Výsledky vyhledávání pro dotaz obsahem

Výsledky vyhledávání v sekci: SOS

Od dluhu k exekuci je cesta dlouhá, ale nezvratná

Slovo exekuce se stalo pojmem, který mnohým lidem nahání hrůzu a nenechává je dospat svůj sen. Kdo exekuci nezažil, má jen mlhavé podvědomí o právech, která exekutor získává momentem, kdy je exekuce nařízena. Doba skrývání a nepřebírání pošty skončila a dosáhnout na dlužníka a jakýkoliv jeho majetek je snadné a rychlé.Vznik dluhuNa začátku problému povinného (toho, kdo musí něco uhradit) je nějaký závazek, který nebyl splacen nebo vyrovnán. Typickým příkladem je půjčka, která nebyla splacena nebo účet za některou ze služeb. Závazky vznikají také v obchodních nebo občanských vztazích třeba nevrácením půjčené věci, nezaplacením výživného nebo nezaplacením pokuty. Možností, jak nedostát nějakému závazku, je mnoho. Přesto ale samotný dluh nepostačuje k zahájení exekuce.Dluh a jeho řešeníOd dluhu totiž ještě vede cesta k nápravě stavu nebo naopak sankcím. Někteří dlužníci mohou svoji situaci řešit, ale spoléhají se na souhru náhod nebo neochotu či neschopnost věřitele něco s dluhem dělat. Občas skutečně nastane situace, kdy věřitel dluh nevymáhá a dlužník se může radovat ze stoprocentního zisku. Často se tak děje mezi příbuznými, při malých částkách nebo opomenutí a promlčení. Spoléhání se na takovou možnost je ale velice ošemetné a může se hodně prodražit. Obvykle věřitel dlužníka zažaluje a domáhá se vrácení dluhu včetně dalších plateb.Další nákladyNeuhrazením dluhu nevzniká jen povinnost uhradit dluh samotný, ale také další platby. Podání k soudu je pro věřitele nákladné, ale pokud spor vyhraje, rozhodne většinou soud o nákladech řízení. Věřitel musel zaplatit procentuální částku soudu za řešení sporu, která činí v současnosti 5 % z hodnoty žalované částky a minimálně 1.000 Kč. Také se většinou nechává právně zastupovat a advokát si počítá podle výše žaloby částku za úkony, které dosahují 1.000 až několik tisíc korun. A násobí se každým podáním a jednáním u soudu. Podání žaloby na částku 100.000 Kč tak vyjde minimálně na 6.000 Kč. Dalším poplatkem je úrok z prodlení, který může být sjednán individuálně (ale přiměřeně – například 1 % denně soud nikdy neuzná) nebo nárok vyplývá ze zákona a činí 7 % na repo sazbu, nyní tedy 7,75 % ročně.Speciální nákladyVěřitel může mít s dlužníkem sjednány ještě další sankce a tou je smluvní pokuta. Jedná se o jednorázovou částku, kterou si obě strany dohodly a může být například 20.000 Kč při částce 100.000 Kč, vyšší částku by pravděpodobně soud neakceptoval. Věřitel totiž může utrpět určitou ztrátu prostředků v důsledku nezaplacení dluhu. Například si objedná materiál na práci, kterou mu dlužník nezaplatí nebo cestuje na místo, kde má být dluh zaplacen či sám musí splatit dluh nebo si chce něco pořídit a v důsledku nezplacení tak přijde o další finanční prostředky. Pokud je sjednána smluvní pokuta, většinou soud další náhrady neuznává. Přesto existuje možnost ze zákona vyžadovat ještě náhradu škody. Ta se týká právě vyjmenovaných případů.Prodražení dluhuDluh se tedy může pěkně prodražit řízením před soudem a odsuzujícím rozsudkem. Při modelovém případu 100.000 Kč nezaplaceného dluhu po dobu jednoho roku dojde k navýšení o 5.000 Kč za soudní poplatek, 6.000 Kč za advokáta, 7.750 Kč za zákonný úrok a 20.000 Kč smluvní pokuty nebo náhrady škody. Dlužník tak z dluhu 100.000 Kč musí platit dodatečných 38.750 Kč. K tomu je třeba počítat s tím, že částka se úročí do doby splacení celého dluhu a dále narůstá o 7,75 % každý rok.Vyhýbání se povinnosti zaplatitDlužník se dnes zaplacení dluhu pokud má nějaký majetek, nevyhne. Může utíkat před věřitelem, schovávat se a nebrat telefony. Může unikat i vymahačským firmám, i když má trochu těžší život. Ale soudu neunikne. Zavedením fikce doručení totiž odpadla nutnost například žalobu vždy doručit žalovanému. Věřitel tak podá žalobu a pokud si žalovaný (věřitel) obsílku nevyzvedne, poštovní doručovatelka vyznačí dobu, kdy učinila pokus o doručení a po uplynutí lhůty 3 dnů u běžné zásilky a 10 dnů u zásilky určené pouze do vlastních rukou, je písemnost doručena se všemi právními důsledky. A není podstané, zda se s jejím obsahem příjemce seznámil či nikoliv. Takovým způsobem tedy soud vyzve věřitele k vyjádření se k žalobě a pokud tento se ve lhůtě nevyjádří, má se za to, že se žalobou souhlasí. A soud vydá rozsudek ve prospěch žalobce.Exekuční titulTímto pojmem se rozumí doklad, na základě kterého začíná exekutor jednat. Takovým titulem je právě rozsudek, který nařizuje něco zaplatit nebo vykonat, zdržet se atd. V případě, že proběhne běžné řízení, proběhnou jednání soudu a případné odvolání. Až po projednání soudem prvního stupně a zamítnutím odvolání se rozsudek stává pravomocným a ihned je možné konat úkony k vymožení dluhu. Žalovaný může podávat například dovolání nebo ústavní stížnost, ale tyto úkony nic nemění na faktu, že ve věci vstupuje do hry exekutor. Ve chvíli, kdy má žalobce pravomocný rozsudek, podá návrh soudu k výkonu rozhodnutí, označí exekutora a soud rozhodne o exekuci. Pověří exekutora výkonem exekuce a toto rozhodnutí mu doručí před doručením žalovanému. Žalovaný se tak stane povinným a žalobce oprávněným. Exekutor v době, po kterou třeba povinný netuší nic o exekuci, vykoná některé základní úkony. Obešle banky, fondy, pojišťovny, zaměstnavatele, katastr nemovitostí a další instituce, kde by se mohl nacházet nebo nachází nějaký majetek povinného a vše pečlivě zablokuje. A později vše začne prodávat a převádět ve prospěch svůj a oprávněného.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Finance

Vznik věcného břemene ponecháním si části vlastnického práva

 Právní praxe naráží při převodech nemovitostí poměrně často na situaci, kdy je převáděna nemovitost na nového nabyvatele, nicméně je žádoucí, aby původnímu vlastníku vzniklo ve formě věcného břemene k nemovitosti určité věcné právo, typicky právo doživotního užívání. V současné době se takové situace v důsledku zažitých zvyklostí většinou řeší tak, že smlouva o převodu nemovitosti (kupní, darovací) je zároveň i smlouvou o zřízení věcného břemene. Dojde tak k převodu vlastnictví k nemovitosti na nového nabyvatele a posléze (či zároveň) ke vzniku věcného břemene ve prospěch zcizitele. Naskýtá se otázka, zda takový postup je jediný možný.JUDr. Milan Vašíček, Dan Dvořáček, Brno, Praha*I. ÚvodemPrávní praxe naráží při převodech nemovitostí poměrně často na situaci, kdy je převáděna nemovitost na nového nabyvatele, nicméně je žádoucí, aby původnímu vlastníku vzniklo ve formě věcného břemene k nemovitosti určité věcné právo, typicky právo doživotního užívání.V současné době se takové situace v důsledku zažitých zvyklostí většinou řeší tak, že smlouva o převodu nemovitosti (kupní, darovací) je zároveň i smlouvou o zřízení věcného břemene.1 Dojde tak k převodu vlastnictví k nemovitosti na nového nabyvatele a posléze (či zároveň) ke vzniku věcného břemene ve prospěch zcizitele. Naskýtá se otázka, zda takový postup je jediný možný. Pokud je subjekt A vlastníkem pěti pomerančů a usmyslí si, že subjektu B převede tři a dva si chce ponechat, může to udělat buď složitě, tedy tak, že mu převede všech pět a pak si nechá dva vrátit, nebo jednoduše tak, že mu dá pouze tři. Nechceme tvrdit, že tato obrazná analogie je bezezbytku aplikovatelná na vznik věcného břemene ponecháním si části vlastnického práva v souvislosti s převodem nemovitosti. Chtěli bychom se však pokusit o prozkoumání této otázky a nalezení míry, v níž je takový postup eventuálně možný.Vlastnické právo je v klasickém pojetí civilního práva převáděno vždy jako určitý ideální celek blíže neurčených práv, jejichž nepřímým předmětem je věc v právním smyslu. V institutu spoluvlastnictví pak nacházíme promítnut fakt, že vlastnictví lze převádět nejen jako celek, ale též v ideálních jeho částech – podílech. Lze však převádět samostatně též určité konkrétní složky vlastnického práva, nikoli jen ideální podíl? A pokud ano, jaké jsou podmínky takového převodu a jaké jsou jeho důsledky? Na tyto otázky bychom rádi nalezli odpověď v tomto příspěvku.II. Pohled civilního právaVlastnické právo se skládá z velmi různorodé škály vlastnických oprávnění, která díky absolutní povaze tohoto práva zaručují vlastníkovi ochranu před zásahy třetích osob. Jedná se o klasické ius utendi, fruendi, disponendi et abutendi, tedy o právo věc užívat, těžit její plody, věcí majetkově disponovat a případně věc zničit. V praxi se užívají právní vztahy, kdy vlastník na bázi obligační umožní výkon některých těchto práv jiné osobě, např. nájemní smlouvou. V takovém uspořádání vztahu vlastníku zůstávají všechna jeho oprávnění a nájemce svá práva vykonává jen odvozeně od práv vlastníkových, nedochází zde tedy k dělení vlastnictví tak, že by určité složky vlastnického práva originárně náležely jinému subjektu nežli vlastníku. Jak ale hodnotit převodní, např. darovací, smlouvu na nemovitost, v níž je ujednáno, že „dárce převádí celé vlastnické právo k pozemku s výjimkou práva odpovídajícího věcnému břemeni ve formě práva na pozemku čerpat vodu, kteréžto si ponechává“. Takovou smlouvu lze zajisté na první pohled ohodnotit jako absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem. Můžeme tvrdit, že vlastnictví je celistvý právní institut, který nepřísluší štěpit jiným než zákonem předpokládaným způsobem, tedy na ideální podíly.Můžeme též smlouvě přiznat platnost i účinnost, nicméně interpretací dojít k závěru, že strany sjednaly přechod (celého) vlastnictví s tím, že je pak následně vytvořeno věcné břemeno ve prospěch dárce, protože, opět, vlastnické právo nelze štěpit, a proto si také nelze jeho specifickou část ponechat.Jsme toho názoru, že jakkoli jsou oba přístupy myslitelné, lze zaujmout i poněkud „odvážnější“ stanovisko, totiž že přejde „okleštěné vlastnické právo“ a jako vedlejší produkt se vytvoří právo odpovídající věcnému břemeni ve prospěch zcizitele. Pro přijetí takového závěru je však zapotřebí formulovat dvě základní podmínky.1. Právo, které si zcizitel ponechává, musí být bezpodmínečně obsaženo v právu vlastnickém, jehož zbytek převádí.Tato podmínka je poměrně jasným vyústěním faktu, že si jen těžko lze ponechat něco, co subjekt nemá. Předmětem ponechání si tak mohou být jen oprávnění absolutního charakteru, která ve vztahu k dané nemovitosti vlastník má. Předmětem ponechání si nemohou být povinnosti třetích subjektů k plnění, protože takové povinnosti nejsou typickou součástí vlastnického práva. I pokud by nabyvatel nemovitosti souhlasil s převzetím takových povinností v souladu s převodní smlouvou, nebude se jednat o „ponechání si“ práva, ale o jeho nový vznik. Pokud bychom měli situaci přiblížit klasickou civilistickou terminologií, tak si v obecné rovině lze ponechat právo odpovídající služebnosti,2 ale ne reálnému břemenu.3 To proto, že vlastníku zpravidla již z vlastnictví samého svědčí všechna práva k jeho nemovitosti, která by teoreticky mohla nabýt formy služebnosti, nesvědčí mu však práva svým obsahem odpovídající reálným břemenům. Přesněji řečeno, vlastník si zajisté může ponechat práva, která by po převodu vlastnictví rezultovala ve vytvoření služebnosti jistivé4 (faciendum). Taková služebnost tkví v právu oprávněného užívat určitým způsobem vlastníkovu věc, např. oprávněný smí chodit přes vlastníkův pozemek. Takové právo si převodce může ponechat, protože je jistě má – zajisté smí chodit po svém pozemku. Je dokonce představitelné, že by takovým „ponecháním si“ byla vytvořena služebnost záporná (non faciendum), která nespočívá v právu oprávněného nějakým způsobem cizí věc užívat, ale v povinnosti vlastníka nějakým způsobem svou věc neužívat. Vlastník např. nesmí na svém pozemku vysadit stromy. Taková služebnost může vzniknout „ponecháním si práva“ tak, že si převodce ponechá právo na to, aby na pozemku nikdo stromy nesázel. I takové uspořádání je podle našeho názoru možné, protože i takové právo k pozemku vlastník před převodem zajisté má. 2. Převedené okleštěné vlastnické právo stejně tak jako ponechaná si jeho část musejí být schopny právního života v některé z forem, které platné právo zná.Jsme toho názoru, že autonomie vůle v soukromém právu nachází své místo v oblasti jednání subjektů a obsahu jejich vůle, nikoli však v tom, jaké právní následky budou s jejich jednáním spojeny. Pouze aprobace zaměřeného projevu vůle právem a jeho spojení s právními následky tvoří pojmové znaky právního úkonu, přičemž otázka aprobace právem a spojení projevu vůle s následkem není v moci subjektů práva, ale v moci zákonodárcově. Řečeno jinými slovy, subjekty práva mají zajisté volnost v tom, jaké právní následky svým jednáním zamýšlejí dosáhnout a jak tuto svou vůli projeví. Není již však v jejich moci rozhodnout, zda jimi zamýšlené následky skutečně nastanou. (Např. dvě osoby, které nejsou manžely, zajisté mohou pojmout úmysl, že „vloží“ věc jednoho z nich do svého bezpodílového spoluvlastnictví. Tyto osoby zajisté mohou uzavřít i smlouvu s takovým obsahem. Tato smlouva však nikdy zamýšlený výsledek nevyvolá, protože neexistuje právní norma, která by s takovým právním úkonem takový právní následek spojovala.) V rozebíraném případě to znamená, že není možné, aby účastníci diskutované převodní smlouvy pomocí jejích ustanovení konstruovali nové, právu neznámé formy vlastnictví či spoluvlastnictví nebo věcných práv obecně5 a odvolávali se na autonomii své vůle a dožadovali se, aby třetí osoby a státní orgány jejich „výtvor“ akceptovaly. Proto je zapotřebí, aby účastníci případné převodní smlouvy nastavili převod jednotlivých práv takovým způsobem, aby se vlastnictví, které se původně celé nacházelo pouze u jednoho z nich, rozdělilo na dvě entity, které budou podřaditelné pod existující kategorie věcných práv známých platnému právnímu řádu. Pokud je převáděna ideální část vlastnictví – podíl, je situace jednoduchá. U obou nových spoluvlastníků zaujmou jimi nabytá (resp. ponechaná) práva formu spoluvlastnických podílů, což je uspořádání, se kterým právo počítá.Je otázkou, jestli je toto uspořádání jediné možné.Pokud je převáděna jiná část vlastnického práva než ideální podíl, tedy např. je převáděno celé vlastnictví mimo práva obývat určitou část nemovitosti, je otázkou, jakých forem toto rozdvojené uspořádání může nabýt. Pokud zcizujícímu vlastníku má zůstat právo obývat určitou místnost, jedná se o právo odpovídající věcnému břemeni. Ostatně právě takové věcné břemeno je velmi často v praxi zřizováno. O tom, že tato „ponechaná“ práva tedy svým obsahem věcnému břemeni korespondují, není pravděpodobně sporu. Co však nabyl „nový vlastník“, pakliže si převodce takové právo ponechal? Převodce nabyl celé vlastnictví k nemovitosti s výjimkou tohoto práva, a je tedy vlastníkem nemovitosti zatížené věcným břemenem. I takové uspořádání je v praxi časté a zjevně možné. Naopak není výše uvedený postup myslitelný u movitých věcí, protože tam by práva zúčastněných subjektů nabývala forem, které právo nezná. Jelikož současné občanské právo nezná věcná břemena váznoucí na movitých věcech, neexistuje institut občanského práva, který by vhodně korespondoval např. věcnému právu užívání cizí movité věci.Z výše uvedeného je podle našeho názoru zřejmé, že lze v rámci vlastnického práva k nemovitostem izolovat určitá vlastnická oprávnění, která si zcizitel při převodu vlastnictví ponechá, což povede ke vzniku věcného břemene na převáděné nemovitosti na straně jedné a vlastnictví k zatížené věci na straně druhé. Takový výsledek je podle našeho názoru nevyhnutným důsledkem vhod¬ ně konstruované smlouvy o převodu části vlastnického práva k nemovitosti.Je však takový převod možný? Je v moci vlastníka darovat nikoli celou věc nebo ideální podíl na vlastnictví věci, ale darovat nemovitou věc celou, mimo práva užívat její část? Jsme toho názoru, že ano.Zejména neexistuje právní norma, která by takový právní úkon vylučovala. Neexistuje právní norma, která by říkala, že vlastnictví lze dělit pouze na ideální podíly a že jeho jiné částečné převody jsou vyloučeny. Je výsostným oprávněním vlastníka disponovat se svou věcí majetkově, a tedy i rozhodovat o tom, zda a komu bude převedena. Je-li vlastník oprávněn převést věc celou, proč by neměl být oprávněn převést jen určitá práva k ní, tím spíše, že platné právo s těmito separovanými právy umí zacházet jako s definovatelnými instituty? Není tedy v moci vlastníka, aby převedl vlastnictví k součásti své věci. To proto, že součást věci není věcí samostatnou, a proto k ní ani nemůže existovat samostatné věcné právo. Samostatné věcné břemeno k nemovitosti a samostatné vlastnictví nemovitosti omezené věcným břemenem však existovat mohou, a proto není důvodu se domnívat, že s nimi též nelze samostatně disponovat.Pokud by vlastník nemovitosti tuto převáděl a tato nemovitost již byla zatížena věcným břemenem z dřívějška, zajisté nikdo nebude mít námitek k tomu, že převáděné vlastnické právo (nepochybně omezené věcným břemenem) je způsobilým předmětem smlouvy. Proč by tedy v případě, že je převáděno vlastnictví nezatížené, nemohl převodce učinit „výhradu služebnosti“ (deductio servitutis), čímž z obsahu převodu doslova „odečte“ práva odpovídající věcnému břemeni, a učiní tak předmětem převodu zcela shodný komplex práv, jaký je převáděn ve výše citovaném bezesporném příkladě? Není podle našeho názoru důvod k závěru, že první z naznačených převodů je možný, zatímco druhý nikoli, a to zejména proto, že předmětem obou převodů je zcela shodná množina práv. Rozdíl je jen v tom, že v prvním případě je tato množina definována obsahem vlastnictví a obsahem věcného břemene, zatímco v druhém případě obsahem vlastnictví a vůlí smluvních stran. Oba tyto způsoby se nám zdají rovnocenné, protože považujeme za právo vlastníka rozhodnout, jaká oddělitelná6 část jeho vlastnictví bude převedena.Jsme toho názoru, že takový výklad je plně v souladu jak s účelem a smyslem zákona, tak i se základní zásadou civilního práva, jíž je respektování autonomní vůle stran právního úkonu. Účelem civilního práva je, mimo jiné, vytvářet příznivý prostor pro volnou směnu hodnot. Respektování autonomie vůle jednotlivých subjektů je vyjádřením přesvědčení, že tyto subjekty nejlépe, zejména lépe nežli zákonodárce, vědí, jak naložit se svými hodnotami. Výklad zákona by tak měl vždy směřovat k zachování účelu, který strany sledovaly, pokud takový závěr není z nějakého závažného důvodu nepřijatelný. Za nepřijatelný je třeba jistě označit výklad, který je v rozporu s textem zákona (zde pak nejde ani o výklad), stejně tak jako i výklad, který jde k tíži právní jistotě třetích osob, apod. Jsme však toho názoru, že námi nastíněný výklad žádnou z těchto vad netrpí. Ostatně tento výklad vede k výsledku, který je zcela běžný a hospodářsky účelný – nemovitost vlastníka A je zatížena věcným břemenem ve prospěch osoby B. Pouze představujeme méně obvyklý nebo méně zřejmý způsob, jak tohoto výsledku dosáhnout. A je-li výsledek přípustný a námi navrženou cestu zákon nezakazuje, domníváme se, že není správné trpět „kultem absolutní neplatnosti“7 a směřovat interpretaci k důvodům neplatnosti z důvodu ochra¬ ny „virtuální zákonnosti“ namísto ochrany svobodné vůle účastníků právního úkonu.Též Ústavní soud v nálezu sp. zn. I ÚS 546/03 konstatoval: „Je evidentní, že všemi citovanými ustanoveními prozařuje shora uvedený princip autonomie vůle, podle něhož je třeba dát prostor jednotlivcům k tomu, aby sami určovali rozsah svých práv a povinností, přičemž jejich projevu vůle je třeba dát přednost před kogentním8 zněním zákona...... Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.“Z citovaného judikátu podle našeho názoru vyplývá obecné vodítko pro interpretaci civilněprávních předpisů, podle nějž má být interpretátor veden snahou zachovat chtěné následky projevu vůle účastníků právního úkonu. Takový výklad je navíc výkladem ústavně konformním, protože je výrazem čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž každý může činit vše, co zákon nezakazuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je povinností všech orgánů z dostupných výkladů volit vždy ten, který nejlépe koresponduje s ústavním pořádkem České republiky.9 III. Právní povaha věcných břemenV nastíněných úvahách je dále zapotřebí se vypořádat s problémem právní povahy věcných břemen, zejména pak jejich „kompatibility“ s vlastnictvím. Pokud totiž tvrdíme, že ponecháním si vhodné části vlastnického práva vznikne věcné břemeno, je zapotřebí, aby tyto dva instituty byly vysoce příbuzné, aby bylo možno je v daném rozsahu patřičně zaměňovat.10Problematikou právní povahy věcných břemen se v naší teorii v posledním období zabýval zejména J. Fiala.11 S využitím implementace zájmové teorie do teorie právní12 dospívá k názoru, s nímž se plně ztotožňujeme, že věcná břemena nevykazují takový stupeň integrace společenských zájmů, jako práva obligační (typicky subjektivní práva relativní), ale ani tak nízký stupeň integrace společenských zájmů, jako právo vlastnické (typicky subjektivní právo absolutní).13 Z toho důvodu jsou věcná břemena svébytnou skupinou práv, která se nachází mezi krajními body absolutních práv na straně jedné a relativních práv na straně druhé.Je otázkou, zda je možné uvažovat o tom, že ponecháním si části práva absolutního (vlastnictví) může vzniknout právo, které je svou povahou bližší právům relativním (věcné břemeno). Pokud by takový postup možný byl, je třeba se dále ptát, kam se „ztratí“ ona absolutnost, co je příčinou zmiňované konverze a jak tuto příčinu odůvodnit zájmovou teorií.Domníváme se, že příslušný konverzní mechanismus je zapotřebí hledat v procesu kontraktace směřující k uzavření hlavní převodní smlouvy o nemovitosti. Hledání smluvního konsensu není ničím jiným než procesem integrace společenských zájmů, které jsou v úzkém měřítku vyjádřeny zájmy účastníků smlouvy, v širokém měřítku pak obecným působením tržních sil, které svedly tyto dva konkrétní účastníky k sobě a přiměly je jednat o uzavření smlouvy. Tím, že jeden z účastníků se za určitých podmínek zbavuje svého vlastnictví, zatímco druhý účastník souhlasí s tím, že nenabude vlastnictví perfektní, ale obtěžkané věcným břemenem, dochází k vyšší integraci společenských zájmů, než jaká zde byla před kontraktací, což má za následek i modifikaci právní povahy vlastnictví nového nabyvatele na straně jedné a „zbytkového vlastnictví“ zcizitele na straně druhé. Na straně nabyvatele se objevuje vlastnictví zatížené věcným břemenem, což je právo méně absolutní (protože více integrující) nežli „čisté“ vlastnictví, na straně zcizitele se pak objevuje věcné břemeno, jemuž je vyšší integrace společenských zájmů vlastní.Z hlediska právní povahy věcných břemen je tedy zřejmé, že navrhované uspořádání poskytuje logické prostředky pro dosažení konverze z čistého vlastnictví jako absolutního práva na vztah vlastnictví zatíženého věcným břemenem jako práva blíže právům relativním. Domníváme se tedy, že odlišná právní povaha věcných břemen a vlastnického práva není na překážku námi navrhovanému uspořádání, ale že je naopak podporuje.IV. Otázky evidence v katastru nemovitostíV souvislosti s pojednáním o věcných břemenech a jejich vzniku je vždy zapotřebí se zabývat i otázkou jejich evidence v katastru nemovitostí, protože věcná břemena jsou povinnou součástí této evidence [§ 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky] u nemovitostí zapisovaných do katastru. Významná je též otázka konstitutivnosti či deklarativnosti takového zápisu, resp. otázka formy, kterou takový zápis má mít. Ustanovení § 151o odst. 1 ObčZ stanoví, že k nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí. Stejně tak § 2 odst. 2 zákona č. 256/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, stanoví, že „práva uvedená v § 1 odst. 1 (mj. právo odpovídající věcnému břemeni – pozn. aut.) vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak“.Z uvedeného by se zdálo, že ke vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni způsobem, který navrhujeme, je zapotřebí vkladu do katastru nemovitostí. Tato forma zápisu by pak měla konstitutivní povahu a právo odpovídající věcnému břemeni by vzniklo zpětně ke dni podání návrhu na povolení vkladu. Domníváme se, že tomu tak není.Výše citovaná právní úprava se týká situací, kdy právo odpovídající věcnému břemeni vzniká nebo se převádí, jinými slovy, případů, kdy osoba, které doposud takové právo nesvědčilo, má takového práva nabýt (arg. „k nabytí“, „práva vznikají“). V našem případě však zcizitel, který si část vlastnického práva ponechal, nepotřebuje nic „nabýt“, tím méně je nutné, aby mu nějaká práva „vznikala“. Dotyčná osoba je vlastníkem nemovitosti a všechna tato práva z titulu svého vlastnictví již má. Částečným převodem vlastnictví na jinou osobu tato práva nepozbývá (vždyť si je výslovně ponechala!), a je tudíž protismyslné požadovat, aby jí tato práva vznikla, či aby je nabyla. Z toho důvodu se domníváme, že není namístě takto vzniknuvší právo odpovídající věcnému břemeni zanášet do katastru nemovitostí vkladem.Domníváme se, že namístě je provést zápis tohoto věcného břemene záznamem, protože věcné břemeno není „zřízeno“ právním úkonem účastníků. Předmětem právního úkonu účastníků je dispozice s vlastnictvím movité věci. Pouze jako vedlejší produkt toho, že tato dispozice je jen částečná, se množina práv, které si zcizitel ponechal, přemění ve věcné břemeno. Stane se tak imanentně a automaticky okamžikem, kdy nabyvatel nabude zbytkové vlastnictví nemovitosti. Do tohoto okamžiku je zcizitel plným vlastníkem nemovitosti, po tomto okamžiku mu vlastnictví v daném rozsahu zanikne a zbylá práva nabudou charakteru věcného břemene. Podle našeho názoru by zápis do katastru nemovitostí měl probíhat tak, že katastrální úřad zapíše na základě povolení vkladu vlastnické právo novému nabyvateli s účinností ke dni podání návrhu na povolení vkladu (což má konstitutivní účinek) a zároveň záznamem zapíše současně se utvořivší právo odpovídající věcnému břemeni, což má účinek ryze deklaratorní. Jiný postup (např. lpění na vkladu obou práv) by vedl k neřešitelným problémům. Zejména by nebylo lze povolit samostatný vklad vlastnického práva nového nabyvatele nemovitosti, protože takový jednoduchý vklad by musel pokrývat celé vlastnictví, což však nemá oporu v převodním titulu, který obsahuje jednoznačné deductio servitutis. Stejně tak, pokud bychom připustili, že se zcizitel práv, která si ponechal, ujme až povolením vkladu „jeho“ věcného břemene, jen těžko by se odpovídalo na otázku, co je titulem, na základě nějž tato práva na dané mezidobí pozbyl, když převodní smlouva je ze svého dosahu jasně vylučuje.Domníváme se, že jediným správným řešením je právě navrhovaný „dvojzápis“, tedy vklad vlastnictví pro nového vlastníka s tím, že touto právní skutečností automaticky zbylá práva na straně zcizitele konvertují ve věcné břemeno, což se zapíše pouze záznamem. V. Dopady daňovéNastíněný způsob vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni má nemalé dopady do oblasti práva daňového. Vraťme se k původnímu příkladu uvedenému v úvodu tohoto článku. Převodce chce převést vlastnictví k nemovitosti na jinou osobu, chce však, aby mu k této nemovitosti vzniklo právo doživotního bydlení v některých místnostech, a to ve formě věcného břemene. Bude-li postupovat „klasickou“ cestou, pak převede celou nemovitost na nabyvatele a následně mu nabyvatel na nemovitosti zřídí příslušné věcné břemeno. Předmětem daně z převodu nemovitostí pak bude jednak cena převáděné nemovitosti [buď sjednaná nebo zjištěná,14 podle toho, která bude vyšší – § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb.] a dále i hodnota bezúplatně zřizovaného věcného břemena [§ 10 písm. c) zákona č. 357/1992 Sb.]. Cena nemovitosti se pak bude počítat z nemovitosti nezatížené závadami, protože fakticky nemovitost v okamžiku převodu zatížena břemenem ještě není. Daň z převodu nemovitosti se proto bude platit z „plné ceny“ nemovitosti a navíc ještě z ceny věcného břemene.Při postupu, který navrhujeme, bude situace poněkud odlišná. Především bude jiná zjištěná (a ovšem také sjednaná) cena nemovitosti, protože není převáděno čisté, úplné vlastnické právo k dané nemovitosti, ale jen jeho, byť podstatná, část. Taková cena musí být zákonitě nižší, přičemž při jejím stanovení se bude podle našeho názoru postupovat analogicky s § 48 vyhlášky č. 540/2002 Sb., k provedení některých ustanovení zákona o oceňování majetku, tedy jako by již nemovitost daným břemenem zatížena byla, protože fakticky je hodnota převáděného vlastnictví menší právě o hodnotu těchto práv. Vzniklé věcné břemeno pak podle našeho názoru vůbec předmětem daně nebude. Předmětem daně z převodu nemovitosti je dle § 9 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb. jen „bezúplatné zřízení věcného břemene nebo jiného plnění obdobného věcnému břemeni při nabytí nemovitosti darováním“. Zřízení podle našeho názoru znamená úkon, který spočívá v tom, že subjekt A určitá práva nemá a činností subjektu B mu taková práva vzniknou. To však není případ námi navrhovaného postupu. V námi navrhovaném postupu zciziteli žádné právo nevzniká a není mu ani zřizováno. Zcizitel si pouze ponechává práva, která již měl. Věcné břemeno mu tedy není zřízeno, a nedochází tedy k úkonu, který by byl předmětem daně.Oproti „klasickému“ postupu je tak vzniklá daňová povinnost znatelně nižší, protože bude nižší cenou oceněna převáděná nemovitost a věcné břemeno vůbec nebude předmětem daně. Lze pravděpodobně očekávat tuhý odpor finančních orgánů proti takovému postupu, protože pro příjmovou stranu veřejných rozpočtů je znatelně výhodnější v úvo¬ du článku popisovaná „pomerančová“ metoda. Není však povinností daňových subjektů, aby si počínaly tak, aby jejich daňová povinnost byla co nejvyšší, ale je naopak jejich právem jednat tak, aby v rámci platných právních předpisů byla jejich daňová povinnost co nejnižší. Není tedy povinností daňových subjektů převádět nemovitosti daňově neefektivně, lze-li to dělat efektivně. Podle našeho názoru neuspěje případná námitka správce daně, že se ze strany účastníků převodu jedná o zastření skutečného stavu úkonu stavem formálně právním (§ 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.). O takovou situaci by se jednalo, pokud by účastníci ve skutečnosti provedli něco jiného, než co „na oko“ sjednali v právním úkonu. Tak tomu však není. Účastníci se dohodli, že převedou neúplné vlastnictví k nemovitosti na jednoho z nich a druhému z nich že zůstane část vlastnického práva odpovídající věcnému břemeni, a přesně to se také stalo a přesně v souladu s touto skutečností účastníci vypočtou a zaplatí daň. Pokud se skutečný stav přesně shoduje s obsahem právních úkonů, nelze hovořit o zastření ve smyslu § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.Správce daně se poukazem na § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. nemůže domáhat toho, aby si účastníci právního úkonu počínali jinak, tedy aby převedli něco jiného, než převést chtějí, prostě proto, aby si, zcela protismyslně, vytvořili vyšší daňovou povinnost. Naopak je povinností správce daně respektovat právní a faktický stav, který je v souladu s právními úkony, které účastníci provedli.VI. ZávěremNámi nastíněný způsob vzniku věcných břemen na nemovitostech jistě není bezproblémový. Jsme si vědomi toho, že se jedná v České republice o poměrně neobvyklou právní konstrukci, která je však např. v sousedním Rakousku bez problémů používána. Přesto jsme však přesvědčeni, že její ideologický základ, totiž že je nesmyslné převádět všechna práva jedním směrem a pak jejich část zase zpátky, je správný. Jsme toho názoru, že výklad civilního práva má podporovat úsporná, efektivní a logická řešení a nebránit jim přepjatým formalismem. Je zřejmé, že navrženým způsobem není možné vytvořit všechna myslitelná věcná břemena a že jej jistě nelze využívat zcela univerzálně. Jedná se však podle našeho názoru o vhodnou alternativu, která může v některých případech přesněji vystihovat vůli stran a zejména vůli dárce, než dosavadní zažitý způsob řešení této právní otázky, který mohou někteří dárci považovat za ponižující. Příspěvek byl též publikován v časopise Právní rozhledy č. 21/2004. ________________________________________* JUDr. Milan Vašíček je advokátem v AK VAŠÍČEK, FRIMMEL a HONĚK, Brno-Praha, Dan Dvořáček je studentem V. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.1 Taková smlouva může mít jak povahu věcnou – zřizuje se jí věcné břemeno, tak i povahu obligační – kupující se zavazuje zřídit věcné břemeno.2 Srov. např. § 472 obecného zákoníku občanského: „Právem služebnosti jest vlastník zavázán, aby ku prospěchu jiné osoby vzhledem ku své věci něco trpěl nebo opomíjel. Je to věcné proti každému držiteli služebné věci účinné právo.“; dále oddíl 2 pododdíl 1 návrhu osnovy nového občanského zákona: „Věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo opomíjet.“ (zdroj: http://www.juristic.cz).3 Srov. pododdíl 7 návrhu osnovy nového občanského zákona a důvodovou zprávu k němu: „Reálná břemena jsou charakterizována dočasností a vykupitelností, zejména však tím, že zavazují vlastníka obtížené nemovitosti k nějakému konání (např. udržovat studnu pro jiného vlastníka, pravidelně dodávat jinému spotřebitelné věci jako potraviny nebo otop, ale i vzdát se náhrady, jež by jinak vlastníku zatížené nemovitosti náležela v přítomnosti nebo budoucnosti apod.). Tím se liší od služebností, pro něž je charakteristická povinnost vlastníka služebné věci k pasivitě (nekonání).“ (zdroj: http://www.juristic.cz).4 Blíže viz Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému zákoníku občanskému. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart, 1935, reprint Praha : Linde, 1998. Komentář k § 472.5 Neboť známe inominátní smlouvy coby právní úkony zakládající autonomií vůle formované relativní obligační vztahy, neznáme však „inominátní věcné právo“, tedy věcné právo, jehož formu by definoval jeho „zřizovatel“. 6 „Oddělitelná“ ve smyslu pozitivního práva, tedy taková, s níž pozitivní právo umí nakládat jako se samostatnou.7 Eliáš, K. Ideál abstrakce, klec kazuistiky a pasti pro právní praxi, in Sborník XIV. Karlovarské právnické dny. Praha : Linde, 2004, s. 61.8 Podle našeho názoru měl Ústavní soud na mysli doslovné, nikoli kogentní znění zákona. Vůle účastníků právního úkonu nemá, alespoň podle převládající teorie práva, přednost před kogentními normami zákona. Může však mít přednost před adekvátním gramatickým výkladem.9 K tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 86/99 a III ÚS 86/98 „v případě, že zákon připouští dvojí výklad, je v intencích uplatnění zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem ČR co nejvíce v souladu“.10 Kupř. nelze podle našeho názoru konvertovat část vlastnického práva do obligace, protože obligace není věcným právem.11 Fiala, J. Charakteristika právní povahy věcných břemen. Časopis pro právní vědu a praxi, 1998, č. 3, s. 403.12 Macur, J. Občanské právo procesní v systému práva. Brno : 1975.13 Podle zájmové teorie jsou absolutními ta práva, která vykazují nejnižší stupeň integrace společenských zájmů, což je zejména vlastnictví, které maximalizuje zájmy vlastníka a pouze minimálně respektuje zájmy celku. Naopak práva obligační jsou zpravidla výsledkem působení tržních či obdobných sil, a proto vykazují nejvyšší stupeň integrace společenských zájmů, a z toho důvodu je v rámci zájmové teorie řadíme k relativním (dle op. cit. sub 11, s. 407).14 Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku.Nejčtenější 165/2007 Sb. - Nařízení vlády o vymezení Ptačí oblasti Heřmanský stav – Odra – Poolší168/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se mění vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), ve znění vyhlášky č. 503/2004 Sb166/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách167/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se zrušují některé právní předpisy v působnosti Ministerstva zdravotnictví169/2007 Sb. - Sdělení Ministerstva vnitra o vyhlášení nových voleb do zastupitelstva obce158/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů159/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů (zákon o investičních pobídkách), ve znění pozdějších předpisů160/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany spotřebitele161/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Ústí nad Labem č. 1/2004 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku162/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Kladna č. 32/01 o zajištění veřejného pořádku při poskytování hostinských činností a pořádání veřejných produkcí na území města Kladna163/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky statutárního města Plzně č. 17/2004 o vymezení veřejných prostranství, na nichž se zakazuje prostituce, a obecně závazné vyhlášky statutárního města Plzně č. 3/2006 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, kterou se vymezují veřejná prostranství, na nichž se zakazuje prostituce164/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 20. března 2007 ve věci návrhu na zrušení čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 4 a 6, čl. 12 odst. 2 a 5, čl. 13 odst. 1 písm. b) a c), čl. 16 odst. 1, čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 1 a 2, čl. 22 odst. 2, čl. 30 odst. 2, čl. 31 odst. 1 a čl. 31 odst. 3 oddílu IX. obecně závazné vyhlášky obce Boží Dar č. 1/2003 o místních poplatcích

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Investice

Biomasou se rozumí veškerý organický materiál, který se dá spálit a tím získat teplo či elektrickou energii

Biomasou se rozumí veškerý organický materiál, který se dá spálit a tím získat teplo či elektrickou energiiBiomasa byla po staletí téměř výhradním zdrojem energie pro topení a svícení, v současnosti je její využití spíše okrajové. Přesto se o biomase často mluví jako o nejvýznamnějším obnovitelném zdroji energie v našich přírodních poměrech. Biomasou se rozumí veškerý organický materiál, který se dá spálit a tím získat teplo či elektrickou energii. Tedy zejména odpadní a palivové dřevo, hnědá či zelená štěpka, sláma, seno, pěstované - tzv. energetické plodiny, rychle rostoucí dřeviny - RRD, nejrůznější odpady ze zemědělských a dřevozpracujících provozů, ale třeba i vyhnilý kal z ČOV či z bioplynových stanic (odkaz na Bioplyn). Nejkvalitnější biomasu pak představují dřevené peletky s vysokou výhřevností, malým obsahem popelovin a velkým komfortem obsluhy. Výhodou biomasy je její snadná dostupnost prakticky všude okolo nás, jednoduché zpracování a využití. Důležitou vlastností různých druhů biomasy je její výhřevnost, která může být i vyšší než u hnědého uhlí, a obsah vody - biomasa s vysokým obsahem vody je těžko spalitelná, její energetická výtěžnost je nízká a při spalování navíc mohou vznikat jedovaté spaliny stejně jako při spalování např. plastických hmot. Je proto důležité spalovat co nejsušší materiál v kvalitních topeništích s dostatečným přívodem vzduchu, aby prohoření paliva bylo co nejdokonalejší.Spalováním biomasy lze získávat jak teplo (buď v lokálních topeništích nebo centrálně - CZT), tak i elektrickou energii, která je jakožto obnovitelná zařazena do režimu povinného výkupu a přednostního připojení do soustavy. Pro oba případy mohou municipality získat finanční podporu od státu. Samostatnou kapitolou jsou tzv. biopaliva, kterými se rozumí kapalná paliva na bázi biolihu (náhrada či příměs do benzínu) a bionafty (rostlinné oleje, případně tzv. MEŘO neboli metylester řepkového oleje). Biopaliva se vyrábějí v současnosti poměrně složitým a drahým způsobem, i když v upravených dieselových motorech lze bez problémů spalovat čistý rostlinný olej bez jakékoli úpravy. Pro municipality je příležitost v pěstování olejnatých plodin na volných plochách. Uvádí se, že energetická výtěžnost olejnin je až třikrát vyšší než u pěstovaných energetických plodin nebo RRD. Tzv. biopaliva II. generace jsou prozatím ve stadiu výzkumu a poloprovozních zkoušek. Jde o technologie, kdy se kapalná paliva vyrábějí přímo z biomasy, nejčastěji katalytickou pyrolýzou. V ČR zatím neexistuje žádný provoz, který by biopaliva II. generace vyráběl, nejbližší funguje v Německu - Choren (odkaz).Biopaliva III. generace nejsou rovněž zatím prakticky využitelná, třebaže podle některých vědců právě jim patří budoucnost. V tomto případě jde o využití oleje, produkovaného jistými druhy planktonních řas, z nichž některé obsahují ve vhodných podmínkách až 40% oleje. Výhodou planktonních řas je jejich obrovská růstová rychlost a rovněž to, že se dají využít ke zpracování organických i anorganických ve vodě rozpustných odpadů (např, prasečí kejdy či různých výluhů), které jsou jinak nesnadno zpracovatelné. Nevýhodou je obtížnost zpracování a také to, že řasové kultury jsou velmi citlivé. 

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Půjčky a úvěry

Co byste měli vědět, než si půjčíte

Trh s úvěrovými produkty nabízí mnoho možností. Jak se při výběru půjčky nenapálit a na co přesně si dávat pozor?Půjčka u banky nebo nePrvní zásadní rozhodnutí, které na žadatele čeká, je to, kde si půjčku vezme. Zamířit můžete do banky nebo si vybrat nebankovního poskytovatele. Obě řešení mají své klady a zápory. Velmi stručně je lze shrnout takto: Bankovní půjčka se obvykle vyznačuje striktními podmínkami na žadatele, je obtížnější ji získat, ale zpravidla u ní můžete počítat s nižší úrokovou sazbou. Nebankovní instituce nepodrobují zájemce tak složité administrativní zátěži, potřeba je doložit jen minimum dokladů nebo informací o vás.Na druhou stranu se tak ale samozřejmě poskytovatel vystavuje určitému riziku, že svůj závazek nebudete řádně a včas splácet. Proto nevyhnutelně půjčku zatíží vyššími úroky. Právě úroková sazba je jedním z klíčových parametrů, podle něhož si zájemci volí konkrétní půjčku. Rozhodovat se výhradně dle něj by však bylo chybou.RPSN, poplatky a ostatní parametryZajímat by vás mělo také RPSN neboli roční procentní sazba nákladů. Ta určuje celkovou částku, kterou za úvěr zaplatíte. Splátky totiž mohou navýšit typicky nejrůznější poplatky, například za uzavření půjčky. Důležité je i to, zda půjčka je či není zatížena poplatkem za její předčasné splacení. A naopak: Velmi výrazné bývají i sankce za prodlení při splácení.Dále je důležitá i doba splatnosti. V tomto bodě byste měli být ohledně své finanční situace pokud možno realističtí. Zkrácení doby splatnosti znamená současně vyšší splátky. Ty mohou významně zatížit váš rodinný rozpočet. Je proto dobré si předem rozepsat veškeré příjmy a výdaje, abyste věděli, zda půjčku dokážete splatit dle stanovených podmínek.O těch si přečtete v příslušné pasáži smlouvy, případně si nezapomeňte projít ani další související dokumenty. Pozor na nejrůznější dodatky a poznámky pod čarou psané často drobným písmem. Sdělení nenápadné formou bývá mnohdy mimořádně důležité svým obsahem a původně výhodnou půjčku mohou proměnit doslova ve finanční past. Pakliže některým formulacím nerozumíte, ptejte se. Neměli byste podepsat nic, čemu nerozumíte. Zajímejte se i o samotnou finanční společnost a její historii. Zvláště důležité je to u nebankovních poskytovatelů. To můžete zjistit například na Úvěro.cz.Nechte si poraditTi seriózní netají svou identitu, na webových stránkách byste tak bez problémů měli nalézt například adresu, na níž společnost sídlí. Čím větší transparentnost, tím lépe pro vás. Významně napovědět vám mohou rovněž internetové recenze těch, kteří už s půjčkou u dané společnosti mají svou zkušenost.Přibližnou představu o konkrétních možnostech poskytují internetové srovnávače. Vygenerovaný výsledek je však většinou pouze orientační, odlišný od pozdější konkrétní nabídky. Vybraný poskytovatel totiž nejprve žadatele vyhodnotí a teprve na základě dodaných podkladů mu nabídne půjčku s přesněji nastavenými parametry dle jeho individuální situace.

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Mix

Nebourané ojetiny po havárce

Prakticky každý prodejce bude tvrdit, že daný vůz nebyl nikdy bouraný. Obzvláště u dovezených vozidel z Německa je však velká pravděpodobnost, že daný automobil právě před svým transportem do České republiky nějaký šrám utržil. Jak ale poznat bourané vozidlo?Začít je třeba u porovnání barevných odstínů u jednotlivých dílů karoserie, což pozná prakticky kdokoliv. Zkušený odborník ví přesně, kam se podívat a kde jsou rozdíly nejznatelnější. Následně musí automechanik zkontrolovat fakticky stav jednotlivých dílů a celé karoserie. Opět je třeba se spolehnout na odborníka, který přesně ví, jak vypadá opravený a jak původní díl karoserie.Kupte opravdu to správné vozidloČíslo karoserie, tedy VIN kód – výrobní číslo vozidla, je prakticky zásadním údajem, který musí korespondovat s technickým průkazem. Obvykle bývá umístěno pod čelním sklem a vyraženo na karoserii na předním podběhu či na podlaze vozidla. Prodejce bude vědět, kde toto číslo je, pokud ne, nechte automechanika toto číslo vyhledat a porovnejte ho s technickým průkazem. Bezpodmínečně musí sedět. Pokud ne, nekupujte vozidlo. Důležité je také, aby mechanik vyhodnotil, zda číslo není přeražené či s ním nebylo nijak manipulováno.Nákup vozu nepředstavuje pouze automobilPři nákupu vozidla je důležité získat i potřebnou dokumentaci k vozu. V dnešní době a zvláště pak u vozidel dovezených, je zcela běžné vedení servisní knížky k vozidlu. Jde o deklarovaný údaj, na který se dá relativně dobře spolehnout. Důležité pak je, aby servisní knížka byla vyplněna a měla tak vypovídající hodnotu. Další dokumenty představují nejrůznější návody, uživatelské příručky a postupy. Navíc by kupující měl k vozidlu dostat všechny klíče. Obvykle jde o dva kusy a nikoliv jeden jediný, jak je často prodejci předkládáno.Koupě po podepsání smlouvyPokud jste vy i váš automechanik spokojeni s faktickým i dokumentárním stavem vozidla, již nic nebrání uskutečnit nákup. Dohadování o ceně necháme na vás, jelikož nejde o radu jak nakoupit, ale spíše o metodiku psychologie nákupu a jednání. S čím vám ale pomůžeme, je smlouva o koupi vozu. Předně je nutné si ji detailně přečíst a porozumět každé části, která se v ní vyskytuje. U odkazů na zákony je nutné si tento zákon vyhledat a seznámit se s ním. Popřípadě využít služeb právníka, který může případnou složitou smlouvu zkontrolovat a vyhodnotit, zda se nejedná o jednostranně nevýhodnou koupi. Navíc smlouva o nákupu vozidla musí pro ochranu obou stran obsahovat následující údaje:Specifikaci prodávajícího pomocí jména, adresy a nejlépe rodného čísla. Stejně tak u kupujícího je nutné tyto údaje uvést. Pokud je prodávajícím subjektem firma, je třeba zadat obchodní jméno, adresu a minimálně IČ. Tím bude subjekt jasně identifikován.Následně je nutné uvést předmět smlouvy, tedy vozidlo – detailní specifikace SPZ, rok výroby, číslo technického průkazu. VIN, barva, obsah motoru a technická kontrola. Následně je nutné prohlášení prodávajícího, že je vlastníkem vozidla a že nezamlčel žádné závady na vozidle. S prodejem je nutné spojit předání technického průkazu a plné moci k provedení převodu vozidla v registru na nového majitele.Kupující se musí ve smlouvě zavázat, že vozidlo od prodávajícího převezme do svého vlastnictví a zaplatí za to dohodnutou sumu. Je vhodné do smlouvy uvést, že kupující si je vědom toho, že změnou majitele zaniká povinné ručení a je nutné uzavřít nové.Dále je součástí smlouvy jasná specifikace ceny a to včetně daně z přidané hodnoty. Pokud je vystavována faktura, je nutné uvést splatnost faktury a účet, na který má být finanční obnos zaslán. Případně variabilní symbol platby.Obvykle je pak součástí smlouvy o koupi vozu odkaz na obchodní zákoník, který upravuje všechny ostatní náležitosti, které nejsou součástí smlouvy. Jde o běžnou praxi, jelikož je zbytečné psát vše do smlouvy. Obchodní zákoník je pro obě strany závazný a nezvýhodňuje ani jeden subjekt. Smlouvu je samozřejmě nutné vyhotovit dvakrát a každá strana obdrží jeden podepsaný výtisk. Hodí se ještě vložit prohlášení, že obě strany smlouvu četly, rozumí jí a s obsahem souhlasí. Svobodně pak smlouvu podepíší s údajem o místě a datu podpisu.Pokud smlouva vše potřebné obsahuje, je vám srozumitelná a souhlasíte s ní. Kupte vozidlo. Pokud není nic podezřelé, vozidlo je podle vašich představ a smlouva je bez skrytých klauzulí, kupte si vozidlo podle vašeho přání a užijte si ho do sytosti. Může vás navíc hřát u srdce, že jste nic nepodcenili a nákup si řádně připravili. Pokud vám informace zde uvedené pomohly s nákupem vozidla, podělte se s námi o vaše zkušenosti v diskuzi pod článkem. 

Pokračovat na článek


Reklama jako novinářské sdělení

Také se s tím setkáváte? Rozpoznat skutečnou zprávu od nalákání na koupi výrobku nebo služby je někdy velmi těžké. Když je někde reklama, většina z nás se odvrací. Mají tedy reklamy mít právo na nenápadnost a ukrytí mezi seriozní novinařinou nebo nemají? Není to podvod na čtenářích nebo divácích?Občas každý cukneProdáváme si vzájemně články na webech a chceme, aby je někdo četl. Proto se napíší podobně jako obsažný článek, ale jejich smysl je jiný. Mají propagovat, lákat zákazníky a nakonec přinést nějaký finanční zisk. Proti tomu má článek nebo televizní zpravodajství jinou funkci. Má něco sdělit a jeho účelem je vyjádření názoru, seznámení se stavem a nakonec i hlídání demokracie (s trochou nadsázky). Je tedy zahalení reklamy pod roušku seriozní zprávy opravdu podvodem na čtenáře? Vždyť z něčeho se musí žít.Problém otravné reklamyReklama si za svoji pověst, která si nezavdá s prostitutkou na frekventované silnici, vybudovala svojí otravností. Za každou cenu vnutit nějaký prodej nebo službu se stalotak zoufale trapným, že se podvědomě reklamě vyhýbáme. Ale jaké reklamě? Té, která se prosazuje jinde, než očekáváme. Inzerci si normálně každý přečte, vyhledá co potřebuje a nakonec ani nevadí, že je některá zdůrazněná, přehání nebo se vychloubá. Prostě má inzerent víc peněz, což je spíš známka kvality. Z tohoto hlediska je reklama, která nás oslovuje ve filmech, v rámečcích kolem stránek nebo v textu opravdu otravná. A spíš odpuzuje. A z hlediska předstírání článku jako sdělení a přitom jde o umístění reklamy, je tento podvod méně okatý, ale tím více nechutný.Článek jako reklama – ano nebo nePopravdě se nikomu nechce platit za zbytečnou reklamu. Pokud je něco označeno jako reklama, většina to ani nečte. Čtenáře zblbne tím, že je přilákán obsahem, ale účel je jiný. Článek ale může mít svůj svébytný obsah. A přitom být reklamou. Vždyť sdělil svoje a přitom neuškodil. Když se pochlubím novou aplikací a popíšu její výhody, k tomu přidám proklik na prodejce, jsem za hranou? Míra věcí je opravdu složitá. Hra s návštěvníkem bude vždy záviset na odhadu a kvalitě textu. Úměrně přimíchaná reklama neodláká zákazníka nebo čtenáře. Jeho znechucení by pak znamenalo třeba trvalý odchod. Zcela utajený smysl článku sdobrým obsahem je tak paradoxně nejlepší reklamou. Neměl by být nevyvážený a hlavně průhledný a hloupě podbízivý. Jenom takový koktejl, který osvěží a vzbudí žízeň.Jde o penízeReklamu lze s trochu silnějším žaludkem umístit jako běžný článek. Je to finanční daň, na kterou nikdo není hrdý. To už je lepší dát oficiálně „nažrat“ vyhledávačům, i když bohužel také vyhledávače znají pojem vtíravosti. Doba ale zná jen diktát peněz. Proto si při vší nechuti musí každý rozmyslet, jak na reklamu. Potřebuje ji k provozu a životu. Pokud ji umí dobře zabalit a ví, jaká je skladba jeho čtenářů, pak neurazí. Pokud se ale vetře s naivním článkem, má smůlu. Přijde o víc, než dostal za článek. A proto zřejmě také u reklamy v článcích, která se tváří jako úplně jiné sdělení patří – míra věcí a konečný efekt je nejdůležitější. Ostatně každé podnikání je o vizi, odhadu a realizaci. Pokud nikdo nic nepozná, je to OK. Pokud to čtenář pochopí a zasměje se nad vtipností, je to také OK. A pokud odejde, je to jen a jen vaše chyba a riziko. Ale vyhnout se skryté reklamě stejně nejde. Takže se s ní prostě vypořádejte buď podle svědomí, nebo peněz, nebo vlastního umu či prohry.

Pokračovat na článek