Výsledky vyhledávání pro dotaz odpadů

Výsledky vyhledávání v sekci: Finance

Vznik věcného břemene ponecháním si části vlastnického práva

 Právní praxe naráží při převodech nemovitostí poměrně často na situaci, kdy je převáděna nemovitost na nového nabyvatele, nicméně je žádoucí, aby původnímu vlastníku vzniklo ve formě věcného břemene k nemovitosti určité věcné právo, typicky právo doživotního užívání. V současné době se takové situace v důsledku zažitých zvyklostí většinou řeší tak, že smlouva o převodu nemovitosti (kupní, darovací) je zároveň i smlouvou o zřízení věcného břemene. Dojde tak k převodu vlastnictví k nemovitosti na nového nabyvatele a posléze (či zároveň) ke vzniku věcného břemene ve prospěch zcizitele. Naskýtá se otázka, zda takový postup je jediný možný.JUDr. Milan Vašíček, Dan Dvořáček, Brno, Praha*I. ÚvodemPrávní praxe naráží při převodech nemovitostí poměrně často na situaci, kdy je převáděna nemovitost na nového nabyvatele, nicméně je žádoucí, aby původnímu vlastníku vzniklo ve formě věcného břemene k nemovitosti určité věcné právo, typicky právo doživotního užívání.V současné době se takové situace v důsledku zažitých zvyklostí většinou řeší tak, že smlouva o převodu nemovitosti (kupní, darovací) je zároveň i smlouvou o zřízení věcného břemene.1 Dojde tak k převodu vlastnictví k nemovitosti na nového nabyvatele a posléze (či zároveň) ke vzniku věcného břemene ve prospěch zcizitele. Naskýtá se otázka, zda takový postup je jediný možný. Pokud je subjekt A vlastníkem pěti pomerančů a usmyslí si, že subjektu B převede tři a dva si chce ponechat, může to udělat buď složitě, tedy tak, že mu převede všech pět a pak si nechá dva vrátit, nebo jednoduše tak, že mu dá pouze tři. Nechceme tvrdit, že tato obrazná analogie je bezezbytku aplikovatelná na vznik věcného břemene ponecháním si části vlastnického práva v souvislosti s převodem nemovitosti. Chtěli bychom se však pokusit o prozkoumání této otázky a nalezení míry, v níž je takový postup eventuálně možný.Vlastnické právo je v klasickém pojetí civilního práva převáděno vždy jako určitý ideální celek blíže neurčených práv, jejichž nepřímým předmětem je věc v právním smyslu. V institutu spoluvlastnictví pak nacházíme promítnut fakt, že vlastnictví lze převádět nejen jako celek, ale též v ideálních jeho částech – podílech. Lze však převádět samostatně též určité konkrétní složky vlastnického práva, nikoli jen ideální podíl? A pokud ano, jaké jsou podmínky takového převodu a jaké jsou jeho důsledky? Na tyto otázky bychom rádi nalezli odpověď v tomto příspěvku.II. Pohled civilního právaVlastnické právo se skládá z velmi různorodé škály vlastnických oprávnění, která díky absolutní povaze tohoto práva zaručují vlastníkovi ochranu před zásahy třetích osob. Jedná se o klasické ius utendi, fruendi, disponendi et abutendi, tedy o právo věc užívat, těžit její plody, věcí majetkově disponovat a případně věc zničit. V praxi se užívají právní vztahy, kdy vlastník na bázi obligační umožní výkon některých těchto práv jiné osobě, např. nájemní smlouvou. V takovém uspořádání vztahu vlastníku zůstávají všechna jeho oprávnění a nájemce svá práva vykonává jen odvozeně od práv vlastníkových, nedochází zde tedy k dělení vlastnictví tak, že by určité složky vlastnického práva originárně náležely jinému subjektu nežli vlastníku. Jak ale hodnotit převodní, např. darovací, smlouvu na nemovitost, v níž je ujednáno, že „dárce převádí celé vlastnické právo k pozemku s výjimkou práva odpovídajícího věcnému břemeni ve formě práva na pozemku čerpat vodu, kteréžto si ponechává“. Takovou smlouvu lze zajisté na první pohled ohodnotit jako absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem. Můžeme tvrdit, že vlastnictví je celistvý právní institut, který nepřísluší štěpit jiným než zákonem předpokládaným způsobem, tedy na ideální podíly.Můžeme též smlouvě přiznat platnost i účinnost, nicméně interpretací dojít k závěru, že strany sjednaly přechod (celého) vlastnictví s tím, že je pak následně vytvořeno věcné břemeno ve prospěch dárce, protože, opět, vlastnické právo nelze štěpit, a proto si také nelze jeho specifickou část ponechat.Jsme toho názoru, že jakkoli jsou oba přístupy myslitelné, lze zaujmout i poněkud „odvážnější“ stanovisko, totiž že přejde „okleštěné vlastnické právo“ a jako vedlejší produkt se vytvoří právo odpovídající věcnému břemeni ve prospěch zcizitele. Pro přijetí takového závěru je však zapotřebí formulovat dvě základní podmínky.1. Právo, které si zcizitel ponechává, musí být bezpodmínečně obsaženo v právu vlastnickém, jehož zbytek převádí.Tato podmínka je poměrně jasným vyústěním faktu, že si jen těžko lze ponechat něco, co subjekt nemá. Předmětem ponechání si tak mohou být jen oprávnění absolutního charakteru, která ve vztahu k dané nemovitosti vlastník má. Předmětem ponechání si nemohou být povinnosti třetích subjektů k plnění, protože takové povinnosti nejsou typickou součástí vlastnického práva. I pokud by nabyvatel nemovitosti souhlasil s převzetím takových povinností v souladu s převodní smlouvou, nebude se jednat o „ponechání si“ práva, ale o jeho nový vznik. Pokud bychom měli situaci přiblížit klasickou civilistickou terminologií, tak si v obecné rovině lze ponechat právo odpovídající služebnosti,2 ale ne reálnému břemenu.3 To proto, že vlastníku zpravidla již z vlastnictví samého svědčí všechna práva k jeho nemovitosti, která by teoreticky mohla nabýt formy služebnosti, nesvědčí mu však práva svým obsahem odpovídající reálným břemenům. Přesněji řečeno, vlastník si zajisté může ponechat práva, která by po převodu vlastnictví rezultovala ve vytvoření služebnosti jistivé4 (faciendum). Taková služebnost tkví v právu oprávněného užívat určitým způsobem vlastníkovu věc, např. oprávněný smí chodit přes vlastníkův pozemek. Takové právo si převodce může ponechat, protože je jistě má – zajisté smí chodit po svém pozemku. Je dokonce představitelné, že by takovým „ponecháním si“ byla vytvořena služebnost záporná (non faciendum), která nespočívá v právu oprávněného nějakým způsobem cizí věc užívat, ale v povinnosti vlastníka nějakým způsobem svou věc neužívat. Vlastník např. nesmí na svém pozemku vysadit stromy. Taková služebnost může vzniknout „ponecháním si práva“ tak, že si převodce ponechá právo na to, aby na pozemku nikdo stromy nesázel. I takové uspořádání je podle našeho názoru možné, protože i takové právo k pozemku vlastník před převodem zajisté má. 2. Převedené okleštěné vlastnické právo stejně tak jako ponechaná si jeho část musejí být schopny právního života v některé z forem, které platné právo zná.Jsme toho názoru, že autonomie vůle v soukromém právu nachází své místo v oblasti jednání subjektů a obsahu jejich vůle, nikoli však v tom, jaké právní následky budou s jejich jednáním spojeny. Pouze aprobace zaměřeného projevu vůle právem a jeho spojení s právními následky tvoří pojmové znaky právního úkonu, přičemž otázka aprobace právem a spojení projevu vůle s následkem není v moci subjektů práva, ale v moci zákonodárcově. Řečeno jinými slovy, subjekty práva mají zajisté volnost v tom, jaké právní následky svým jednáním zamýšlejí dosáhnout a jak tuto svou vůli projeví. Není již však v jejich moci rozhodnout, zda jimi zamýšlené následky skutečně nastanou. (Např. dvě osoby, které nejsou manžely, zajisté mohou pojmout úmysl, že „vloží“ věc jednoho z nich do svého bezpodílového spoluvlastnictví. Tyto osoby zajisté mohou uzavřít i smlouvu s takovým obsahem. Tato smlouva však nikdy zamýšlený výsledek nevyvolá, protože neexistuje právní norma, která by s takovým právním úkonem takový právní následek spojovala.) V rozebíraném případě to znamená, že není možné, aby účastníci diskutované převodní smlouvy pomocí jejích ustanovení konstruovali nové, právu neznámé formy vlastnictví či spoluvlastnictví nebo věcných práv obecně5 a odvolávali se na autonomii své vůle a dožadovali se, aby třetí osoby a státní orgány jejich „výtvor“ akceptovaly. Proto je zapotřebí, aby účastníci případné převodní smlouvy nastavili převod jednotlivých práv takovým způsobem, aby se vlastnictví, které se původně celé nacházelo pouze u jednoho z nich, rozdělilo na dvě entity, které budou podřaditelné pod existující kategorie věcných práv známých platnému právnímu řádu. Pokud je převáděna ideální část vlastnictví – podíl, je situace jednoduchá. U obou nových spoluvlastníků zaujmou jimi nabytá (resp. ponechaná) práva formu spoluvlastnických podílů, což je uspořádání, se kterým právo počítá.Je otázkou, jestli je toto uspořádání jediné možné.Pokud je převáděna jiná část vlastnického práva než ideální podíl, tedy např. je převáděno celé vlastnictví mimo práva obývat určitou část nemovitosti, je otázkou, jakých forem toto rozdvojené uspořádání může nabýt. Pokud zcizujícímu vlastníku má zůstat právo obývat určitou místnost, jedná se o právo odpovídající věcnému břemeni. Ostatně právě takové věcné břemeno je velmi často v praxi zřizováno. O tom, že tato „ponechaná“ práva tedy svým obsahem věcnému břemeni korespondují, není pravděpodobně sporu. Co však nabyl „nový vlastník“, pakliže si převodce takové právo ponechal? Převodce nabyl celé vlastnictví k nemovitosti s výjimkou tohoto práva, a je tedy vlastníkem nemovitosti zatížené věcným břemenem. I takové uspořádání je v praxi časté a zjevně možné. Naopak není výše uvedený postup myslitelný u movitých věcí, protože tam by práva zúčastněných subjektů nabývala forem, které právo nezná. Jelikož současné občanské právo nezná věcná břemena váznoucí na movitých věcech, neexistuje institut občanského práva, který by vhodně korespondoval např. věcnému právu užívání cizí movité věci.Z výše uvedeného je podle našeho názoru zřejmé, že lze v rámci vlastnického práva k nemovitostem izolovat určitá vlastnická oprávnění, která si zcizitel při převodu vlastnictví ponechá, což povede ke vzniku věcného břemene na převáděné nemovitosti na straně jedné a vlastnictví k zatížené věci na straně druhé. Takový výsledek je podle našeho názoru nevyhnutným důsledkem vhod¬ ně konstruované smlouvy o převodu části vlastnického práva k nemovitosti.Je však takový převod možný? Je v moci vlastníka darovat nikoli celou věc nebo ideální podíl na vlastnictví věci, ale darovat nemovitou věc celou, mimo práva užívat její část? Jsme toho názoru, že ano.Zejména neexistuje právní norma, která by takový právní úkon vylučovala. Neexistuje právní norma, která by říkala, že vlastnictví lze dělit pouze na ideální podíly a že jeho jiné částečné převody jsou vyloučeny. Je výsostným oprávněním vlastníka disponovat se svou věcí majetkově, a tedy i rozhodovat o tom, zda a komu bude převedena. Je-li vlastník oprávněn převést věc celou, proč by neměl být oprávněn převést jen určitá práva k ní, tím spíše, že platné právo s těmito separovanými právy umí zacházet jako s definovatelnými instituty? Není tedy v moci vlastníka, aby převedl vlastnictví k součásti své věci. To proto, že součást věci není věcí samostatnou, a proto k ní ani nemůže existovat samostatné věcné právo. Samostatné věcné břemeno k nemovitosti a samostatné vlastnictví nemovitosti omezené věcným břemenem však existovat mohou, a proto není důvodu se domnívat, že s nimi též nelze samostatně disponovat.Pokud by vlastník nemovitosti tuto převáděl a tato nemovitost již byla zatížena věcným břemenem z dřívějška, zajisté nikdo nebude mít námitek k tomu, že převáděné vlastnické právo (nepochybně omezené věcným břemenem) je způsobilým předmětem smlouvy. Proč by tedy v případě, že je převáděno vlastnictví nezatížené, nemohl převodce učinit „výhradu služebnosti“ (deductio servitutis), čímž z obsahu převodu doslova „odečte“ práva odpovídající věcnému břemeni, a učiní tak předmětem převodu zcela shodný komplex práv, jaký je převáděn ve výše citovaném bezesporném příkladě? Není podle našeho názoru důvod k závěru, že první z naznačených převodů je možný, zatímco druhý nikoli, a to zejména proto, že předmětem obou převodů je zcela shodná množina práv. Rozdíl je jen v tom, že v prvním případě je tato množina definována obsahem vlastnictví a obsahem věcného břemene, zatímco v druhém případě obsahem vlastnictví a vůlí smluvních stran. Oba tyto způsoby se nám zdají rovnocenné, protože považujeme za právo vlastníka rozhodnout, jaká oddělitelná6 část jeho vlastnictví bude převedena.Jsme toho názoru, že takový výklad je plně v souladu jak s účelem a smyslem zákona, tak i se základní zásadou civilního práva, jíž je respektování autonomní vůle stran právního úkonu. Účelem civilního práva je, mimo jiné, vytvářet příznivý prostor pro volnou směnu hodnot. Respektování autonomie vůle jednotlivých subjektů je vyjádřením přesvědčení, že tyto subjekty nejlépe, zejména lépe nežli zákonodárce, vědí, jak naložit se svými hodnotami. Výklad zákona by tak měl vždy směřovat k zachování účelu, který strany sledovaly, pokud takový závěr není z nějakého závažného důvodu nepřijatelný. Za nepřijatelný je třeba jistě označit výklad, který je v rozporu s textem zákona (zde pak nejde ani o výklad), stejně tak jako i výklad, který jde k tíži právní jistotě třetích osob, apod. Jsme však toho názoru, že námi nastíněný výklad žádnou z těchto vad netrpí. Ostatně tento výklad vede k výsledku, který je zcela běžný a hospodářsky účelný – nemovitost vlastníka A je zatížena věcným břemenem ve prospěch osoby B. Pouze představujeme méně obvyklý nebo méně zřejmý způsob, jak tohoto výsledku dosáhnout. A je-li výsledek přípustný a námi navrženou cestu zákon nezakazuje, domníváme se, že není správné trpět „kultem absolutní neplatnosti“7 a směřovat interpretaci k důvodům neplatnosti z důvodu ochra¬ ny „virtuální zákonnosti“ namísto ochrany svobodné vůle účastníků právního úkonu.Též Ústavní soud v nálezu sp. zn. I ÚS 546/03 konstatoval: „Je evidentní, že všemi citovanými ustanoveními prozařuje shora uvedený princip autonomie vůle, podle něhož je třeba dát prostor jednotlivcům k tomu, aby sami určovali rozsah svých práv a povinností, přičemž jejich projevu vůle je třeba dát přednost před kogentním8 zněním zákona...... Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.“Z citovaného judikátu podle našeho názoru vyplývá obecné vodítko pro interpretaci civilněprávních předpisů, podle nějž má být interpretátor veden snahou zachovat chtěné následky projevu vůle účastníků právního úkonu. Takový výklad je navíc výkladem ústavně konformním, protože je výrazem čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž každý může činit vše, co zákon nezakazuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je povinností všech orgánů z dostupných výkladů volit vždy ten, který nejlépe koresponduje s ústavním pořádkem České republiky.9 III. Právní povaha věcných břemenV nastíněných úvahách je dále zapotřebí se vypořádat s problémem právní povahy věcných břemen, zejména pak jejich „kompatibility“ s vlastnictvím. Pokud totiž tvrdíme, že ponecháním si vhodné části vlastnického práva vznikne věcné břemeno, je zapotřebí, aby tyto dva instituty byly vysoce příbuzné, aby bylo možno je v daném rozsahu patřičně zaměňovat.10Problematikou právní povahy věcných břemen se v naší teorii v posledním období zabýval zejména J. Fiala.11 S využitím implementace zájmové teorie do teorie právní12 dospívá k názoru, s nímž se plně ztotožňujeme, že věcná břemena nevykazují takový stupeň integrace společenských zájmů, jako práva obligační (typicky subjektivní práva relativní), ale ani tak nízký stupeň integrace společenských zájmů, jako právo vlastnické (typicky subjektivní právo absolutní).13 Z toho důvodu jsou věcná břemena svébytnou skupinou práv, která se nachází mezi krajními body absolutních práv na straně jedné a relativních práv na straně druhé.Je otázkou, zda je možné uvažovat o tom, že ponecháním si části práva absolutního (vlastnictví) může vzniknout právo, které je svou povahou bližší právům relativním (věcné břemeno). Pokud by takový postup možný byl, je třeba se dále ptát, kam se „ztratí“ ona absolutnost, co je příčinou zmiňované konverze a jak tuto příčinu odůvodnit zájmovou teorií.Domníváme se, že příslušný konverzní mechanismus je zapotřebí hledat v procesu kontraktace směřující k uzavření hlavní převodní smlouvy o nemovitosti. Hledání smluvního konsensu není ničím jiným než procesem integrace společenských zájmů, které jsou v úzkém měřítku vyjádřeny zájmy účastníků smlouvy, v širokém měřítku pak obecným působením tržních sil, které svedly tyto dva konkrétní účastníky k sobě a přiměly je jednat o uzavření smlouvy. Tím, že jeden z účastníků se za určitých podmínek zbavuje svého vlastnictví, zatímco druhý účastník souhlasí s tím, že nenabude vlastnictví perfektní, ale obtěžkané věcným břemenem, dochází k vyšší integraci společenských zájmů, než jaká zde byla před kontraktací, což má za následek i modifikaci právní povahy vlastnictví nového nabyvatele na straně jedné a „zbytkového vlastnictví“ zcizitele na straně druhé. Na straně nabyvatele se objevuje vlastnictví zatížené věcným břemenem, což je právo méně absolutní (protože více integrující) nežli „čisté“ vlastnictví, na straně zcizitele se pak objevuje věcné břemeno, jemuž je vyšší integrace společenských zájmů vlastní.Z hlediska právní povahy věcných břemen je tedy zřejmé, že navrhované uspořádání poskytuje logické prostředky pro dosažení konverze z čistého vlastnictví jako absolutního práva na vztah vlastnictví zatíženého věcným břemenem jako práva blíže právům relativním. Domníváme se tedy, že odlišná právní povaha věcných břemen a vlastnického práva není na překážku námi navrhovanému uspořádání, ale že je naopak podporuje.IV. Otázky evidence v katastru nemovitostíV souvislosti s pojednáním o věcných břemenech a jejich vzniku je vždy zapotřebí se zabývat i otázkou jejich evidence v katastru nemovitostí, protože věcná břemena jsou povinnou součástí této evidence [§ 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky] u nemovitostí zapisovaných do katastru. Významná je též otázka konstitutivnosti či deklarativnosti takového zápisu, resp. otázka formy, kterou takový zápis má mít. Ustanovení § 151o odst. 1 ObčZ stanoví, že k nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí. Stejně tak § 2 odst. 2 zákona č. 256/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, stanoví, že „práva uvedená v § 1 odst. 1 (mj. právo odpovídající věcnému břemeni – pozn. aut.) vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak“.Z uvedeného by se zdálo, že ke vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni způsobem, který navrhujeme, je zapotřebí vkladu do katastru nemovitostí. Tato forma zápisu by pak měla konstitutivní povahu a právo odpovídající věcnému břemeni by vzniklo zpětně ke dni podání návrhu na povolení vkladu. Domníváme se, že tomu tak není.Výše citovaná právní úprava se týká situací, kdy právo odpovídající věcnému břemeni vzniká nebo se převádí, jinými slovy, případů, kdy osoba, které doposud takové právo nesvědčilo, má takového práva nabýt (arg. „k nabytí“, „práva vznikají“). V našem případě však zcizitel, který si část vlastnického práva ponechal, nepotřebuje nic „nabýt“, tím méně je nutné, aby mu nějaká práva „vznikala“. Dotyčná osoba je vlastníkem nemovitosti a všechna tato práva z titulu svého vlastnictví již má. Částečným převodem vlastnictví na jinou osobu tato práva nepozbývá (vždyť si je výslovně ponechala!), a je tudíž protismyslné požadovat, aby jí tato práva vznikla, či aby je nabyla. Z toho důvodu se domníváme, že není namístě takto vzniknuvší právo odpovídající věcnému břemeni zanášet do katastru nemovitostí vkladem.Domníváme se, že namístě je provést zápis tohoto věcného břemene záznamem, protože věcné břemeno není „zřízeno“ právním úkonem účastníků. Předmětem právního úkonu účastníků je dispozice s vlastnictvím movité věci. Pouze jako vedlejší produkt toho, že tato dispozice je jen částečná, se množina práv, které si zcizitel ponechal, přemění ve věcné břemeno. Stane se tak imanentně a automaticky okamžikem, kdy nabyvatel nabude zbytkové vlastnictví nemovitosti. Do tohoto okamžiku je zcizitel plným vlastníkem nemovitosti, po tomto okamžiku mu vlastnictví v daném rozsahu zanikne a zbylá práva nabudou charakteru věcného břemene. Podle našeho názoru by zápis do katastru nemovitostí měl probíhat tak, že katastrální úřad zapíše na základě povolení vkladu vlastnické právo novému nabyvateli s účinností ke dni podání návrhu na povolení vkladu (což má konstitutivní účinek) a zároveň záznamem zapíše současně se utvořivší právo odpovídající věcnému břemeni, což má účinek ryze deklaratorní. Jiný postup (např. lpění na vkladu obou práv) by vedl k neřešitelným problémům. Zejména by nebylo lze povolit samostatný vklad vlastnického práva nového nabyvatele nemovitosti, protože takový jednoduchý vklad by musel pokrývat celé vlastnictví, což však nemá oporu v převodním titulu, který obsahuje jednoznačné deductio servitutis. Stejně tak, pokud bychom připustili, že se zcizitel práv, která si ponechal, ujme až povolením vkladu „jeho“ věcného břemene, jen těžko by se odpovídalo na otázku, co je titulem, na základě nějž tato práva na dané mezidobí pozbyl, když převodní smlouva je ze svého dosahu jasně vylučuje.Domníváme se, že jediným správným řešením je právě navrhovaný „dvojzápis“, tedy vklad vlastnictví pro nového vlastníka s tím, že touto právní skutečností automaticky zbylá práva na straně zcizitele konvertují ve věcné břemeno, což se zapíše pouze záznamem. V. Dopady daňovéNastíněný způsob vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni má nemalé dopady do oblasti práva daňového. Vraťme se k původnímu příkladu uvedenému v úvodu tohoto článku. Převodce chce převést vlastnictví k nemovitosti na jinou osobu, chce však, aby mu k této nemovitosti vzniklo právo doživotního bydlení v některých místnostech, a to ve formě věcného břemene. Bude-li postupovat „klasickou“ cestou, pak převede celou nemovitost na nabyvatele a následně mu nabyvatel na nemovitosti zřídí příslušné věcné břemeno. Předmětem daně z převodu nemovitostí pak bude jednak cena převáděné nemovitosti [buď sjednaná nebo zjištěná,14 podle toho, která bude vyšší – § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb.] a dále i hodnota bezúplatně zřizovaného věcného břemena [§ 10 písm. c) zákona č. 357/1992 Sb.]. Cena nemovitosti se pak bude počítat z nemovitosti nezatížené závadami, protože fakticky nemovitost v okamžiku převodu zatížena břemenem ještě není. Daň z převodu nemovitosti se proto bude platit z „plné ceny“ nemovitosti a navíc ještě z ceny věcného břemene.Při postupu, který navrhujeme, bude situace poněkud odlišná. Především bude jiná zjištěná (a ovšem také sjednaná) cena nemovitosti, protože není převáděno čisté, úplné vlastnické právo k dané nemovitosti, ale jen jeho, byť podstatná, část. Taková cena musí být zákonitě nižší, přičemž při jejím stanovení se bude podle našeho názoru postupovat analogicky s § 48 vyhlášky č. 540/2002 Sb., k provedení některých ustanovení zákona o oceňování majetku, tedy jako by již nemovitost daným břemenem zatížena byla, protože fakticky je hodnota převáděného vlastnictví menší právě o hodnotu těchto práv. Vzniklé věcné břemeno pak podle našeho názoru vůbec předmětem daně nebude. Předmětem daně z převodu nemovitosti je dle § 9 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb. jen „bezúplatné zřízení věcného břemene nebo jiného plnění obdobného věcnému břemeni při nabytí nemovitosti darováním“. Zřízení podle našeho názoru znamená úkon, který spočívá v tom, že subjekt A určitá práva nemá a činností subjektu B mu taková práva vzniknou. To však není případ námi navrhovaného postupu. V námi navrhovaném postupu zciziteli žádné právo nevzniká a není mu ani zřizováno. Zcizitel si pouze ponechává práva, která již měl. Věcné břemeno mu tedy není zřízeno, a nedochází tedy k úkonu, který by byl předmětem daně.Oproti „klasickému“ postupu je tak vzniklá daňová povinnost znatelně nižší, protože bude nižší cenou oceněna převáděná nemovitost a věcné břemeno vůbec nebude předmětem daně. Lze pravděpodobně očekávat tuhý odpor finančních orgánů proti takovému postupu, protože pro příjmovou stranu veřejných rozpočtů je znatelně výhodnější v úvo¬ du článku popisovaná „pomerančová“ metoda. Není však povinností daňových subjektů, aby si počínaly tak, aby jejich daňová povinnost byla co nejvyšší, ale je naopak jejich právem jednat tak, aby v rámci platných právních předpisů byla jejich daňová povinnost co nejnižší. Není tedy povinností daňových subjektů převádět nemovitosti daňově neefektivně, lze-li to dělat efektivně. Podle našeho názoru neuspěje případná námitka správce daně, že se ze strany účastníků převodu jedná o zastření skutečného stavu úkonu stavem formálně právním (§ 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.). O takovou situaci by se jednalo, pokud by účastníci ve skutečnosti provedli něco jiného, než co „na oko“ sjednali v právním úkonu. Tak tomu však není. Účastníci se dohodli, že převedou neúplné vlastnictví k nemovitosti na jednoho z nich a druhému z nich že zůstane část vlastnického práva odpovídající věcnému břemeni, a přesně to se také stalo a přesně v souladu s touto skutečností účastníci vypočtou a zaplatí daň. Pokud se skutečný stav přesně shoduje s obsahem právních úkonů, nelze hovořit o zastření ve smyslu § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.Správce daně se poukazem na § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. nemůže domáhat toho, aby si účastníci právního úkonu počínali jinak, tedy aby převedli něco jiného, než převést chtějí, prostě proto, aby si, zcela protismyslně, vytvořili vyšší daňovou povinnost. Naopak je povinností správce daně respektovat právní a faktický stav, který je v souladu s právními úkony, které účastníci provedli.VI. ZávěremNámi nastíněný způsob vzniku věcných břemen na nemovitostech jistě není bezproblémový. Jsme si vědomi toho, že se jedná v České republice o poměrně neobvyklou právní konstrukci, která je však např. v sousedním Rakousku bez problémů používána. Přesto jsme však přesvědčeni, že její ideologický základ, totiž že je nesmyslné převádět všechna práva jedním směrem a pak jejich část zase zpátky, je správný. Jsme toho názoru, že výklad civilního práva má podporovat úsporná, efektivní a logická řešení a nebránit jim přepjatým formalismem. Je zřejmé, že navrženým způsobem není možné vytvořit všechna myslitelná věcná břemena a že jej jistě nelze využívat zcela univerzálně. Jedná se však podle našeho názoru o vhodnou alternativu, která může v některých případech přesněji vystihovat vůli stran a zejména vůli dárce, než dosavadní zažitý způsob řešení této právní otázky, který mohou někteří dárci považovat za ponižující. Příspěvek byl též publikován v časopise Právní rozhledy č. 21/2004. ________________________________________* JUDr. Milan Vašíček je advokátem v AK VAŠÍČEK, FRIMMEL a HONĚK, Brno-Praha, Dan Dvořáček je studentem V. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.1 Taková smlouva může mít jak povahu věcnou – zřizuje se jí věcné břemeno, tak i povahu obligační – kupující se zavazuje zřídit věcné břemeno.2 Srov. např. § 472 obecného zákoníku občanského: „Právem služebnosti jest vlastník zavázán, aby ku prospěchu jiné osoby vzhledem ku své věci něco trpěl nebo opomíjel. Je to věcné proti každému držiteli služebné věci účinné právo.“; dále oddíl 2 pododdíl 1 návrhu osnovy nového občanského zákona: „Věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo opomíjet.“ (zdroj: http://www.juristic.cz).3 Srov. pododdíl 7 návrhu osnovy nového občanského zákona a důvodovou zprávu k němu: „Reálná břemena jsou charakterizována dočasností a vykupitelností, zejména však tím, že zavazují vlastníka obtížené nemovitosti k nějakému konání (např. udržovat studnu pro jiného vlastníka, pravidelně dodávat jinému spotřebitelné věci jako potraviny nebo otop, ale i vzdát se náhrady, jež by jinak vlastníku zatížené nemovitosti náležela v přítomnosti nebo budoucnosti apod.). Tím se liší od služebností, pro něž je charakteristická povinnost vlastníka služebné věci k pasivitě (nekonání).“ (zdroj: http://www.juristic.cz).4 Blíže viz Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému zákoníku občanskému. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart, 1935, reprint Praha : Linde, 1998. Komentář k § 472.5 Neboť známe inominátní smlouvy coby právní úkony zakládající autonomií vůle formované relativní obligační vztahy, neznáme však „inominátní věcné právo“, tedy věcné právo, jehož formu by definoval jeho „zřizovatel“. 6 „Oddělitelná“ ve smyslu pozitivního práva, tedy taková, s níž pozitivní právo umí nakládat jako se samostatnou.7 Eliáš, K. Ideál abstrakce, klec kazuistiky a pasti pro právní praxi, in Sborník XIV. Karlovarské právnické dny. Praha : Linde, 2004, s. 61.8 Podle našeho názoru měl Ústavní soud na mysli doslovné, nikoli kogentní znění zákona. Vůle účastníků právního úkonu nemá, alespoň podle převládající teorie práva, přednost před kogentními normami zákona. Může však mít přednost před adekvátním gramatickým výkladem.9 K tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 86/99 a III ÚS 86/98 „v případě, že zákon připouští dvojí výklad, je v intencích uplatnění zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem ČR co nejvíce v souladu“.10 Kupř. nelze podle našeho názoru konvertovat část vlastnického práva do obligace, protože obligace není věcným právem.11 Fiala, J. Charakteristika právní povahy věcných břemen. Časopis pro právní vědu a praxi, 1998, č. 3, s. 403.12 Macur, J. Občanské právo procesní v systému práva. Brno : 1975.13 Podle zájmové teorie jsou absolutními ta práva, která vykazují nejnižší stupeň integrace společenských zájmů, což je zejména vlastnictví, které maximalizuje zájmy vlastníka a pouze minimálně respektuje zájmy celku. Naopak práva obligační jsou zpravidla výsledkem působení tržních či obdobných sil, a proto vykazují nejvyšší stupeň integrace společenských zájmů, a z toho důvodu je v rámci zájmové teorie řadíme k relativním (dle op. cit. sub 11, s. 407).14 Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku.Nejčtenější 165/2007 Sb. - Nařízení vlády o vymezení Ptačí oblasti Heřmanský stav – Odra – Poolší168/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se mění vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), ve znění vyhlášky č. 503/2004 Sb166/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách167/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se zrušují některé právní předpisy v působnosti Ministerstva zdravotnictví169/2007 Sb. - Sdělení Ministerstva vnitra o vyhlášení nových voleb do zastupitelstva obce158/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů159/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů (zákon o investičních pobídkách), ve znění pozdějších předpisů160/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany spotřebitele161/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Ústí nad Labem č. 1/2004 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku162/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Kladna č. 32/01 o zajištění veřejného pořádku při poskytování hostinských činností a pořádání veřejných produkcí na území města Kladna163/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky statutárního města Plzně č. 17/2004 o vymezení veřejných prostranství, na nichž se zakazuje prostituce, a obecně závazné vyhlášky statutárního města Plzně č. 3/2006 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, kterou se vymezují veřejná prostranství, na nichž se zakazuje prostituce164/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 20. března 2007 ve věci návrhu na zrušení čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 4 a 6, čl. 12 odst. 2 a 5, čl. 13 odst. 1 písm. b) a c), čl. 16 odst. 1, čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 1 a 2, čl. 22 odst. 2, čl. 30 odst. 2, čl. 31 odst. 1 a čl. 31 odst. 3 oddílu IX. obecně závazné vyhlášky obce Boží Dar č. 1/2003 o místních poplatcích

Pokračovat na článek


Poplatky obcí nejsou špatným zdrojem příjmu, ale ohrožují poplatníka

Často se mluví o poplatcích bank. Ty užírají peníze přímo, a tak jsou častým terčem oprávněné kritiky. Poplatek za odchozí platbu, za vysoký zůstatek na účtu nebo vedení úvěru se dostaly do podvědomí občanů jako finanční absurdity. Poplatky ale neplatíme jen finančním institucím. Mnoho poplatků skýtá také každodenní život.Obce a jejich právaNení to tak dávno, co zmizela povinnost udržovat obecní chodník před vlastním domem. Tedy nutnost pracovat na čištění a hlavně odklízení sněhu. Obce tak jen vysílaly v 6.00 ráno za hustého sněžení svoje pracovníky s právem pokutovat. A majitel musel vyběhnout a čistit. Když přešla tato agenda pod obce, najednou jsou chodníky velice často neuklizené a nikdo tento neřád nepokutuje. Obce ale mají možnost vybírat další poplatky. A ty jsou jejich rozpočtem pro údajné zvelebování obce a náklady na obecní majetek. Daň z nemovitosti, která se stále zvyšuje, tak zřejmě nestačí.Poplatek ze psůAčkoliv se dnes mnozí vychloubají svými cizokrajinými miláčky typu anakondy (občas je nutné po ní vyhlásit pátrání), lva (toho se vyplatí ze svých dokrmovat) nebo koček, které se promenádují na vodítku, platí se poplatek jen ze psů. A ten sice má svoji horní hranici 1.500 Kč za jednu čtyřnohou potvoru, ale hranice je zcela zbytečná. Vždy se platí maximum. Přitom obec ještě vydává vyhlášku k zacházení s exkrementy, pobíhání psů, k vyhrazeným místům a podobně. K pořízení psa je potřeba se do 15 dnů přihlásit a vždy do 31.3. a 31.8. zaplatit. Je pozoruhodné, že obec třeba vůbec nerozlišuje psa, který má výběh na zahradě a hlídá majetek, od psa, který je bez výběhu a nepochybně víc zatěžuje rozpočet obce třeba odpadkovými nádobami. A pokud máte psů víc, tak za každého dalšího můžete zaplatit až o 50 % víc. Dva psi (aby jednomu nebylo smutno) tak běžně stojí za rok 3.750 Kč.Poplatek z ubytovací kapacityLázeňský a rekreační poplatek a tedy daň ze vzduchu je známým poplatkem, který zatím stojí 15 Kč na člověka a den. Má být zvýšen na 30 Kč. Kromě toho existuje daň z ložního prádla, která je poplatkem za využité lůžko a den. Při přechodném ubytování například v domácnosti za úplatu nebo v hotelu, musí fyzická nebo právnická osoba opět zaplatit poplatek. Cena se drží na úrovni 4 – 6 Kč za den a využité lůžko. Kdo se rozhodne poskytovat tyto služby, musí počítat s určitou administrativou. Jednak je povinen do 15 dnů od prvního ubytování nahlásit tuto činnost Místnímu úřadu (hotely v Praze to činí přímo Magistrátu hl.m. Prahy). A hlavně musí vést 6 let evidenci každého ubytovaného hosta s jeho jménem, adresou a číslem OP nebo pasem. V Praze jsou poplatky splatné například za každé čtvrtletí, v některých obcích jednou za rok. Od poplatku jsou osvobozena ubytování studentů, zdravotnická zařízení, charita a sociální služby. K čemu tento poplatek slouží je opět záhadou. S hostem má náklady pouze majitel ubytovacího zařízení, který si platí odvozy odpadu, vodu, stočné a energie.Poplatek za užívání veřejného prostranstvíTento poplatek má svoje opodstatnění v hierarchii vlastnických práv. Obec je majitelem nějakých pozemků a ty může pronajmout za předem stanovených podmínek. Často se jedná o lukrativní místa pro stánkový prodej, zábor stavební, příjezd cirkusu, umístění skládky, parkování a další akce jako třeba natáčení filmu. Cena za užívání může ale pěkně hluboko zasáhnout rozpočet poplatníka. Cena je totiž až 10 Kč za m2  za každý započatý den. A jsou místa, kde je skutečně plně využívána. A pozor – na reklamní, prodejní a jiné akce, kde může obec jít až na desetinásobek! Když si tedy na Václaváku umístíte s povolením vrchnosti stáneček o ploše 10 m2, měli byste být milionáři. Nebo si raději kupte kamennou prodejnu za 50.000 Kč za m2. Dlouhodobě to určitě bude přijatelnější. Za 10 m2 za rok při ceně 100 Kč a tedy 1.000 Kč za den zaplatíte 365.000 Kč. Za pouhý rok a půl můžete takovou prodejnu vlastnit jen z poplatku za zábor – o nájmu ani nemluvě.Poplatek ze vstupnéhoObec má další možnosti, jak vybrat poplatek z akcí, které mají třeba zábavný charakter. Poplatek platí ten, kdo akci pořádá a nikoliv vlastník nebo pronajímatel objektu (tím může být například opět obec). Poplatek se vypočítává bez DPH (naštěstí není jako spotřební daň), ale má procentní charakter, který není zrovna nízký. Akce se musí ohlásit 7 dní před konáním a zaplatit do 15 dní po skončení. Pokud se akce opakuje, platí se poplatek čtvrtletně do 15 dní po skončení čtvrtletí. Přijde pořadatele na 20 % z vybraného vstupného. Menší procento a to 10 % se platí za sportovní akce dospělých s celostátním nebo mezinárodním významem a 5 % zaplatí ten, kdo pořádá akci pro více než 3.000 osob v nějakých prostorách – například autogramiádu, herecké vystoupení, literární večer atd. Poplatky se neplatí za charitu a výhodu mají také středoškoláci. Za maturitní plesy škol, kurzy tanečních a akce pořádané se spoluúčastí obcí se poplatek neplatí žádný. Z hlediska obtěžování okolí hlukem, zvýšeným provozem a tedy náklady obce má tento poplatek svoje opodstatnění. Na druhou stranu 20 % není málo a prodražuje se tak třeba i běžná a kulturní zábava.Poplatek za povolení vjezduObce mají právo si u určitých komunikací stanovit také poplatky. Nemohou tak ale činit libovolně. Zákon určuje, že pozemní komunikace smí každý používat bezplatně. Proto nelze zavést poplatek například na cestě, která spojuje obce. Na druhou stranu se poplatek může týkat výjimečných míst, která jsou cenná historicky nebo třeba rekreační místa. Tak se například předem musí požádat o povolení do zákazu vjezdu, na pěší zónu nebo do lázeňské oblasti. Většinou stojí povolení 20 Kč na den a z toho se odvozují poplatky na rok, čtvrtletí nebo měsíc. Zásobování si tak třeba zaplatí 7.200 Kč do vybraných oblastí. Naopak bez poplatku mohou do vybraných oblastí jezdit občané, kteří tam bydlí, jejich přímí příbuzní a samozřejmě lékařské služby, komunální, pohřební a další. Tento poplatek je regulační a má svůj význam. Obce často pečují o určité historické oblasti a také se snaží udržet klid a pořádek na pěších zónách.Poplatek za herní zařízeníObce mají právo využívat možnosti zpoplatnění herních automatů a jiných zařízení. Poplatník musí nejprve zařízení nechat schválit Ministerstvem financí a po umístění do prostor jej ohlásit Místnímu úřadu. Platí se 5.000 Kč za každé zařízení na 3 měsíce a tedy 20.000 Kč na rok. Pokud poplatek včas nezaplatí, může mu být zvýšen až třikrát. Zároveň je uživatel povinen zavést například hrací řád, herní zařízení vhodně umístit a také sdělit údaje o svých bankovních účtech a další skutečnosti. Hrací zařízení tedy něco stojí, ale výhry by měly přinést přece jen trochu větší objem peněz. Vždyť nastavení šance na výhru je tak 1:20.Poplatek za zhodnocení stavebního pozemkuObce samozřejmě vybírají poplatky také za umístění a nakládání s odpadem, což je pochopitelné. Méně pochopitelný je ale zhodnocující poplatek. Pokud svůj pozemek zhodnotíte tím, že jej připojíte k obecnímu vodovodu nebo kanalizaci, zaplatíte docela slušnou částku. Pozemek bez přípojek totiž má jinou hodnotu. Podle zákona může obec chtít, abyste vyrovnali rozdíl mezi připojeným a nepřipojeným pozemkem. Výše takového poplatku může dosahovat desítek i stovek korun za m2. Je pravda, že obec musela sítě vybudovat vlastním nákladem. A že je musí udržovat. Na druhou stranu je tak trochu záhadou, proč má občan zaplatit za jakési zhodnocení. Měl by platit za náklady. Takto vlastně obec participuje na občanské výhodě, kterou by měl mít každý z hlediska svého vlastnického práva.Od poplatků nikam neutečete. Je pravda, že obec má svoje náklady, ale patří jí také různé daně a podíly ze státního rozpočtu. Některé obce podnikají ve výběru pokut za rychlou jízdu a jiné zakazují vjezd aut. Obec nějak musí hospodařit. Na druhou stranu jste neustálým plátcem různých prostředků, které by bylo možné využít lépe, třeba k rozvoji podnikání. A nejhorší je na poplatcích jejich podnikatelské riziko. Pokud například na pořádání zábavy proděláte, stejně vás poplatek ze vstupného nemine. Proto jsou poplatky tak rozšířené. Stát, banky a obce je prostě vyberou bezohledně vždy. Ať jste v mínusu nebo plusu. Jsou tak stálou hrozbou a finanční nejistotou občana.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Investice

Biomasou se rozumí veškerý organický materiál, který se dá spálit a tím získat teplo či elektrickou energii

Biomasou se rozumí veškerý organický materiál, který se dá spálit a tím získat teplo či elektrickou energiiBiomasa byla po staletí téměř výhradním zdrojem energie pro topení a svícení, v současnosti je její využití spíše okrajové. Přesto se o biomase často mluví jako o nejvýznamnějším obnovitelném zdroji energie v našich přírodních poměrech. Biomasou se rozumí veškerý organický materiál, který se dá spálit a tím získat teplo či elektrickou energii. Tedy zejména odpadní a palivové dřevo, hnědá či zelená štěpka, sláma, seno, pěstované - tzv. energetické plodiny, rychle rostoucí dřeviny - RRD, nejrůznější odpady ze zemědělských a dřevozpracujících provozů, ale třeba i vyhnilý kal z ČOV či z bioplynových stanic (odkaz na Bioplyn). Nejkvalitnější biomasu pak představují dřevené peletky s vysokou výhřevností, malým obsahem popelovin a velkým komfortem obsluhy. Výhodou biomasy je její snadná dostupnost prakticky všude okolo nás, jednoduché zpracování a využití. Důležitou vlastností různých druhů biomasy je její výhřevnost, která může být i vyšší než u hnědého uhlí, a obsah vody - biomasa s vysokým obsahem vody je těžko spalitelná, její energetická výtěžnost je nízká a při spalování navíc mohou vznikat jedovaté spaliny stejně jako při spalování např. plastických hmot. Je proto důležité spalovat co nejsušší materiál v kvalitních topeništích s dostatečným přívodem vzduchu, aby prohoření paliva bylo co nejdokonalejší.Spalováním biomasy lze získávat jak teplo (buď v lokálních topeništích nebo centrálně - CZT), tak i elektrickou energii, která je jakožto obnovitelná zařazena do režimu povinného výkupu a přednostního připojení do soustavy. Pro oba případy mohou municipality získat finanční podporu od státu. Samostatnou kapitolou jsou tzv. biopaliva, kterými se rozumí kapalná paliva na bázi biolihu (náhrada či příměs do benzínu) a bionafty (rostlinné oleje, případně tzv. MEŘO neboli metylester řepkového oleje). Biopaliva se vyrábějí v současnosti poměrně složitým a drahým způsobem, i když v upravených dieselových motorech lze bez problémů spalovat čistý rostlinný olej bez jakékoli úpravy. Pro municipality je příležitost v pěstování olejnatých plodin na volných plochách. Uvádí se, že energetická výtěžnost olejnin je až třikrát vyšší než u pěstovaných energetických plodin nebo RRD. Tzv. biopaliva II. generace jsou prozatím ve stadiu výzkumu a poloprovozních zkoušek. Jde o technologie, kdy se kapalná paliva vyrábějí přímo z biomasy, nejčastěji katalytickou pyrolýzou. V ČR zatím neexistuje žádný provoz, který by biopaliva II. generace vyráběl, nejbližší funguje v Německu - Choren (odkaz).Biopaliva III. generace nejsou rovněž zatím prakticky využitelná, třebaže podle některých vědců právě jim patří budoucnost. V tomto případě jde o využití oleje, produkovaného jistými druhy planktonních řas, z nichž některé obsahují ve vhodných podmínkách až 40% oleje. Výhodou planktonních řas je jejich obrovská růstová rychlost a rovněž to, že se dají využít ke zpracování organických i anorganických ve vodě rozpustných odpadů (např, prasečí kejdy či různých výluhů), které jsou jinak nesnadno zpracovatelné. Nevýhodou je obtížnost zpracování a také to, že řasové kultury jsou velmi citlivé. 

Pokračovat na článek