o převodu nemovitosti (kupní, darovací) je zároveň i smlouvou o zřízení věcného břemene. Dojde tak k převodu vlastnictví k nemovitosti na nového nabyvatele a posléze (či zároveň) ke vzniku věcného břemene ve prospěch zcizitele. Naskýtá se otázka, zda takový postup je jediný možný.JUDr. Milan Vašíček, Dan Dvořáček, Brno, Praha*I. ÚvodemPrávní praxe naráží při převodech nemovitostí poměrně často na situaci, kdy je převáděna nemovitost na nového nabyvatele, nicméně je žádoucí, aby původnímu vlastníku vzniklo ve formě věcného břemene k nemovitosti určité věcné právo, typicky právo doživotního užívání.V současné době se takové situace v důsledku zažitých zvyklostí většinou řeší tak, že smlouva o převodu nemovitosti (kupní, darovací) je zároveň i smlouvou o zřízení věcného břemene.1 Dojde tak k převodu vlastnictví k nemovitosti na nového nabyvatele a posléze (či zároveň) ke vzniku věcného břemene ve prospěch zcizitele. Naskýtá se otázka, zda takový postup je jediný možný. Pokud je subjekt A vlastníkem pěti pomerančů a usmyslí si, že subjektu B převede tři a dva si chce ponechat, může to udělat buď složitě, tedy tak, že mu převede všech pět a pak si nechá dva vrátit, nebo jednoduše tak, že mu dá pouze tři. Nechceme tvrdit, že tato obrazná analogie je bezezbytku aplikovatelná na vznik věcného břemene ponecháním si části vlastnického práva v souvislosti s převodem nemovitosti. Chtěli bychom se však pokusit o prozkoumání této otázky a nalezení míry, v níž je takový postup eventuálně možný.Vlastnické právo je v klasickém pojetí civilního práva převáděno vždy jako určitý ideální celek blíže neurčených práv, jejichž nepřímým předmětem je věc v právním smyslu. V institutu spoluvlastnictví pak nacházíme promítnut fakt, že vlastnictví lze převádět nejen jako celek, ale též v ideálních jeho částech – podílech. Lze však převádět samostatně též určité konkrétní složky vlastnického práva, nikoli jen ideální podíl? A pokud ano, jaké jsou podmínky takového převodu a jaké jsou jeho důsledky? Na tyto otázky bychom rádi nalezli odpověď v tomto příspěvku.II. Pohled civilního právaVlastnické právo se skládá z velmi různorodé škály vlastnických oprávnění, která díky absolutní povaze tohoto práva zaručují vlastníkovi ochranu před zásahy třetích osob. Jedná se o klasické ius utendi, fruendi, disponendi et abutendi, tedy o právo věc užívat, těžit její plody, věcí majetkově disponovat a případně věc zničit. V praxi se užívají právní vztahy, kdy vlastník na bázi obligační umožní výkon některých těchto práv jiné osobě, např. nájemní smlouvou. V takovém uspořádání vztahu vlastníku zůstávají všechna jeho oprávnění a nájemce svá práva vykonává jen odvozeně od práv vlastníkových, nedochází zde tedy k dělení vlastnictví tak, že by určité složky vlastnického práva originárně náležely jinému subjektu nežli vlastníku. Jak ale hodnotit převodní, např. darovací, smlouvu na nemovitost, v níž je ujednáno, že „dárce převádí celé vlastnické právo k pozemku s výjimkou práva odpovídajícího věcnému břemeni ve formě práva na pozemku čerpat vodu, kteréžto si ponechává“. Takovou smlouvu lze zajisté na první pohled ohodnotit jako absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem. Můžeme tvrdit, že vlastnictví je celistvý právní institut, který nepřísluší štěpit jiným než zákonem předpokládaným způsobem, tedy na ideální podíly.Můžeme též smlouvě přiznat platnost i účinnost, nicméně interpretací dojít k závěru, že strany sjednaly přechod (celého) vlastnictví s tím, že je pak následně vytvořeno věcné břemeno ve prospěch dárce, protože, opět, vlastnické právo nelze štěpit, a proto si také nelze jeho specifickou část ponechat.Jsme toho názoru, že jakkoli jsou oba přístupy myslitelné, lze zaujmout i poněkud „odvážnější“ stanovisko, totiž že přejde „okleštěné vlastnické právo“ a jako vedlejší produkt se vytvoří právo odpovídající věcnému břemeni ve prospěch zcizitele. Pro přijetí takového závěru je však zapotřebí formulovat dvě základní podmínky.1. Právo, které si zcizitel ponechává, musí být bezpodmínečně obsaženo v právu vlastnickém, jehož zbytek převádí.Tato podmínka je poměrně jasným vyústěním faktu, že si jen těžko lze ponechat něco, co subjekt nemá. Předmětem ponechání si tak mohou být jen oprávnění absolutního charakteru, která ve vztahu k dané nemovitosti vlastník má. Předmětem ponechání si nemohou být povinnosti třetích subjektů k plnění, protože takové povinnosti nejsou typickou součástí vlastnického práva. I pokud by nabyvatel nemovitosti souhlasil s převzetím takových povinností v souladu s převodní smlouvou, nebude se jednat o „ponechání si“ práva, ale o jeho nový vznik. Pokud bychom měli situaci přiblížit klasickou civilistickou terminologií, tak si v obecné rovině lze ponechat právo odpovídající služebnosti,2 ale ne reálnému břemenu.3 To proto, že vlastníku zpravidla již z vlastnictví samého svědčí všechna práva k jeho nemovitosti, která by teoreticky mohla nabýt formy služebnosti, nesvědčí mu však práva svým obsahem odpovídající reálným břemenům. Přesněji řečeno, vlastník si zajisté může ponechat práva, která by po převodu vlastnictví rezultovala ve vytvoření služebnosti jistivé4 (faciendum). Taková služebnost tkví v právu oprávněného užívat určitým způsobem vlastníkovu věc, např. oprávněný smí chodit přes vlastníkův pozemek. Takové právo si převodce může ponechat, protože je jistě má – zajisté smí chodit po svém pozemku. Je dokonce představitelné, že by takovým „ponecháním si“ byla vytvořena služebnost záporná (non faciendum), která nespočívá v právu oprávněného nějakým způsobem cizí věc užívat, ale v povinnosti vlastníka nějakým způsobem svou věc neužívat. Vlastník např. nesmí na svém pozemku vysadit stromy. Taková služebnost může vzniknout „ponecháním si práva“ tak, že si převodce ponechá právo na to, aby na pozemku nikdo stromy nesázel. I takové uspořádání je podle našeho názoru možné, protože i takové právo k pozemku vlastník před převodem zajisté má. 2. Převedené okleštěné vlastnické právo stejně tak jako ponechaná si jeho část musejí být schopny právního života v některé z forem, které platné právo zná.Jsme toho názoru, že autonomie vůle v soukromém právu nachází své místo v oblasti jednání subjektů a obsahu jejich vůle, nikoli však v tom, jaké právní následky budou s jejich jednáním spojeny. Pouze aprobace zaměřeného projevu vůle právem a jeho spojení s právními následky tvoří pojmové znaky právního úkonu, přičemž otázka aprobace právem a spojení projevu vůle s následkem není v moci subjektů práva, ale v moci zákonodárcově. Řečeno jinými slovy, subjekty práva mají zajisté volnost v tom, jaké právní následky svým jednáním zamýšlejí dosáhnout a jak tuto svou vůli projeví. Není již však v jejich moci rozhodnout, zda jimi zamýšlené následky skutečně nastanou. (Např. dvě osoby, které nejsou manžely, zajisté mohou pojmout úmysl, že „vloží“ věc jednoho z nich do svého bezpodílového spoluvlastnictví. Tyto osoby zajisté mohou uzavřít i smlouvu s takovým obsahem. Tato smlouva však nikdy zamýšlený výsledek nevyvolá, protože neexistuje právní norma, která by s takovým právním úkonem takový právní následek spojovala.) V rozebíraném případě to znamená, že není možné, aby účastníci diskutované převodní smlouvy pomocí jejích ustanovení konstruovali nové, právu neznámé formy vlastnictví či spoluvlastnictví nebo věcných práv obecně5 a odvolávali se na autonomii své vůle a dožadovali se, aby třetí osoby a státní orgány jejich „výtvor“ akceptovaly. Proto je zapotřebí, aby účastníci případné převodní smlouvy nastavili převod jednotlivých práv takovým způsobem, aby se vlastnictví, které se původně celé nacházelo pouze u jednoho z nich, rozdělilo na dvě entity, které budou podřaditelné pod existující kategorie věcných práv známých platnému právnímu řádu. Pokud je převáděna ideální část vlastnictví – podíl, je situace jednoduchá. U obou nových spoluvlastníků zaujmou jimi nabytá (resp. ponechaná) práva formu spoluvlastnických podílů, což je uspořádání, se kterým právo počítá.Je otázkou, jestli je toto uspořádání jediné možné.Pokud je převáděna jiná část vlastnického práva než ideální podíl, tedy např. je převáděno celé vlastnictví mimo práva obývat určitou část nemovitosti, je otázkou, jakých forem toto rozdvojené uspořádání může nabýt. Pokud zcizujícímu vlastníku má zůstat právo obývat určitou místnost, jedná se o právo odpovídající věcnému břemeni. Ostatně právě takové věcné břemeno je velmi často v praxi zřizováno. O tom, že tato „ponechaná“ práva tedy svým obsahem věcnému břemeni korespondují, není pravděpodobně sporu. Co však nabyl „nový vlastník“, pakliže si převodce takové právo ponechal? Převodce nabyl celé vlastnictví k nemovitosti s výjimkou tohoto práva, a je tedy vlastníkem nemovitosti zatížené věcným břemenem. I takové uspořádání je v praxi časté a zjevně možné. Naopak není výše uvedený postup myslitelný u movitých věcí, protože tam by práva zúčastněných subjektů nabývala forem, které právo nezná. Jelikož současné občanské právo nezná věcná břemena váznoucí na movitých věcech, neexistuje institut občanského práva, který by vhodně korespondoval např. věcnému právu užívání cizí movité věci.Z výše uvedeného je podle našeho názoru zřejmé, že lze v rámci vlastnického práva k nemovitostem izolovat určitá vlastnická oprávnění, která si zcizitel při převodu vlastnictví ponechá, což povede ke vzniku věcného břemene na převáděné nemovitosti na straně jedné a vlastnictví k zatížené věci na straně druhé. Takový výsledek je podle našeho názoru nevyhnutným důsledkem vhod¬ ně konstruované smlouvy o převodu části vlastnického práva k nemovitosti.Je však takový převod možný? Je v moci vlastníka darovat nikoli celou věc nebo ideální podíl na vlastnictví věci, ale darovat nemovitou věc celou, mimo práva užívat její část? Jsme toho názoru, že ano.Zejména neexistuje právní norma, která by takový právní úkon vylučovala. Neexistuje právní norma, která by říkala, že vlastnictví lze dělit pouze na ideální podíly a že jeho jiné částečné převody jsou vyloučeny. Je výsostným oprávněním vlastníka disponovat se svou věcí majetkově, a tedy i rozhodovat o tom, zda a komu bude převedena. Je-li vlastník oprávněn převést věc celou, proč by neměl být oprávněn převést jen určitá práva k ní, tím spíše, že platné právo s těmito separovanými právy umí zacházet jako s definovatelnými instituty? Není tedy v moci vlastníka, aby převedl vlastnictví k součásti své věci. To proto, že součást věci není věcí samostatnou, a proto k ní ani nemůže existovat samostatné věcné právo. Samostatné věcné břemeno k nemovitosti a samostatné vlastnictví nemovitosti omezené věcným břemenem však existovat mohou, a proto není důvodu se domnívat, že s nimi též nelze samostatně disponovat.Pokud by vlastník nemovitosti tuto převáděl a tato nemovitost již byla zatížena věcným břemenem z dřívějška, zajisté nikdo nebude mít námitek k tomu, že převáděné vlastnické právo (nepochybně omezené věcným břemenem) je způsobilým předmětem smlouvy. Proč by tedy v případě, že je převáděno vlastnictví nezatížené, nemohl převodce učinit „výhradu služebnosti“ (deductio servitutis), čímž z obsahu převodu doslova „odečte“ práva odpovídající věcnému břemeni, a učiní tak předmětem převodu zcela shodný komplex práv, jaký je převáděn ve výše citovaném bezesporném příkladě? Není podle našeho názoru důvod k závěru, že první z naznačených převodů je možný, zatímco druhý nikoli, a to zejména proto, že předmětem obou převodů je zcela shodná množina práv. Rozdíl je jen v tom, že v prvním případě je tato množina definována obsahem vlastnictví a obsahem věcného břemene, zatímco v druhém případě obsahem vlastnictví a vůlí smluvních stran. Oba tyto způsoby se nám zdají rovnocenné, protože považujeme za právo vlastníka rozhodnout, jaká oddělitelná6 část jeho vlastnictví bude převedena.Jsme toho názoru, že takový výklad je plně v souladu jak s účelem a smyslem zákona, tak i se základní zásadou civilního práva, jíž je respektování autonomní vůle stran právního úkonu. Účelem civilního práva je, mimo jiné, vytvářet příznivý prostor pro volnou směnu hodnot. Respektování autonomie vůle jednotlivých subjektů je vyjádřením přesvědčení, že tyto subjekty nejlépe, zejména lépe nežli zákonodárce, vědí, jak naložit se svými hodnotami. Výklad zákona by tak měl vždy směřovat k zachování účelu, který strany sledovaly, pokud takový závěr není z nějakého závažného důvodu nepřijatelný. Za nepřijatelný je třeba jistě označit výklad, který je v rozporu s textem zákona (zde pak nejde ani o výklad), stejně tak jako i výklad, který jde k tíži právní jistotě třetích osob, apod. Jsme však toho názoru, že námi nastíněný výklad žádnou z těchto vad netrpí. Ostatně tento výklad vede k výsledku, který je zcela běžný a hospodářsky účelný – nemovitost vlastníka A je zatížena věcným břemenem ve prospěch osoby B. Pouze představujeme méně obvyklý nebo méně zřejmý způsob, jak tohoto výsledku dosáhnout. A je-li výsledek přípustný a námi navrženou cestu zákon nezakazuje, domníváme se, že není správné trpět „kultem absolutní neplatnosti“7 a směřovat interpretaci k důvodům neplatnosti z důvodu ochra¬ ny „virtuální zákonnosti“ namísto ochrany svobodné vůle účastníků právního úkonu.Též Ústavní soud v nálezu sp. zn. I ÚS 546/03 konstatoval: „Je evidentní, že všemi citovanými ustanoveními prozařuje shora uvedený princip autonomie vůle, podle něhož je třeba dát prostor jednotlivcům k tomu, aby sami určovali rozsah svých práv a povinností, přičemž jejich projevu vůle je třeba dát přednost před kogentním8 zněním zákona...... Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.“Z citovaného judikátu podle našeho názoru vyplývá obecné vodítko pro interpretaci civilněprávních předpisů, podle nějž má být interpretátor veden snahou zachovat chtěné následky projevu vůle účastníků právního úkonu. Takový výklad je navíc výkladem ústavně konformním, protože je výrazem čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž každý může činit vše, co zákon nezakazuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je povinností všech orgánů z dostupných výkladů volit vždy ten, který nejlépe koresponduje s ústavním pořádkem České republiky.9 III. Právní povaha věcných břemenV nastíněných úvahách je dále zapotřebí se vypořádat s problémem právní povahy věcných břemen, zejména pak jejich „kompatibility“ s vlastnictvím. Pokud totiž tvrdíme, že ponecháním si vhodné části vlastnického práva vznikne věcné břemeno, je zapotřebí, aby tyto dva instituty byly vysoce příbuzné, aby bylo možno je v daném rozsahu patřičně zaměňovat.10Problematikou právní povahy věcných břemen se v naší teorii v posledním období zabýval zejména J. Fiala.11 S využitím implementace zájmové teorie do teorie právní12 dospívá k názoru, s nímž se plně ztotožňujeme, že věcná břemena nevykazují takový stupeň integrace společenských zájmů, jako práva obligační (typicky subjektivní práva relativní), ale ani tak nízký stupeň integrace společenských zájmů, jako právo vlastnické (typicky subjektivní právo absolutní).13 Z toho důvodu jsou věcná břemena svébytnou skupinou práv, která se nachází mezi krajními body absolutních práv na straně jedné a relativních práv na straně druhé.Je otázkou, zda je možné uvažovat o tom, že ponecháním si části práva absolutního (vlastnictví) může vzniknout právo, které je svou povahou bližší právům relativním (věcné břemeno). Pokud by takový postup možný byl, je třeba se dále ptát, kam se „ztratí“ ona absolutnost, co je příčinou zmiňované konverze a jak tuto příčinu odůvodnit zájmovou teorií.Domníváme se, že příslušný konverzní mechanismus je zapotřebí hledat v procesu kontraktace směřující k uzavření hlavní převodní smlouvy o nemovitosti. Hledání smluvního konsensu není ničím jiným než procesem integrace společenských zájmů, které jsou v úzkém měřítku vyjádřeny zájmy účastníků smlouvy, v širokém měřítku pak obecným působením tržních sil, které svedly tyto dva konkrétní účastníky k sobě a přiměly je jednat o uzavření smlouvy. Tím, že jeden z účastníků se za určitých podmínek zbavuje svého vlastnictví, zatímco druhý účastník souhlasí s tím, že nenabude vlastnictví perfektní, ale obtěžkané věcným břemenem, dochází k vyšší integraci společenských zájmů, než jaká zde byla před kontraktací, což má za následek i modifikaci právní povahy vlastnictví nového nabyvatele na straně jedné a „zbytkového vlastnictví“ zcizitele na straně druhé. Na straně nabyvatele se objevuje vlastnictví zatížené věcným břemenem, což je právo méně absolutní (protože více integrující) nežli „čisté“ vlastnictví, na straně zcizitele se pak objevuje věcné břemeno, jemuž je vyšší integrace společenských zájmů vlastní.Z hlediska právní povahy věcných břemen je tedy zřejmé, že navrhované uspořádání poskytuje logické prostředky pro dosažení konverze z čistého vlastnictví jako absolutního práva na vztah vlastnictví zatíženého věcným břemenem jako práva blíže právům relativním. Domníváme se tedy, že odlišná právní povaha věcných břemen a vlastnického práva není na překážku námi navrhovanému uspořádání, ale že je naopak podporuje.IV. Otázky evidence v katastru nemovitostíV souvislosti s pojednáním o věcných břemenech a jejich vzniku je vždy zapotřebí se zabývat i otázkou jejich evidence v katastru nemovitostí, protože věcná břemena jsou povinnou součástí této evidence [§ 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky] u nemovitostí zapisovaných do katastru. Významná je též otázka konstitutivnosti či deklarativnosti takového zápisu, resp. otázka formy, kterou takový zápis má mít. Ustanovení § 151o odst. 1 ObčZ stanoví, že k nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí. Stejně tak § 2 odst. 2 zákona č. 256/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, stanoví, že „práva uvedená v § 1 odst. 1 (mj. právo odpovídající věcnému břemeni – pozn. aut.) vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak“.Z uvedeného by se zdálo, že ke vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni způsobem, který navrhujeme, je zapotřebí vkladu do katastru nemovitostí. Tato forma zápisu by pak měla konstitutivní povahu a právo odpovídající věcnému břemeni by vzniklo zpětně ke dni podání návrhu na povolení vkladu. Domníváme se, že tomu tak není.Výše citovaná právní úprava se týká situací, kdy právo odpovídající věcnému břemeni vzniká nebo se převádí, jinými slovy, případů, kdy osoba, které doposud takové právo nesvědčilo, má takového práva nabýt (arg. „k nabytí“, „práva vznikají“). V našem případě však zcizitel, který si část vlastnického práva ponechal, nepotřebuje nic „nabýt“, tím méně je nutné, aby mu nějaká práva „vznikala“. Dotyčná osoba je vlastníkem nemovitosti a všechna tato práva z titulu svého vlastnictví již má. Částečným převodem vlastnictví na jinou osobu tato práva nepozbývá (vždyť si je výslovně ponechala!), a je tudíž protismyslné požadovat, aby jí tato práva vznikla, či aby je nabyla. Z toho důvodu se domníváme, že není namístě takto vzniknuvší právo odpovídající věcnému břemeni zanášet do katastru nemovitostí vkladem.Domníváme se, že namístě je provést zápis tohoto věcného břemene záznamem, protože věcné břemeno není „zřízeno“ právním úkonem účastníků. Předmětem právního úkonu účastníků je dispozice s vlastnictvím movité věci. Pouze jako vedlejší produkt toho, že tato dispozice je jen částečná, se množina práv, které si zcizitel ponechal, přemění ve věcné břemeno. Stane se tak imanentně a automaticky okamžikem, kdy nabyvatel nabude zbytkové vlastnictví nemovitosti. Do tohoto okamžiku je zcizitel plným vlastníkem nemovitosti, po tomto okamžiku mu vlastnictví v daném rozsahu zanikne a zbylá práva nabudou charakteru věcného břemene. Podle našeho názoru by zápis do katastru nemovitostí měl probíhat tak, že katastrální úřad zapíše na základě povolení vkladu vlastnické právo novému nabyvateli s účinností ke dni podání návrhu na povolení vkladu (což má konstitutivní účinek) a zároveň záznamem zapíše současně se utvořivší právo odpovídající věcnému břemeni, což má účinek ryze deklaratorní. Jiný postup (např. lpění na vkladu obou práv) by vedl k neřešitelným problémům. Zejména by nebylo lze povolit samostatný vklad vlastnického práva nového nabyvatele nemovitosti, protože takový jednoduchý vklad by musel pokrývat celé vlastnictví, což však nemá oporu v převodním titulu, který obsahuje jednoznačné deductio servitutis. Stejně tak, pokud bychom připustili, že se zcizitel práv, která si ponechal, ujme až povolením vkladu „jeho“ věcného břemene, jen těžko by se odpovídalo na otázku, co je titulem, na základě nějž tato práva na dané mezidobí pozbyl, když převodní smlouva je ze svého dosahu jasně vylučuje.Domníváme se, že jediným správným řešením je právě navrhovaný „dvojzápis“, tedy vklad vlastnictví pro nového vlastníka s tím, že touto právní skutečností automaticky zbylá práva na straně zcizitele konvertují ve věcné břemeno, což se zapíše pouze záznamem. V. Dopady daňovéNastíněný způsob vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni má nemalé dopady do oblasti práva daňového. Vraťme se k původnímu příkladu uvedenému v úvodu tohoto článku. Převodce chce převést vlastnictví k nemovitosti na jinou osobu, chce však, aby mu k této nemovitosti vzniklo právo doživotního bydlení v některých místnostech, a to ve formě věcného břemene. Bude-li postupovat „klasickou“ cestou, pak převede celou nemovitost na nabyvatele a následně mu nabyvatel na nemovitosti zřídí příslušné věcné břemeno. Předmětem daně z převodu nemovitostí pak bude jednak cena převáděné nemovitosti [buď sjednaná nebo zjištěná,14 podle toho, která bude vyšší – § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb.] a dále i hodnota bezúplatně zřizovaného věcného břemena [§ 10 písm. c) zákona č. 357/1992 Sb.]. Cena nemovitosti se pak bude počítat z nemovitosti nezatížené závadami, protože fakticky nemovitost v okamžiku převodu zatížena břemenem ještě není. Daň z převodu nemovitosti se proto bude platit z „plné ceny“ nemovitosti a navíc ještě z ceny věcného břemene.Při postupu, který navrhujeme, bude situace poněkud odlišná. Především bude jiná zjištěná (a ovšem také sjednaná) cena nemovitosti, protože není převáděno čisté, úplné vlastnické právo k dané nemovitosti, ale jen jeho, byť podstatná, část. Taková cena musí být zákonitě nižší, přičemž při jejím stanovení se bude podle našeho názoru postupovat analogicky s § 48 vyhlášky č. 540/2002 Sb., k provedení některých ustanovení zákona o oceňování majetku, tedy jako by již nemovitost daným břemenem zatížena byla, protože fakticky je hodnota převáděného vlastnictví menší právě o hodnotu těchto práv. Vzniklé věcné břemeno pak podle našeho názoru vůbec předmětem daně nebude. Předmětem daně z převodu nemovitosti je dle § 9 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb. jen „bezúplatné zřízení věcného břemene nebo jiného plnění obdobného věcnému břemeni při nabytí nemovitosti darováním“. Zřízení podle našeho názoru znamená úkon, který spočívá v tom, že subjekt A určitá práva nemá a činností subjektu B mu taková práva vzniknou. To však není případ námi navrhovaného postupu. V námi navrhovaném postupu zciziteli žádné právo nevzniká a není mu ani zřizováno. Zcizitel si pouze ponechává práva, která již měl. Věcné břemeno mu tedy není zřízeno, a nedochází tedy k úkonu, který by byl předmětem daně.Oproti „klasickému“ postupu je tak vzniklá daňová povinnost znatelně nižší, protože bude nižší cenou oceněna převáděná nemovitost a věcné břemeno vůbec nebude předmětem daně. Lze pravděpodobně očekávat tuhý odpor finančních orgánů proti takovému postupu, protože pro příjmovou stranu veřejných rozpočtů je znatelně výhodnější v úvo¬ du článku popisovaná „pomerančová“ metoda. Není však povinností daňových subjektů, aby si počínaly tak, aby jejich daňová povinnost byla co nejvyšší, ale je naopak jejich právem jednat tak, aby v rámci platných právních předpisů byla jejich daňová povinnost co nejnižší. Není tedy povinností daňových subjektů převádět nemovitosti daňově neefektivně, lze-li to dělat efektivně. Podle našeho názoru neuspěje případná námitka správce daně, že se ze strany účastníků převodu jedná o zastření skutečného stavu úkonu stavem formálně právním (§ 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.). O takovou situaci by se jednalo, pokud by účastníci ve skutečnosti provedli něco jiného, než co „na oko“ sjednali v právním úkonu. Tak tomu však není. Účastníci se dohodli, že převedou neúplné vlastnictví k nemovitosti na jednoho z nich a druhému z nich že zůstane část vlastnického práva odpovídající věcnému břemeni, a přesně to se také stalo a přesně v souladu s touto skutečností účastníci vypočtou a zaplatí daň. Pokud se skutečný stav přesně shoduje s obsahem právních úkonů, nelze hovořit o zastření ve smyslu § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.Správce daně se poukazem na § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. nemůže domáhat toho, aby si účastníci právního úkonu počínali jinak, tedy aby převedli něco jiného, než převést chtějí, prostě proto, aby si, zcela protismyslně, vytvořili vyšší daňovou povinnost. Naopak je povinností správce daně respektovat právní a faktický stav, který je v souladu s právními úkony, které účastníci provedli.VI. ZávěremNámi nastíněný způsob vzniku věcných břemen na nemovitostech jistě není bezproblémový. Jsme si vědomi toho, že se jedná v České republice o poměrně neobvyklou právní konstrukci, která je však např. v sousedním Rakousku bez problémů používána. Přesto jsme však přesvědčeni, že její ideologický základ, totiž že je nesmyslné převádět všechna práva jedním směrem a pak jejich část zase zpátky, je správný. Jsme toho názoru, že výklad civilního práva má podporovat úsporná, efektivní a logická řešení a nebránit jim přepjatým formalismem. Je zřejmé, že navrženým způsobem není možné vytvořit všechna myslitelná věcná břemena a že jej jistě nelze využívat zcela univerzálně. Jedná se však podle našeho názoru o vhodnou alternativu, která může v některých případech přesněji vystihovat vůli stran a zejména vůli dárce, než dosavadní zažitý způsob řešení této právní otázky, který mohou někteří dárci považovat za ponižující. Příspěvek byl též publikován v časopise Právní rozhledy č. 21/2004. ________________________________________* JUDr. Milan Vašíček je advokátem v AK VAŠÍČEK, FRIMMEL a HONĚK, Brno-Praha, Dan Dvořáček je studentem V. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.1 Taková smlouva může mít jak povahu věcnou – zřizuje se jí věcné břemeno, tak i povahu obligační – kupující se zavazuje zřídit věcné břemeno.2 Srov. např. § 472 obecného zákoníku občanského: „Právem služebnosti jest vlastník zavázán, aby ku prospěchu jiné osoby vzhledem ku své věci něco trpěl nebo opomíjel. Je to věcné proti každému držiteli služebné věci účinné právo.“; dále oddíl 2 pododdíl 1 návrhu osnovy nového občanského zákona: „Věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo opomíjet.“ (zdroj: http://www.juristic.cz).3 Srov. pododdíl 7 návrhu osnovy nového občanského zákona a důvodovou zprávu k němu: „Reálná břemena jsou charakterizována dočasností a vykupitelností, zejména však tím, že zavazují vlastníka obtížené nemovitosti k nějakému konání (např. udržovat studnu pro jiného vlastníka, pravidelně dodávat jinému spotřebitelné věci jako potraviny nebo otop, ale i vzdát se náhrady, jež by jinak vlastníku zatížené nemovitosti náležela v přítomnosti nebo budoucnosti apod.). Tím se liší od služebností, pro něž je charakteristická povinnost vlastníka služebné věci k pasivitě (nekonání).“ (zdroj: http://www.juristic.cz).4 Blíže viz Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému zákoníku občanskému. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart, 1935, reprint Praha : Linde, 1998. Komentář k § 472.5 Neboť známe inominátní smlouvy coby právní úkony zakládající autonomií vůle formované relativní obligační vztahy, neznáme však „inominátní věcné právo“, tedy věcné právo, jehož formu by definoval jeho „zřizovatel“. 6 „Oddělitelná“ ve smyslu pozitivního práva, tedy taková, s níž pozitivní právo umí nakládat jako se samostatnou.7 Eliáš, K. Ideál abstrakce, klec kazuistiky a pasti pro právní praxi, in Sborník XIV. Karlovarské právnické dny. Praha : Linde, 2004, s. 61.8 Podle našeho názoru měl Ústavní soud na mysli doslovné, nikoli kogentní znění zákona. Vůle účastníků právního úkonu nemá, alespoň podle převládající teorie práva, přednost před kogentními normami zákona. Může však mít přednost před adekvátním gramatickým výkladem.9 K tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 86/99 a III ÚS 86/98 „v případě, že zákon připouští dvojí výklad, je v intencích uplatnění zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem ČR co nejvíce v souladu“.10 Kupř. nelze podle našeho názoru konvertovat část vlastnického práva do obligace, protože obligace není věcným právem.11 Fiala, J. Charakteristika právní povahy věcných břemen. Časopis pro právní vědu a praxi, 1998, č. 3, s. 403.12 Macur, J. Občanské právo procesní v systému práva. Brno : 1975.13 Podle zájmové teorie jsou absolutními ta práva, která vykazují nejnižší stupeň integrace společenských zájmů, což je zejména vlastnictví, které maximalizuje zájmy vlastníka a pouze minimálně respektuje zájmy celku. Naopak práva obligační jsou zpravidla výsledkem působení tržních či obdobných sil, a proto vykazují nejvyšší stupeň integrace společenských zájmů, a z toho důvodu je v rámci zájmové teorie řadíme k relativním (dle op. cit. sub 11, s. 407).14 Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku.Nejčtenější 165/2007 Sb. - Nařízení vlády o vymezení Ptačí oblasti Heřmanský stav – Odra – Poolší168/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se mění vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), ve znění vyhlášky č. 503/2004 Sb166/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách167/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se zrušují některé právní předpisy v působnosti Ministerstva zdravotnictví169/2007 Sb. - Sdělení Ministerstva vnitra o vyhlášení nových voleb do zastupitelstva obce158/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů159/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů (zákon o investičních pobídkách), ve znění pozdějších předpisů160/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany spotřebitele161/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Ústí nad Labem č. 1/2004 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku162/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Kladna č. 32/01 o zajištění veřejného pořádku při poskytování hostinských činností a pořádání veřejných produkcí na území města Kladna163/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky statutárního města Plzně č. 17/2004 o vymezení veřejných prostranství, na nichž se zakazuje prostituce, a obecně závazné vyhlášky statutárního města Plzně č. 3/2006 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, kterou se vymezují veřejná prostranství, na nichž se zakazuje prostituce164/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 20. března 2007 ve věci návrhu na zrušení čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 4 a 6, čl. 12 odst. 2 a 5, čl. 13 odst. 1 písm. b) a c), čl. 16 odst. 1, čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 1 a 2, čl. 22 odst. 2, čl. 30 odst. 2, čl. 31 odst. 1 a čl. 31 odst. 3 oddílu IX. obecně závazné vyhlášky obce Boží Dar č. 1/2003 o místních poplatcích

Pokračovat na článek


Vymahačské společnosti generují zaručené zisky

Vymáhání a odkup pohledávek se postupně v naší zemi stává jedním z nejjistějších podnikání se zaručeným ziskem. Pohledávky po splatnosti jsou a budou. Navíc v období krize a i nyní je vždy více a více nesplacených dluhů, respektive dluhů, u kterých jejich majitelé vyžadují alespoň prodloužení splatnosti.S tím ale u celé řady institucí člověk neuspěje. V České republice ročně roste počet vymahačských společností a společností, které se zabývají odkupem a následným vymáháním pohledávek. Jde o standardní byznys, jako každý jiný, jenom s tím rozdílem, že se zde jde až na hranu zákona, někdy dokonce za ni.Proč však vydělávají vymahači takové sumy?Je to jednoduché. Z každé vymožené částky mají provizi v řádu procent či desítek procent. A to už se vyplatí vymoci za každou cenu pohledávku z dlužníka, který původně dlužil několik set korun a nyní je dluh deset a více tisíc. Lidé si půjčují, na tom není nic divného, ale díky finanční negramotnosti je u nás, především pak u nejchudších vrstev, stále palčivější problém nebankovního sektoru. Ten dokáže přivést rodinu až na pokraj naprostého kolapsu.Pozor na nebankovní instituceS bankou se totiž snadno domluvíte na odkladu splátek, či dočasnému přerušení platby (samozřejmě za nějaký poplatek či úrokové navýšení), ale u nebankovní instituce zkrátka nezaplatíte a okamžitě se o vás zajímá vymáhající společnost, či přímo exekutor. I jediná zpožděná platba může udělat z fungující rodiny bez rezervy trosečníky uprostřed ničeho. Ne nadarmo by lidé měli číst detailně smlouvy o úvěru, především pak u nebankovních institucí. V prodlení platby je pohledávka předána inkasní agentuře a děj se vůle boží. Ta si samozřejmě za tuto činnost nechá dále zaplatit a problém je na světě.Smlouva takřka neprůstřelná a rodina na pokraji chudoby.Málo platné je potom bědování nad tím, že ta televize nemusela být kupována na půjčku od neověřené společnosti, díky čemuž rodina přišla o střechu nad hlavou, k ničemu je snaha o zaplacení původního dluhu, pokud byl předán exekutorovi a řádně navýšen o jeho náklady. Je třeba myslet dopředu a velice obezřetně se zadlužovat. A vždy, vždy mít rezervu pro případ nenadálého zazvonění inkasní agentury, která si přijde pro desetitisícový poplatek za odvoz popelnic z před 10 let.

Pokračovat na článek


Komu jsou určené účty v zahraničí

Otevřít si zahraniční  účet může v dnešní době prakticky kdokoliv a nemá vůči českému státu, či finančnímu úřadu žádnou povinnost cokoliv ohlašovat. Nejčastější praxí je tedy otevírání účtu takovými osobami, které se v dané zemi déle zdržují. Jde především o nutnost mít při přechodném bydlení v zahraničí k dispozici místní peníze a účet s minimálními náklady. A to právě místní banky logicky nabízejí. Nejčastěji jde tedy o studenty, kteří vyjíždějí do zahraničí na stáž či klasický studijní pobyt a čekají, že zde stráví delší období. Takový student potřebuje místní účet, aby mu mohla škola, případně nadnárodní organizace, která pobyt zprostředkovává, posílat stipendium či podporu za místní poplatky. Obvykle si také zakládají v zahraničí účtu osoby, které ať už brigádně přes léto, či dlouhodobě v dané zemi pracují. Zaměstnavatel v zahraničí totiž často vyžaduje odesílání výplaty přímo na účet, tedy bezhotovostní převody, které logicky do české banky stojí nemalé prostředky. Druhou variantou, kterou pak další velké množství zaměstnavatelů uplatňuje, je platba prostřednictvím šeků, které je zase možné vyměnit pouze v místní bance, takže bankovní účet je opět jednoznačně potřeba. Všichni tito zakladatelé účtů jsou často donuceni okolnostmi. Druhou skupinou jsou pak osoby, které si účty v zahraničí zakládají pouze ze své vlastní vůle, nikdy zde nepracovali a dokonce ani neplánují studovat či pracovat. Jde o osoby, které se snaží do zahraniční banky uložit své prostředky z řady důvodů. Jeden chce spořit peníze mimo svou zemi, může například získat lepší spoření, lepší zajištění, diverzifikaci svých peněz a v konečném důsledku větší klid. Další možností je nějaké ukrývání. Několik zemí v Evropě a celá řada ve světě stále důsledně střeží institut bankovního tajemství, takže klient, který si v dané zemi a bance založí účet je naprosto anonymní a domácí instituce se o něm nedozví. Toho můžou využívat lidé, kteří se o své prostředky v Čechách třeba bojí, ale také osoby, které zahraniční účty využívají jako úkryt pro své tajné a ne úplně košér prostředky. Nedávný skandál v Německu je toho klasickým důkazem, kdy řada vrcholných manažerů své příjmy odváděla do bank v cizině a při provalení této informace museli všechny své příjmy dodanit. Skrýt své peníze, aby o nich nikdo nevěděl, to zkrátka zahraniční účtu občas dovedou.   

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Investice

Podvody s akciemi podle UK

 Podvodníci s akciemi většinou mají sídlo v zahraničí. Jedná se o zločince, kteří se maskují jako oficiální makléři. Po koupi akcií zjistíte, že tyto akcie jsou bezcenné, falešné a stojíte před strašnou ztrátou peněz. V Anglii lidé ztratí akciovými podvody v průměru přes 20.000 liber.Sídlo v CityV Londýně je nejprestižnější burzovní adresou City. Proto také tito podvodníci mají kanceláře a maskují se jako etablované makléřské firmy. Většinou hledají investory pomocí telefonátů z veřejných seznamů podle určitých kritérií. Na dobrých adresách nebo ve větších nemovitostech bydlí movití lidé. Na začátku tyou „firmy“ předkládají bezplatné analýzy a nechávají „investory“ vydechnout. Později začne známý kolotoč skvělých možností, které bez okamžité investice navždy pominou. V Anglii se takovému jednání říká „boiling room“. Podvodníci se snaží oběť uvařit různými neodolatelnými nabídkami.Oběti nejsou hlupáciOběťmi podvodníků se nestávají běžní lidé. Mezi oklamané investory se dostal třeba soudce Nejvyššího soudu, kriminalista, dražebník a účetní. Právě na tyto lidi umějí zapůsobit praktiky podvodníků s akciemi, protože nepředpokládají takovou drzost. Mohou si snadno ověřit tyto firmy a předpokládají, že druhá strana to chápe a nikdy by s podvodným úmyslem nešla do takového rizika.České podvodyV České republice docházelo v 90.letech k řadě podvodů, ale ty se týkaly většinou kolektivního investování. V sázce totiž byly peníze drobných střadatelů nebo účastníků privatizace. Velké částky se kumulovaly právě prostřednictvím malých vkladů. Pokud milion lidí vloží tisíc korun, objem naroste do miliardy. Peníze se potom vyváděly prostřednictvím nevýhodných smluv, špatných investic a bílých koní. Většina investičních fondů kuponové privatizace byla rozkradena, ale potrestán nebyl téměř nikdo. A stejně dopadla situace krachujících bank, které poskytovaly nevratné úvěry spřízněným firmám.Akcie jsou jen papír a musejí být podloženy hodnotou. Proto by jejich koupě měla probíhat maximálně transparentně přes známé makléřské firmy. Obchodovat lze také na RM-Systému, kam se může připojit po registraci každý. Hlavním problémem podvodů s akciemi je nenasytnost obou stran. Podvodník slibuje a oklamaný zákazník přes vidinu neuvěřitelného zisku ztratí soudnost. A proto platí pravidlo. Nepřiměřený zisk znamená také nepřiměřené riziko.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Pojištění

Pojištění vkladů

V České republice jsou pojištěny všechny vklady fyzických i právnických osob, ale pouze na takových účtech, které jsou vedeny pojištěnými institucemi.Pojištění vkladů má hned několik zásadních významů.Prvním je bezpochyby jeho faktická pomoc klientům banky, na níž byla Českou národní bankou vyhlášena platební neschopnost. Zde má pojištění vkladů nezastupitelnou úlohu. Avšak možná ještě významnější funkci plní pojištění vkladů v době nejistoty.Obzvlášť v době krize, v době bankovní krize, lidé nevěří bankovním institucím a nejraději by všechny své prostředky vybrali. A právě to by mohlo způsobit krach banky, jelikož na výplatu všech vkladů nemá a ani nemůže mít připraveny prostředky. Bankovní rezervy jsou stanoveny na úroveň 3% vkladů, takže pouze těmto třem procentům vkladatelů by banka byla schopna peníze vrátit. Ostatní by přišli zkrátka, jelikož peníze, jež banka spravuje, jsou v oběhu, rozpůjčované a vydělávají další peníze. Lidé by tak při nepojištěných vkladech nevěřili institucím a podnikali by takzvané runy na banky, čímž by je fakticky likvidovali. S pojištěním vkladů takový strach nemají, protože vědí, že i v případě problémů banky se nemusejí o své peníze bát, jelikož jsou dostatečně pojištěné v plné výši. U pojištění vkladů nezáleží, zda je účet veden v české nebo cizí měně a toto pojištění vkladů se vztahuje i na úroky z nich vyplývající.Nejčastěji jde o pojištění kladných zůstatků na bankovním účtu. Je fakticky jedno zda se jedná o běžný, termínovaný či vkladový účet, či dobře známou vkladní knížku či vklady potvrzené vkladovým certifikátem. Na všechny tyto peníze se vztahuje zákonné pojištění. Na druhé straně stojí vklady bank, finančních institucí, pojišťoven či státních fondů, na které se pojištění nevztahuje. Další nepojištěnou formou peněz jsou také směnky, akcie či dluhopisy. Takže pokud dojde k problémům u dané instituce, která dluhopisy či akcie vydala, neexistuje ze zákona právní nárok na jejich zpětné vyplacení a nikdo za jejich návratnost neručí.V návaznosti na vstup naší země do Evropské unie je pojištění vkladů nadnárodních poboček bank zajišťováno v zemi, kde má mateřská společnost sídlo. Zahraniční banka pak musí domácímu klientovi poskytnout informace o systému pojištění vkladů, kde je obsažena výše a rozsah krytí při potenciálních problémech.  Faktická výše pojištění vkladů je v současnosti v hodnotě 100% do maximální výše 50 000 eur, což při směnném kurzu 25 Kč/eur vychází na zhruba na milion a čtvrt. Takže všechny vklady do této výše jsou pojištěny v celé výši. Důležité je si navíc uvědomit, že vklady a pojištění vkladů se vztahují na jednoho klienta jedné banky. Tím pádem se vklady u jednotlivých bank nesčítají a klient má nárok na plnění z každého svého vkladu u každé pojištěné instituce až do maximální výše svého vkladu v hodnotě 50 000 eur.U jedné banky se však vklady sčítají.Takže běžný účet klienta, jeho termínovaný či další spořicí účty u jedné banky se souhrnně podílejí na maximální hodnotě 50 000 eur. Od roku 2011 by pak těmto limit měl následovat Evropské směrnice a být navýšen na hodnotu 100 000 eur, tedy zhruba dva a půl milionu korun. Zákon zatím prošel pouze vládou, avšak nepředpokládá se, že by s ním měly být potíže, jelikož se jedná spíše o formální stránku věci. Navíc toto nařízení je z dílny Evropské unie, takže ani není vůle poslanců se takovým požadavkům příčit. Novela zákona dále přináší i zkrácení lhůt pro výplatu náhrad za pojištěné vklady. Aktuálně je termín výplaty stanoven do tří měsíců od doby, kdy Česká národní banka oznámí platební neschopnost ústavu. Nově by mělo jít o maximálně 20 dní. 

Pokračovat na článek


Uplatněte veškeré nároky z povinného ručení viníka nehody

Každoročně přibývá registrovaných aut, čím dál více občanů má řidičské oprávnění, více aut na silnicích znamená i více dopravních nehod. Na jakou náhradu škody při dopravní nehodě máte jako poškozený nárok?Náhrada škody při dopravní nehodě je upravena zákonem č. 168/1999.Poškozený má právo na náhradu:škody na zdraví nebo usmrcenímškody vzniklé poškozením, zničením nebo ztrátou věciškody, která má povahu ušlého ziskuúčelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování výše uvedených nárokůKdyž je pouze škoda na autě?V případě dopravní nehody, je pouhá škoda na autě jednoznačně nejmenším problémem. Přesto samozřejmě všichni poškození oprávněně chtějí, aby bylo jejich auto uvedeno do původního stavu.   Aby byla škoda na auto zlikvidována z povinného ručení, tak je nutné, aby poškozené auto prohlédl likvidátor pojišťovny. Ze zákona musí poškozený poskytnout součinnost, a proto je nutné se co nejdříve po nehodě, spojit s pojišťovnou občana, který dopravní nehodu způsobil. Oprava vozidla tedy následuje až po prohlídce a sepsání zápisu od likvidátora příšlušné pojišťovny. Při určení výše škody se přitom vychází dle § 443 občanského zákoníku z ceny v době poškození. Náhrada škody je tedy proplacena do výše hodnoty poškozených dílů, která je u starších aut nižší, než u následně opravených nových dílů. Čím je auto starší a má více najetých kilometrů, tím je tento rozdíl vyšší. Jestliže nepojištěné vozidlo způsobí škodu, poškozenému ji uhradí ČKP z garančního fondu. Pak ji ovšem vymáhá po nepojištěné osobě. Celá záležitost může skončit soudem, případně i exekucí.Kdo určí viníka nehody?V případě, kdy škoda na autech nepřesáhne 100 tisíc Kč a nebyla způsobena škoda na zdraví či majetku třetí osoby nebo zničení komunikace, tak mohou rozhodnout o viníkovi nehody sami účastníci dopravní nehody, kteří sepíší protokol o dopravní nehodě, kde pokud možno co nejpřesněji určí, kdo dopravní nehodu zavinil, případně uvedou i svědky a doplní fotografie z místa nehody.Pojišťovny se často setkávají s rozdílným posouzením a uvedením viníka nehody. Není povinností řidičů se na viníkovi nehody dohodnout. Povinností je pravdivě vyplnit formulář o dopravní nehodě a popsat situaci, jak k dopravní nehodě došlo. Pojišťovna určí podíl viny a určí viníka dopravní nehody.Náhrada škody se řídí občanským zákoníkemLegislativní úprava v občanském zákoníku je pro náhradu škody (na majetku, zdraví či ušlém zisku) rozhodující. Nový občanský zákoník, který v případě, že úspěšně projde celým legislativním procesem, výrazně posiluje práva občana, který utrpěl škodu.Kolik stojí lidský život určený pojišťovnou podle jejich tabulek?Současná právní úprava v případě újmy na zdraví nebo smrti účastníka dopravní nehody určuje výši náhrady škody dle tabulek.Právě podle těchto tabulek lidský život má v současnosti hodnotu 240 tisíc korun. V případě rozhodování dle nového občanského zákoníku (v případě schválení bude platit od 1. ledna 2013) budou moci soudci určovat náhradu škody individuálně. Náhrada škody bude tedy více zohledňovat konkrétní případy dle životních okolností postiženého (jeho vykonávané práci, příjmu, rodinným okolnostem…).Pojišťovna a poškozený mají rozdílné zájmyPři proplácení náhrady škody z povinného ručení mají samozřejmě pojišťovny a poškozený rozdílné zájmy. Pojištovny chtějí co nejnižší finanční plnění a poškozený co nejvyšší finanční plnění. Přestože většina pojišťoven zkvalitňuje své služby, vyřizuje proplácení škody z povinného ručení rychleji a pracovníci jsou zkušenější, tak vždy budou mít logicky opačný zájem než poškozený.Poškození často vůbec netuší na co všechno v rámci povinného ručení mají nárok a často jim tyto skutečnosti pojišťovna sama nesdělí.Kdo z účastníků dopravní nehody může žádat odškodné?Zákon o pojištění odpovědnosti v otázce rozsahu a výše náhrady odkazuje na občanský zákoník a to konkrétně na ustanovení § 442 a násl. občanského zákoníku.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Mix

Internetové soutěže a množící se podvody. Nenechejte se nachytat

Soutěžit na internetu je velice lákavé. Obvykle je to velice snadné, rychlé a výhry jsou relativně zajímavé. I soutěže na internetu mají však svá úskalí. Praktiky některých společností jsou na hraně zákona a spíše než na výhru v soutěži se můžete připravit na fakturu za služby společnosti ve své schránce.Internetové soutěže se řídí zákonem č. 202/1990 Sb. a tudíž podléhají relativně silnému dohledu. Každou chvíli se však objeví nějaká podvodná praktika, kterou provozovatelé nejrůznějších webů zkoušejí na návštěvníky svých stránek. Cíl těchto praktik je jasný – vylákat z neinformovaných zákazníků peníze za nic. Soutěžemi se to na internetu jenom hemží. Stačí zadat do vyhledávače spojení internetová soutěž a vyjedou vám statisíce stránek. A to se stále pohybujeme pouze na malém českém písečku. Ale právě zde se člověk může nejvíce spálit.Soutěže s platbouVelice zajímavou praktiku začaly provozovat některé společnosti v rámci soutěžení na jejich webu. Po registraci a přihlášení do soutěže obdrží takový účastník místo výhry fakturu. Třeba i několik měsíců po registraci přijde na vaši adresu faktura na relativně vysokou částku. A za co? Třeba za užívání služeb portálu (na kterém člověk třeba od té doby vůbec nebyl), za placené služby (které třeba vůbec nevyužívá) a podobně. Jako důvod, proč má člověk fakturu platit je obvykle uvedeno – na základě odsouhlasení obchodních podmínek při registraci do soutěže.Vydržte a neplaťte co jste neobjednali a nepodepsaliCíl těchto společností, které posílají faktury za účast v soutěži spojenou s využíváním jakýchsi smyšlených služeb, je jasný. Zahnat návštěvníka do kouta. Pohrozit mu exekucí, vymáháním a soudem. Neinformovaný jedinec podlehne a částku v řádu stokorun třeba i zaplatí. A právě z těchto plateb společnost žije. Jak jednoduché. Není neobvyklé, že nejrůznější faktury přicházejí i bez jakékoliv registrace v soutěži. Zkrátka někdo přeprodá databázi registrovaných klientů další osobě a ta vyzkouší jejich právní znalosti v podobě rozeslání faktur. Pokud se alespoň nějaká část lidí na tuto praktiku chytne, má daný člověk vyděláno.Informovanost při uzavírání dohodySmlouvu jako takovou je možné samozřejmě přes internet uzavřít. Nákup v eshopu je přeci jednou z těch, které běžně používáme. Ale při takovém uzavření smlouvy musí návštěvník stránek tušit, že nějakou smlouvu vůbec uzavírá. U eshopu je to jasné – potvrzení objednávky. Ale odsouhlasení všeobecných obchodních podmínek nepředstavuje uzavření smlouvy, jelikož zákazník zde neprojevuje dostatek vůle být touto smlouvou vázán, netuší, že ji uzavírá a tím pádem je rozhodně neplatná. Podnikatel musí totiž zákazníka před uzavřením smlouvy přesně a detailně informovat o ceně výrobku či služby. Proto je zcela neakceptovatelné vymáhat fakturu po člověku, který při účasti na nějaké soutěži odsouhlasí všeobecné obchodní podmínky. Jde o nekalou soutěž, jelikož zde dochází ke klamání spotřebitele.

Pokračovat na článek