Výsledky vyhledávání pro dotaz možný

Výsledky vyhledávání v sekci: Finance

Diskontní míra

Úvod do sekce diskontní míra Diskontní míra ovlivňuje výši současné hodnoty budoucích peněz, to již víme. Čím bude vyšší (v důsledku výše rizika a naší averze k němu, očekávané inflace, prémie za likviditu atd. v kapitole náklady peněz (kapitálu)), tím nižší bude hodnota budoucích peněžních toků. Pokud budeme později posuzovat možné investice,budou naše závěry kromě výše odhadovaných očekávaných budoucích částek kriticky závislé rovněž na výši diskontní sazby! Proto je problematika jejího stanovení velice důležitá. Současně ale teorie kolem její determinace není nikterak jednoduchá a troufám si říci,že v mnoha ohledech stojí na dosti tenkém ledě co do faktického a prakticky realizovatelného určení její výše. V praxi velkých firem je proto její výše (konkrétně průměrných vážených nákladů kapitálu) zpravidla odhadována z mé zkušenosti nejčastěji v rozmezí 10% - 15%. S řadou obtíží se finančníci musí potýkat, pokud mají určit očekávanou výnosovou míru vlastníků (vlastního kapitálu), ale i váhy cizího a vlastního kapitálu v rámci výpočtu průměrných vážených nákladů kapitálu (WACC). V minulé kapitole jsme naznačili, že cestou jak se poprat s tímto problémem je využít data z kapitálových trhů (burzy). Na ní se můžeme pokusit nalézt některé informace, které potom lze využít v případě lokálních firem pro odhad požadované míry výnosu jejich vlastníků.Asi se divíte, proč s tím zdržuji, protože většina z vás, jakožto výhradních vlastníků nebo i spoluvlastníků jste právě ti, okolo kterých problém jejího určení v případě velkých firem vzniká. Tam mohou být tisíce vlastníků - akcionářů. Ale pokud vlastníte sami svou firmu, jste to přece vy, vlastníci, kteří máte představu (nebo si můžete stanovit), jakou přibližnou očekávanou míru výnosu vašeho vlastního kapitálu, kterou při svém podnikání požadujete! Proč tedy nějaké průtahy s teorií o finančních trzích, koeficientem beta a v následujících kapitolách třeba tržní rizikovou přirážkou? Míru požadovaného výnosu vlastního kapitálu zkrátka určujete v případě vaší firmy přímo vy sami! Rizika spojená s excesy požadované míry výnosu vlastního kapitálu i celé diskontní míryNa jedné straně máte pravdu, na druhé straně vaše očekávání musí být v rámci na trhu obvyklých očekávaných výnosových měr. Pokud by vaše požadované míry výnosu byly extrémně vysoké, nenalezli byste asi mnoho vhodných investičních příležitostí pro růst vaší firmy.Své zisky byste vybírali a nereinvestovali a vaše firma by nerostla, (možná k vaší velké škodě). Pokud by naopak byla vaše požadovaná výnosová míra mnohem nižší, než je obvyklé v případě vlastníků firem na trhu, opět by to nebylo v pořádku. Konkurence, dosahující vyšších výnosových měr, by vás zřejmě časem převálcovala a pokud ne, ošidili byste se o možný vyšší výnos, který by bylo bývalo možno dosáhnout. Navíc, aby situace nebyla tak jednoduchá ani u vás (co do určování vámi očekávané výnosové míry, oproti investorům na burze pokud sami ještě neinvestujete do jiných firem), ponesete oproti nim vyšší riziko. Z minulé kapitoly asi tušíte, že půjde o diverzifikovatelné riziko,protože pokud se plně věnujete pouze své firmě a nemáte svá aktiva investována i v jiných firmách, nediverzifikujete. Vaše riziko a tudíž i požadovaná výnosová míra vlastního kapitálu bude nutně vyšší! Diskontní míra pro naše analýzy není dogmaChtěl bych hned v úvodu vám všem sdělit, že ač hraje diskontní sazba tak důležitou roli při přepočtu peněz k jednotné časové bázi, neexistuje jednotný a jediný správný způsob, jak její výši určit. Existují určité finanční modely (např. nejfrekventovanější model CAPM), jak její výši určit, nebo spíše odhadnout a požadavky, co by mělo být při jejích výpočtech dodržováno. Přesto ani ony nás k jedinému správnému výsledku co do její výše nepřivedou.Buďte si tedy vědomi skutečnosti, že ať už vám provede výpočet diskontní míry pro váš konkrétní případ seberenomovanější firma, vždy bude její hodnota více či méně subjektivně ovlivněna tím, kdo ji pro vás odhaduje! Tím nechci říci, že tedy nemá smysl se o její odhad jakkoli pokoušet! To rozhodně smysl má! Jen chci, abyste si byli vědomi této skutečnosti a nevzhlíželik diskontní sazbě jako k nějakému dogmatu, které, vypočítáno nějakou specializovanou firmou, je zcela objektivní a správné. Důvodem je všudypřítomný subjektivní prvek, který se vinul jako červená nit kapitolami v sekci časová hodnota peněz. Cokoliv subjektivního lze (pokud vůbec) velice těžko zobecňovat a objektivně kvantifikovat, jak se o to pokouší diskontní míra. Pokud budete sebelepšími finančními experty a budete natolik odvážní, abyste výpočet diskontní sazby v konkrétním případě veřejně prezentovali, stanete se vždy terčem výhrad a polemik ostatních finančních specialistů.Proto přijměte konečně moji omluvu za to, že jsem vám dosud nedal jednoznačný návod, jak se vypořádat s výší očekávaného výnosu vlastního kapitálu, což je druhá strana mince nákladů vlastního kapitálu vstupujících do výpočtu WACC. Tento očekávaný výnos vlastního kapitálu vstupuje do WACC jako náklad obětované příležitosti, kterým budeme poměřovat naše investice.Co v sekci diskontní míra můžete očekávat a co nikolivProblematika určení diskontní míry (WACC) je opravdu dosti komplikovaná a její vysvětlování na řadě teoretických modelů, jejich předpokladů a nedostatků naleznete v tlustých učebnicích financí. Hádám, nic pro nás. Nenaleznete zde ani návod, jak diskontní míru (WACC) pro vaše potřeby nějak rigorózněji spočítat, neboť nemáme potřebné penzum teoretických znalostí a i protože,jak jsem uvedl výše, kalkulace diskontní sazby nemá jediný správný postup a tedy ani výsledek pro ten který případ. Na druhou stranu, vždy bude potřeba námi odhadnuté náklady vlastního kapitálu (tj. jeho očekávaný výnos) ukotvit k obvyklým úrovním na trhu s odkazem na odstavec výše pod názvem Rizika spojená s excesy požadované míry výnosu vlastního kapitálu i celé diskontní míry.S čím se tedy v této sekci vůbec setkáte a k čemu je tedy pro naší praxi dobrá? Bude to opravdu jen úvod do několika málo oblastí, které by vám mohly alespoň částečně naznačit problematiku spojenou s určováním diskontní sazby (primárně WACC). Budeme s našimi znalostmi na velice tenkém ledě a v hloubce tohoto problému bychom se s nimi opravdu utopili... A těchto několik témat - naprostých základůz oblasti věnované diskontní míře prověříme z hlediska aplikovatelnosti v našich podmínkách (malé firmy, které nejsou obchodovány na burze a jejichž tržní cenu tudíž neznáme). I to by vám mohlo pomoci udělat si základní představu o diskontní sazbě, tentokrát z opačného úhlu. Současně se pokusím nastínit i některé záchytné body, podle nichž byste mohli alespoň velice zhruba diskontní míru pro vaši firmu nebo investici odhadnout. Mějte ale neustále na paměti, že vždy bude potřeba tento odhad posoudit v kontextu s trhem a odvětvím (i třeba s daty ze zahraničí při zohlednění specifik a rozdílů vysvětlujících případné větší rozdíly).

Pokračovat na článek


Riziko, finance, odhad, výpočet rizika

Riziko - pár vět úvodemSe sekcí riziko, mám v rámci abecedy financí, velký problém. Tyto stránky by měly sloužit primárně podnikatelům, kteří potřebují získat maximum užitečných informací pro svou podnikatelskou praxi. Riziko nepochybně hraje velkou roli při jakémkoliv posuzování, zda do dané investice jít nebo ne. Na druhou stranu, jde ve značné míře, alespoň podle mého soudu, o oblast značně akademickou a "abstraktní". Rovnice, pomocí nichž riziko měříme, jeho dělení, diverzifikace rizika a podobně je siceužitečná teorie, z hlediska praxe vlastníků menších firem však nemá, alespoň podle mého názoru, důležitějšího významu. Problém vidím ve velice obtížném a málo exaktním principu jeho kvantifikace pro naše potřeby finančních analýz. Proto se budu snažit tuto sekci skutečně omezit na to, co považuji z hlediska praxe za užitečné. Nenajdete zde tedy řadu informací, na kterou mohou být někteří z vás z různé odborné literatury zvyklí. Pokud nabydete dojmu, že by zde měla určitá témata být, napište mi. Pokud se chcete riziku věnovat více do hloubky, neměl by to být z dostupné literatury problém. V každé učebnici financí se o riziku dozvíte. V některých srozumitelněji, v jiných méně. V některých více do hloubky v jiných více obecně. Nicméně riziko je z hlediska finanční teorie základním kamenem, proto jeho přítomnost ve veškeré finanční literatuře. Z hlediska běžné praxe běžných firem však tato teorie zůstává zpravidla nevyužitou a i těžko využitelnou co do jeho kvantifikace. Vymezení rizikaDříve jsem vám slíbil, že vás nebudu zahlcovat definicemi rizika a slib dodržím. Jen rychle uvedu, co si vlastně pod pojmem riziko představit. Riziko spojené s podnikáním lze chápat jako určitou nejednoznačnost výsledků podnikání. Můžeme si vést hůře, než doposud nebo i lépe (uvažujme pod tím zpravidla hospodářský výsledek našeho podnikání, pokud nebude uvedeno jinak). A právě z tohoto "doposud" (tj. z dosavadního vývoje) zpravidla odvozujeme naše očekávání do budoucna. Nic nového. Pochopitelně, čím větší byly doposud rozdíly našich výsledků, čím méně je bylo možno přiřadit třeba nějakému trendu, tím větší riziko neodhadnutelnosti našeho výsledku hospodaření do budoucna. Firmy, jejichž vývoj je v čase vcelku jasný (jejich tržby, zisk, atd.) se v grafu v průběhu času příliš neodchylují a lze vysledovat na první pohled opticky nějaký trend, u nich lze předpovědět lépe i jejich vývoj v nejbližší budoucnosti. Oproti tomu firmy, které jeden rok hodně vydělají a další rok spadnou do katastrofální ztráty, u nich věru nevíme, co nám nadělí například jako akcionářům nebo věřitelům příští rok. Pochopitelně, že nikdo nemůže přesně říct, zda příští rok zisk relativně stabilní firmy se také výrazně neodchýlí od očekávané úrovně dosavadního trendu. Pak by neexistovalo riziko! Ale faktem je, že např. hospodářský výsledek této "stabilnější" firmy s větší pravděpodobností a přesněji odhadneme (obr. 1), než hospodářský výsledek oné firmy s naprosto nepředvídatelným trendem (obr. 2). Takže čím je možnost odchylky budoucí reality od tohoto očekávání (založeného zpravidla na dosavadních historických datech) větší, tím vyšší riziko podstupujeme (a to i v případě pozitivnějšího vývoje než jsme čekali). Obrázek 1: Situace s nižším rozptylem výsledků Obrázek 2: Situace s vyšším rozptylem výsledků Už tady padla slova jako "(ne)odchylují" a "trend". Co nám tento trend naznačuje? Selským rozumem tušíme, že je to nějaký "průměr", kolem kterého se výsledky v historii pohybovaly. A jak jsme uvedli, většina z nás promítá svá očekávání podle tohoto trendu i do budoucna.Jde tedy o určitou očekávanou hodnotu hospodářského výsledku a z ní lze nějakým způsobem vypočítat očekávanou míru výnosu aktiv (investice, akcie atd.) s podobnou mírou přesnosti odhadu do nejbližší budoucnosti.Pomalu se dostáváme k základům statistiky, takže co nejjednodušeji. Pokud jde o trend, obvykle se v praxi vystačí s lineárním trendem. Pakliže máme údaje z historie,pomůže nám některý statistický program nebo i Excel a trend nám pomocí regresní analýzy nejmenších čtverců vypočte, respektive vypočte nám potřebné hodnoty pro určení regresní přímky, která tento trendudává.Abyste neřekli, že se s vámi nepodělím jak tuto rovnici získat, ukážu vám celkem jednoduchý způsob, (využití maticových vzorců u funkce "linregrese" je zbytečně zdlouhavé). Řekněme, že za posledních 5 let jsme v souladu s obrázkem 3 dosahovali následujících hospodářských výsledků nebo tržeb, to teď není podstatné:Obrázek 3: Historie posledních hospodářských výsledků Obrázek 4: Volba spojnicového grafu V Excelu z těchto hodnot vytvořte spojnicový graf. Najeďte kurzorem na libovolný bod modrého grafu těchto hodnot a klikněte na něj levým tlačítkem myši.Zvýrazní se jednotlivé hodnoty formou šedých čtverečků a znovu tamtéž klikněte tentokráte pravým tlačítkem. Objeví se nabídka a vy zvolte přidat spojnici trendu, jak ukazujeobr. 4. Ponechte lineární typ trendu v nabídce a klikněte na záložku možnosti. V této nabídce pouze zaškrtněte možnost zobrazit rovnici regrese. Náš finální graf by měl vypadat jako na obrázku 5.Obrázek 5: Volba spojnicového grafu Všimněte si elipsou zvýrazněné lineární regresní rovnice, kterou jsme uvedeným postupem vcelku rychle získali. Jejím protažením do budoucna získáváme určitý možný odhad hospodářského výsledku v následujícím období. Co nám tato rovnice říká? Hodnota 20,964 udává, v jaké hodnotě protne regresní přímka osu y. Pokud totiž dosadíme x=0, y bude přesně tato hodnota. Koeficient 1,619 pak představuje její sklon, tj. o kolik vzroste očekávaný zisk (hospodářský výsledek) v každém následujícím období, tj. roce (v rovnici x).A jak jsme zmínili, čím více kopírují historické výsledky tuto přímku, tím existuje větší pravděpodobnost, že se lépe "trefíme" nebo budeme blíže budoucí realitě s naší dnešní predikcí. Takže v další kapitole si povíme něco málo o této přesnosti našeho odhadu budoucích výsledků hospodaření. Povíme si, jak riziko určitým způsobem měřit, ačkoliv je jeho měření předmětem značných polemik a sporů.

Pokračovat na článek


Vznik věcného břemene ponecháním si části vlastnického práva

 Právní praxe naráží při převodech nemovitostí poměrně často na situaci, kdy je převáděna nemovitost na nového nabyvatele, nicméně je žádoucí, aby původnímu vlastníku vzniklo ve formě věcného břemene k nemovitosti určité věcné právo, typicky právo doživotního užívání. V současné době se takové situace v důsledku zažitých zvyklostí většinou řeší tak, že smlouva o převodu nemovitosti (kupní, darovací) je zároveň i smlouvou o zřízení věcného břemene. Dojde tak k převodu vlastnictví k nemovitosti na nového nabyvatele a posléze (či zároveň) ke vzniku věcného břemene ve prospěch zcizitele. Naskýtá se otázka, zda takový postup je jediný možný.JUDr. Milan Vašíček, Dan Dvořáček, Brno, Praha*I. ÚvodemPrávní praxe naráží při převodech nemovitostí poměrně často na situaci, kdy je převáděna nemovitost na nového nabyvatele, nicméně je žádoucí, aby původnímu vlastníku vzniklo ve formě věcného břemene k nemovitosti určité věcné právo, typicky právo doživotního užívání.V současné době se takové situace v důsledku zažitých zvyklostí většinou řeší tak, že smlouva o převodu nemovitosti (kupní, darovací) je zároveň i smlouvou o zřízení věcného břemene.1 Dojde tak k převodu vlastnictví k nemovitosti na nového nabyvatele a posléze (či zároveň) ke vzniku věcného břemene ve prospěch zcizitele. Naskýtá se otázka, zda takový postup je jediný možný. Pokud je subjekt A vlastníkem pěti pomerančů a usmyslí si, že subjektu B převede tři a dva si chce ponechat, může to udělat buď složitě, tedy tak, že mu převede všech pět a pak si nechá dva vrátit, nebo jednoduše tak, že mu dá pouze tři. Nechceme tvrdit, že tato obrazná analogie je bezezbytku aplikovatelná na vznik věcného břemene ponecháním si části vlastnického práva v souvislosti s převodem nemovitosti. Chtěli bychom se však pokusit o prozkoumání této otázky a nalezení míry, v níž je takový postup eventuálně možný.Vlastnické právo je v klasickém pojetí civilního práva převáděno vždy jako určitý ideální celek blíže neurčených práv, jejichž nepřímým předmětem je věc v právním smyslu. V institutu spoluvlastnictví pak nacházíme promítnut fakt, že vlastnictví lze převádět nejen jako celek, ale též v ideálních jeho částech – podílech. Lze však převádět samostatně též určité konkrétní složky vlastnického práva, nikoli jen ideální podíl? A pokud ano, jaké jsou podmínky takového převodu a jaké jsou jeho důsledky? Na tyto otázky bychom rádi nalezli odpověď v tomto příspěvku.II. Pohled civilního právaVlastnické právo se skládá z velmi různorodé škály vlastnických oprávnění, která díky absolutní povaze tohoto práva zaručují vlastníkovi ochranu před zásahy třetích osob. Jedná se o klasické ius utendi, fruendi, disponendi et abutendi, tedy o právo věc užívat, těžit její plody, věcí majetkově disponovat a případně věc zničit. V praxi se užívají právní vztahy, kdy vlastník na bázi obligační umožní výkon některých těchto práv jiné osobě, např. nájemní smlouvou. V takovém uspořádání vztahu vlastníku zůstávají všechna jeho oprávnění a nájemce svá práva vykonává jen odvozeně od práv vlastníkových, nedochází zde tedy k dělení vlastnictví tak, že by určité složky vlastnického práva originárně náležely jinému subjektu nežli vlastníku. Jak ale hodnotit převodní, např. darovací, smlouvu na nemovitost, v níž je ujednáno, že „dárce převádí celé vlastnické právo k pozemku s výjimkou práva odpovídajícího věcnému břemeni ve formě práva na pozemku čerpat vodu, kteréžto si ponechává“. Takovou smlouvu lze zajisté na první pohled ohodnotit jako absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem. Můžeme tvrdit, že vlastnictví je celistvý právní institut, který nepřísluší štěpit jiným než zákonem předpokládaným způsobem, tedy na ideální podíly.Můžeme též smlouvě přiznat platnost i účinnost, nicméně interpretací dojít k závěru, že strany sjednaly přechod (celého) vlastnictví s tím, že je pak následně vytvořeno věcné břemeno ve prospěch dárce, protože, opět, vlastnické právo nelze štěpit, a proto si také nelze jeho specifickou část ponechat.Jsme toho názoru, že jakkoli jsou oba přístupy myslitelné, lze zaujmout i poněkud „odvážnější“ stanovisko, totiž že přejde „okleštěné vlastnické právo“ a jako vedlejší produkt se vytvoří právo odpovídající věcnému břemeni ve prospěch zcizitele. Pro přijetí takového závěru je však zapotřebí formulovat dvě základní podmínky.1. Právo, které si zcizitel ponechává, musí být bezpodmínečně obsaženo v právu vlastnickém, jehož zbytek převádí.Tato podmínka je poměrně jasným vyústěním faktu, že si jen těžko lze ponechat něco, co subjekt nemá. Předmětem ponechání si tak mohou být jen oprávnění absolutního charakteru, která ve vztahu k dané nemovitosti vlastník má. Předmětem ponechání si nemohou být povinnosti třetích subjektů k plnění, protože takové povinnosti nejsou typickou součástí vlastnického práva. I pokud by nabyvatel nemovitosti souhlasil s převzetím takových povinností v souladu s převodní smlouvou, nebude se jednat o „ponechání si“ práva, ale o jeho nový vznik. Pokud bychom měli situaci přiblížit klasickou civilistickou terminologií, tak si v obecné rovině lze ponechat právo odpovídající služebnosti,2 ale ne reálnému břemenu.3 To proto, že vlastníku zpravidla již z vlastnictví samého svědčí všechna práva k jeho nemovitosti, která by teoreticky mohla nabýt formy služebnosti, nesvědčí mu však práva svým obsahem odpovídající reálným břemenům. Přesněji řečeno, vlastník si zajisté může ponechat práva, která by po převodu vlastnictví rezultovala ve vytvoření služebnosti jistivé4 (faciendum). Taková služebnost tkví v právu oprávněného užívat určitým způsobem vlastníkovu věc, např. oprávněný smí chodit přes vlastníkův pozemek. Takové právo si převodce může ponechat, protože je jistě má – zajisté smí chodit po svém pozemku. Je dokonce představitelné, že by takovým „ponecháním si“ byla vytvořena služebnost záporná (non faciendum), která nespočívá v právu oprávněného nějakým způsobem cizí věc užívat, ale v povinnosti vlastníka nějakým způsobem svou věc neužívat. Vlastník např. nesmí na svém pozemku vysadit stromy. Taková služebnost může vzniknout „ponecháním si práva“ tak, že si převodce ponechá právo na to, aby na pozemku nikdo stromy nesázel. I takové uspořádání je podle našeho názoru možné, protože i takové právo k pozemku vlastník před převodem zajisté má. 2. Převedené okleštěné vlastnické právo stejně tak jako ponechaná si jeho část musejí být schopny právního života v některé z forem, které platné právo zná.Jsme toho názoru, že autonomie vůle v soukromém právu nachází své místo v oblasti jednání subjektů a obsahu jejich vůle, nikoli však v tom, jaké právní následky budou s jejich jednáním spojeny. Pouze aprobace zaměřeného projevu vůle právem a jeho spojení s právními následky tvoří pojmové znaky právního úkonu, přičemž otázka aprobace právem a spojení projevu vůle s následkem není v moci subjektů práva, ale v moci zákonodárcově. Řečeno jinými slovy, subjekty práva mají zajisté volnost v tom, jaké právní následky svým jednáním zamýšlejí dosáhnout a jak tuto svou vůli projeví. Není již však v jejich moci rozhodnout, zda jimi zamýšlené následky skutečně nastanou. (Např. dvě osoby, které nejsou manžely, zajisté mohou pojmout úmysl, že „vloží“ věc jednoho z nich do svého bezpodílového spoluvlastnictví. Tyto osoby zajisté mohou uzavřít i smlouvu s takovým obsahem. Tato smlouva však nikdy zamýšlený výsledek nevyvolá, protože neexistuje právní norma, která by s takovým právním úkonem takový právní následek spojovala.) V rozebíraném případě to znamená, že není možné, aby účastníci diskutované převodní smlouvy pomocí jejích ustanovení konstruovali nové, právu neznámé formy vlastnictví či spoluvlastnictví nebo věcných práv obecně5 a odvolávali se na autonomii své vůle a dožadovali se, aby třetí osoby a státní orgány jejich „výtvor“ akceptovaly. Proto je zapotřebí, aby účastníci případné převodní smlouvy nastavili převod jednotlivých práv takovým způsobem, aby se vlastnictví, které se původně celé nacházelo pouze u jednoho z nich, rozdělilo na dvě entity, které budou podřaditelné pod existující kategorie věcných práv známých platnému právnímu řádu. Pokud je převáděna ideální část vlastnictví – podíl, je situace jednoduchá. U obou nových spoluvlastníků zaujmou jimi nabytá (resp. ponechaná) práva formu spoluvlastnických podílů, což je uspořádání, se kterým právo počítá.Je otázkou, jestli je toto uspořádání jediné možné.Pokud je převáděna jiná část vlastnického práva než ideální podíl, tedy např. je převáděno celé vlastnictví mimo práva obývat určitou část nemovitosti, je otázkou, jakých forem toto rozdvojené uspořádání může nabýt. Pokud zcizujícímu vlastníku má zůstat právo obývat určitou místnost, jedná se o právo odpovídající věcnému břemeni. Ostatně právě takové věcné břemeno je velmi často v praxi zřizováno. O tom, že tato „ponechaná“ práva tedy svým obsahem věcnému břemeni korespondují, není pravděpodobně sporu. Co však nabyl „nový vlastník“, pakliže si převodce takové právo ponechal? Převodce nabyl celé vlastnictví k nemovitosti s výjimkou tohoto práva, a je tedy vlastníkem nemovitosti zatížené věcným břemenem. I takové uspořádání je v praxi časté a zjevně možné. Naopak není výše uvedený postup myslitelný u movitých věcí, protože tam by práva zúčastněných subjektů nabývala forem, které právo nezná. Jelikož současné občanské právo nezná věcná břemena váznoucí na movitých věcech, neexistuje institut občanského práva, který by vhodně korespondoval např. věcnému právu užívání cizí movité věci.Z výše uvedeného je podle našeho názoru zřejmé, že lze v rámci vlastnického práva k nemovitostem izolovat určitá vlastnická oprávnění, která si zcizitel při převodu vlastnictví ponechá, což povede ke vzniku věcného břemene na převáděné nemovitosti na straně jedné a vlastnictví k zatížené věci na straně druhé. Takový výsledek je podle našeho názoru nevyhnutným důsledkem vhod¬ ně konstruované smlouvy o převodu části vlastnického práva k nemovitosti.Je však takový převod možný? Je v moci vlastníka darovat nikoli celou věc nebo ideální podíl na vlastnictví věci, ale darovat nemovitou věc celou, mimo práva užívat její část? Jsme toho názoru, že ano.Zejména neexistuje právní norma, která by takový právní úkon vylučovala. Neexistuje právní norma, která by říkala, že vlastnictví lze dělit pouze na ideální podíly a že jeho jiné částečné převody jsou vyloučeny. Je výsostným oprávněním vlastníka disponovat se svou věcí majetkově, a tedy i rozhodovat o tom, zda a komu bude převedena. Je-li vlastník oprávněn převést věc celou, proč by neměl být oprávněn převést jen určitá práva k ní, tím spíše, že platné právo s těmito separovanými právy umí zacházet jako s definovatelnými instituty? Není tedy v moci vlastníka, aby převedl vlastnictví k součásti své věci. To proto, že součást věci není věcí samostatnou, a proto k ní ani nemůže existovat samostatné věcné právo. Samostatné věcné břemeno k nemovitosti a samostatné vlastnictví nemovitosti omezené věcným břemenem však existovat mohou, a proto není důvodu se domnívat, že s nimi též nelze samostatně disponovat.Pokud by vlastník nemovitosti tuto převáděl a tato nemovitost již byla zatížena věcným břemenem z dřívějška, zajisté nikdo nebude mít námitek k tomu, že převáděné vlastnické právo (nepochybně omezené věcným břemenem) je způsobilým předmětem smlouvy. Proč by tedy v případě, že je převáděno vlastnictví nezatížené, nemohl převodce učinit „výhradu služebnosti“ (deductio servitutis), čímž z obsahu převodu doslova „odečte“ práva odpovídající věcnému břemeni, a učiní tak předmětem převodu zcela shodný komplex práv, jaký je převáděn ve výše citovaném bezesporném příkladě? Není podle našeho názoru důvod k závěru, že první z naznačených převodů je možný, zatímco druhý nikoli, a to zejména proto, že předmětem obou převodů je zcela shodná množina práv. Rozdíl je jen v tom, že v prvním případě je tato množina definována obsahem vlastnictví a obsahem věcného břemene, zatímco v druhém případě obsahem vlastnictví a vůlí smluvních stran. Oba tyto způsoby se nám zdají rovnocenné, protože považujeme za právo vlastníka rozhodnout, jaká oddělitelná6 část jeho vlastnictví bude převedena.Jsme toho názoru, že takový výklad je plně v souladu jak s účelem a smyslem zákona, tak i se základní zásadou civilního práva, jíž je respektování autonomní vůle stran právního úkonu. Účelem civilního práva je, mimo jiné, vytvářet příznivý prostor pro volnou směnu hodnot. Respektování autonomie vůle jednotlivých subjektů je vyjádřením přesvědčení, že tyto subjekty nejlépe, zejména lépe nežli zákonodárce, vědí, jak naložit se svými hodnotami. Výklad zákona by tak měl vždy směřovat k zachování účelu, který strany sledovaly, pokud takový závěr není z nějakého závažného důvodu nepřijatelný. Za nepřijatelný je třeba jistě označit výklad, který je v rozporu s textem zákona (zde pak nejde ani o výklad), stejně tak jako i výklad, který jde k tíži právní jistotě třetích osob, apod. Jsme však toho názoru, že námi nastíněný výklad žádnou z těchto vad netrpí. Ostatně tento výklad vede k výsledku, který je zcela běžný a hospodářsky účelný – nemovitost vlastníka A je zatížena věcným břemenem ve prospěch osoby B. Pouze představujeme méně obvyklý nebo méně zřejmý způsob, jak tohoto výsledku dosáhnout. A je-li výsledek přípustný a námi navrženou cestu zákon nezakazuje, domníváme se, že není správné trpět „kultem absolutní neplatnosti“7 a směřovat interpretaci k důvodům neplatnosti z důvodu ochra¬ ny „virtuální zákonnosti“ namísto ochrany svobodné vůle účastníků právního úkonu.Též Ústavní soud v nálezu sp. zn. I ÚS 546/03 konstatoval: „Je evidentní, že všemi citovanými ustanoveními prozařuje shora uvedený princip autonomie vůle, podle něhož je třeba dát prostor jednotlivcům k tomu, aby sami určovali rozsah svých práv a povinností, přičemž jejich projevu vůle je třeba dát přednost před kogentním8 zněním zákona...... Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.“Z citovaného judikátu podle našeho názoru vyplývá obecné vodítko pro interpretaci civilněprávních předpisů, podle nějž má být interpretátor veden snahou zachovat chtěné následky projevu vůle účastníků právního úkonu. Takový výklad je navíc výkladem ústavně konformním, protože je výrazem čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž každý může činit vše, co zákon nezakazuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je povinností všech orgánů z dostupných výkladů volit vždy ten, který nejlépe koresponduje s ústavním pořádkem České republiky.9 III. Právní povaha věcných břemenV nastíněných úvahách je dále zapotřebí se vypořádat s problémem právní povahy věcných břemen, zejména pak jejich „kompatibility“ s vlastnictvím. Pokud totiž tvrdíme, že ponecháním si vhodné části vlastnického práva vznikne věcné břemeno, je zapotřebí, aby tyto dva instituty byly vysoce příbuzné, aby bylo možno je v daném rozsahu patřičně zaměňovat.10Problematikou právní povahy věcných břemen se v naší teorii v posledním období zabýval zejména J. Fiala.11 S využitím implementace zájmové teorie do teorie právní12 dospívá k názoru, s nímž se plně ztotožňujeme, že věcná břemena nevykazují takový stupeň integrace společenských zájmů, jako práva obligační (typicky subjektivní práva relativní), ale ani tak nízký stupeň integrace společenských zájmů, jako právo vlastnické (typicky subjektivní právo absolutní).13 Z toho důvodu jsou věcná břemena svébytnou skupinou práv, která se nachází mezi krajními body absolutních práv na straně jedné a relativních práv na straně druhé.Je otázkou, zda je možné uvažovat o tom, že ponecháním si části práva absolutního (vlastnictví) může vzniknout právo, které je svou povahou bližší právům relativním (věcné břemeno). Pokud by takový postup možný byl, je třeba se dále ptát, kam se „ztratí“ ona absolutnost, co je příčinou zmiňované konverze a jak tuto příčinu odůvodnit zájmovou teorií.Domníváme se, že příslušný konverzní mechanismus je zapotřebí hledat v procesu kontraktace směřující k uzavření hlavní převodní smlouvy o nemovitosti. Hledání smluvního konsensu není ničím jiným než procesem integrace společenských zájmů, které jsou v úzkém měřítku vyjádřeny zájmy účastníků smlouvy, v širokém měřítku pak obecným působením tržních sil, které svedly tyto dva konkrétní účastníky k sobě a přiměly je jednat o uzavření smlouvy. Tím, že jeden z účastníků se za určitých podmínek zbavuje svého vlastnictví, zatímco druhý účastník souhlasí s tím, že nenabude vlastnictví perfektní, ale obtěžkané věcným břemenem, dochází k vyšší integraci společenských zájmů, než jaká zde byla před kontraktací, což má za následek i modifikaci právní povahy vlastnictví nového nabyvatele na straně jedné a „zbytkového vlastnictví“ zcizitele na straně druhé. Na straně nabyvatele se objevuje vlastnictví zatížené věcným břemenem, což je právo méně absolutní (protože více integrující) nežli „čisté“ vlastnictví, na straně zcizitele se pak objevuje věcné břemeno, jemuž je vyšší integrace společenských zájmů vlastní.Z hlediska právní povahy věcných břemen je tedy zřejmé, že navrhované uspořádání poskytuje logické prostředky pro dosažení konverze z čistého vlastnictví jako absolutního práva na vztah vlastnictví zatíženého věcným břemenem jako práva blíže právům relativním. Domníváme se tedy, že odlišná právní povaha věcných břemen a vlastnického práva není na překážku námi navrhovanému uspořádání, ale že je naopak podporuje.IV. Otázky evidence v katastru nemovitostíV souvislosti s pojednáním o věcných břemenech a jejich vzniku je vždy zapotřebí se zabývat i otázkou jejich evidence v katastru nemovitostí, protože věcná břemena jsou povinnou součástí této evidence [§ 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky] u nemovitostí zapisovaných do katastru. Významná je též otázka konstitutivnosti či deklarativnosti takového zápisu, resp. otázka formy, kterou takový zápis má mít. Ustanovení § 151o odst. 1 ObčZ stanoví, že k nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí. Stejně tak § 2 odst. 2 zákona č. 256/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, stanoví, že „práva uvedená v § 1 odst. 1 (mj. právo odpovídající věcnému břemeni – pozn. aut.) vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak“.Z uvedeného by se zdálo, že ke vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni způsobem, který navrhujeme, je zapotřebí vkladu do katastru nemovitostí. Tato forma zápisu by pak měla konstitutivní povahu a právo odpovídající věcnému břemeni by vzniklo zpětně ke dni podání návrhu na povolení vkladu. Domníváme se, že tomu tak není.Výše citovaná právní úprava se týká situací, kdy právo odpovídající věcnému břemeni vzniká nebo se převádí, jinými slovy, případů, kdy osoba, které doposud takové právo nesvědčilo, má takového práva nabýt (arg. „k nabytí“, „práva vznikají“). V našem případě však zcizitel, který si část vlastnického práva ponechal, nepotřebuje nic „nabýt“, tím méně je nutné, aby mu nějaká práva „vznikala“. Dotyčná osoba je vlastníkem nemovitosti a všechna tato práva z titulu svého vlastnictví již má. Částečným převodem vlastnictví na jinou osobu tato práva nepozbývá (vždyť si je výslovně ponechala!), a je tudíž protismyslné požadovat, aby jí tato práva vznikla, či aby je nabyla. Z toho důvodu se domníváme, že není namístě takto vzniknuvší právo odpovídající věcnému břemeni zanášet do katastru nemovitostí vkladem.Domníváme se, že namístě je provést zápis tohoto věcného břemene záznamem, protože věcné břemeno není „zřízeno“ právním úkonem účastníků. Předmětem právního úkonu účastníků je dispozice s vlastnictvím movité věci. Pouze jako vedlejší produkt toho, že tato dispozice je jen částečná, se množina práv, které si zcizitel ponechal, přemění ve věcné břemeno. Stane se tak imanentně a automaticky okamžikem, kdy nabyvatel nabude zbytkové vlastnictví nemovitosti. Do tohoto okamžiku je zcizitel plným vlastníkem nemovitosti, po tomto okamžiku mu vlastnictví v daném rozsahu zanikne a zbylá práva nabudou charakteru věcného břemene. Podle našeho názoru by zápis do katastru nemovitostí měl probíhat tak, že katastrální úřad zapíše na základě povolení vkladu vlastnické právo novému nabyvateli s účinností ke dni podání návrhu na povolení vkladu (což má konstitutivní účinek) a zároveň záznamem zapíše současně se utvořivší právo odpovídající věcnému břemeni, což má účinek ryze deklaratorní. Jiný postup (např. lpění na vkladu obou práv) by vedl k neřešitelným problémům. Zejména by nebylo lze povolit samostatný vklad vlastnického práva nového nabyvatele nemovitosti, protože takový jednoduchý vklad by musel pokrývat celé vlastnictví, což však nemá oporu v převodním titulu, který obsahuje jednoznačné deductio servitutis. Stejně tak, pokud bychom připustili, že se zcizitel práv, která si ponechal, ujme až povolením vkladu „jeho“ věcného břemene, jen těžko by se odpovídalo na otázku, co je titulem, na základě nějž tato práva na dané mezidobí pozbyl, když převodní smlouva je ze svého dosahu jasně vylučuje.Domníváme se, že jediným správným řešením je právě navrhovaný „dvojzápis“, tedy vklad vlastnictví pro nového vlastníka s tím, že touto právní skutečností automaticky zbylá práva na straně zcizitele konvertují ve věcné břemeno, což se zapíše pouze záznamem. V. Dopady daňovéNastíněný způsob vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni má nemalé dopady do oblasti práva daňového. Vraťme se k původnímu příkladu uvedenému v úvodu tohoto článku. Převodce chce převést vlastnictví k nemovitosti na jinou osobu, chce však, aby mu k této nemovitosti vzniklo právo doživotního bydlení v některých místnostech, a to ve formě věcného břemene. Bude-li postupovat „klasickou“ cestou, pak převede celou nemovitost na nabyvatele a následně mu nabyvatel na nemovitosti zřídí příslušné věcné břemeno. Předmětem daně z převodu nemovitostí pak bude jednak cena převáděné nemovitosti [buď sjednaná nebo zjištěná,14 podle toho, která bude vyšší – § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb.] a dále i hodnota bezúplatně zřizovaného věcného břemena [§ 10 písm. c) zákona č. 357/1992 Sb.]. Cena nemovitosti se pak bude počítat z nemovitosti nezatížené závadami, protože fakticky nemovitost v okamžiku převodu zatížena břemenem ještě není. Daň z převodu nemovitosti se proto bude platit z „plné ceny“ nemovitosti a navíc ještě z ceny věcného břemene.Při postupu, který navrhujeme, bude situace poněkud odlišná. Především bude jiná zjištěná (a ovšem také sjednaná) cena nemovitosti, protože není převáděno čisté, úplné vlastnické právo k dané nemovitosti, ale jen jeho, byť podstatná, část. Taková cena musí být zákonitě nižší, přičemž při jejím stanovení se bude podle našeho názoru postupovat analogicky s § 48 vyhlášky č. 540/2002 Sb., k provedení některých ustanovení zákona o oceňování majetku, tedy jako by již nemovitost daným břemenem zatížena byla, protože fakticky je hodnota převáděného vlastnictví menší právě o hodnotu těchto práv. Vzniklé věcné břemeno pak podle našeho názoru vůbec předmětem daně nebude. Předmětem daně z převodu nemovitosti je dle § 9 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb. jen „bezúplatné zřízení věcného břemene nebo jiného plnění obdobného věcnému břemeni při nabytí nemovitosti darováním“. Zřízení podle našeho názoru znamená úkon, který spočívá v tom, že subjekt A určitá práva nemá a činností subjektu B mu taková práva vzniknou. To však není případ námi navrhovaného postupu. V námi navrhovaném postupu zciziteli žádné právo nevzniká a není mu ani zřizováno. Zcizitel si pouze ponechává práva, která již měl. Věcné břemeno mu tedy není zřízeno, a nedochází tedy k úkonu, který by byl předmětem daně.Oproti „klasickému“ postupu je tak vzniklá daňová povinnost znatelně nižší, protože bude nižší cenou oceněna převáděná nemovitost a věcné břemeno vůbec nebude předmětem daně. Lze pravděpodobně očekávat tuhý odpor finančních orgánů proti takovému postupu, protože pro příjmovou stranu veřejných rozpočtů je znatelně výhodnější v úvo¬ du článku popisovaná „pomerančová“ metoda. Není však povinností daňových subjektů, aby si počínaly tak, aby jejich daňová povinnost byla co nejvyšší, ale je naopak jejich právem jednat tak, aby v rámci platných právních předpisů byla jejich daňová povinnost co nejnižší. Není tedy povinností daňových subjektů převádět nemovitosti daňově neefektivně, lze-li to dělat efektivně. Podle našeho názoru neuspěje případná námitka správce daně, že se ze strany účastníků převodu jedná o zastření skutečného stavu úkonu stavem formálně právním (§ 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.). O takovou situaci by se jednalo, pokud by účastníci ve skutečnosti provedli něco jiného, než co „na oko“ sjednali v právním úkonu. Tak tomu však není. Účastníci se dohodli, že převedou neúplné vlastnictví k nemovitosti na jednoho z nich a druhému z nich že zůstane část vlastnického práva odpovídající věcnému břemeni, a přesně to se také stalo a přesně v souladu s touto skutečností účastníci vypočtou a zaplatí daň. Pokud se skutečný stav přesně shoduje s obsahem právních úkonů, nelze hovořit o zastření ve smyslu § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.Správce daně se poukazem na § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. nemůže domáhat toho, aby si účastníci právního úkonu počínali jinak, tedy aby převedli něco jiného, než převést chtějí, prostě proto, aby si, zcela protismyslně, vytvořili vyšší daňovou povinnost. Naopak je povinností správce daně respektovat právní a faktický stav, který je v souladu s právními úkony, které účastníci provedli.VI. ZávěremNámi nastíněný způsob vzniku věcných břemen na nemovitostech jistě není bezproblémový. Jsme si vědomi toho, že se jedná v České republice o poměrně neobvyklou právní konstrukci, která je však např. v sousedním Rakousku bez problémů používána. Přesto jsme však přesvědčeni, že její ideologický základ, totiž že je nesmyslné převádět všechna práva jedním směrem a pak jejich část zase zpátky, je správný. Jsme toho názoru, že výklad civilního práva má podporovat úsporná, efektivní a logická řešení a nebránit jim přepjatým formalismem. Je zřejmé, že navrženým způsobem není možné vytvořit všechna myslitelná věcná břemena a že jej jistě nelze využívat zcela univerzálně. Jedná se však podle našeho názoru o vhodnou alternativu, která může v některých případech přesněji vystihovat vůli stran a zejména vůli dárce, než dosavadní zažitý způsob řešení této právní otázky, který mohou někteří dárci považovat za ponižující. Příspěvek byl též publikován v časopise Právní rozhledy č. 21/2004. ________________________________________* JUDr. Milan Vašíček je advokátem v AK VAŠÍČEK, FRIMMEL a HONĚK, Brno-Praha, Dan Dvořáček je studentem V. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.1 Taková smlouva může mít jak povahu věcnou – zřizuje se jí věcné břemeno, tak i povahu obligační – kupující se zavazuje zřídit věcné břemeno.2 Srov. např. § 472 obecného zákoníku občanského: „Právem služebnosti jest vlastník zavázán, aby ku prospěchu jiné osoby vzhledem ku své věci něco trpěl nebo opomíjel. Je to věcné proti každému držiteli služebné věci účinné právo.“; dále oddíl 2 pododdíl 1 návrhu osnovy nového občanského zákona: „Věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo opomíjet.“ (zdroj: http://www.juristic.cz).3 Srov. pododdíl 7 návrhu osnovy nového občanského zákona a důvodovou zprávu k němu: „Reálná břemena jsou charakterizována dočasností a vykupitelností, zejména však tím, že zavazují vlastníka obtížené nemovitosti k nějakému konání (např. udržovat studnu pro jiného vlastníka, pravidelně dodávat jinému spotřebitelné věci jako potraviny nebo otop, ale i vzdát se náhrady, jež by jinak vlastníku zatížené nemovitosti náležela v přítomnosti nebo budoucnosti apod.). Tím se liší od služebností, pro něž je charakteristická povinnost vlastníka služebné věci k pasivitě (nekonání).“ (zdroj: http://www.juristic.cz).4 Blíže viz Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému zákoníku občanskému. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart, 1935, reprint Praha : Linde, 1998. Komentář k § 472.5 Neboť známe inominátní smlouvy coby právní úkony zakládající autonomií vůle formované relativní obligační vztahy, neznáme však „inominátní věcné právo“, tedy věcné právo, jehož formu by definoval jeho „zřizovatel“. 6 „Oddělitelná“ ve smyslu pozitivního práva, tedy taková, s níž pozitivní právo umí nakládat jako se samostatnou.7 Eliáš, K. Ideál abstrakce, klec kazuistiky a pasti pro právní praxi, in Sborník XIV. Karlovarské právnické dny. Praha : Linde, 2004, s. 61.8 Podle našeho názoru měl Ústavní soud na mysli doslovné, nikoli kogentní znění zákona. Vůle účastníků právního úkonu nemá, alespoň podle převládající teorie práva, přednost před kogentními normami zákona. Může však mít přednost před adekvátním gramatickým výkladem.9 K tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 86/99 a III ÚS 86/98 „v případě, že zákon připouští dvojí výklad, je v intencích uplatnění zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem ČR co nejvíce v souladu“.10 Kupř. nelze podle našeho názoru konvertovat část vlastnického práva do obligace, protože obligace není věcným právem.11 Fiala, J. Charakteristika právní povahy věcných břemen. Časopis pro právní vědu a praxi, 1998, č. 3, s. 403.12 Macur, J. Občanské právo procesní v systému práva. Brno : 1975.13 Podle zájmové teorie jsou absolutními ta práva, která vykazují nejnižší stupeň integrace společenských zájmů, což je zejména vlastnictví, které maximalizuje zájmy vlastníka a pouze minimálně respektuje zájmy celku. Naopak práva obligační jsou zpravidla výsledkem působení tržních či obdobných sil, a proto vykazují nejvyšší stupeň integrace společenských zájmů, a z toho důvodu je v rámci zájmové teorie řadíme k relativním (dle op. cit. sub 11, s. 407).14 Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku.Nejčtenější 165/2007 Sb. - Nařízení vlády o vymezení Ptačí oblasti Heřmanský stav – Odra – Poolší168/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se mění vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), ve znění vyhlášky č. 503/2004 Sb166/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách167/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se zrušují některé právní předpisy v působnosti Ministerstva zdravotnictví169/2007 Sb. - Sdělení Ministerstva vnitra o vyhlášení nových voleb do zastupitelstva obce158/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů159/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů (zákon o investičních pobídkách), ve znění pozdějších předpisů160/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany spotřebitele161/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Ústí nad Labem č. 1/2004 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku162/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Kladna č. 32/01 o zajištění veřejného pořádku při poskytování hostinských činností a pořádání veřejných produkcí na území města Kladna163/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky statutárního města Plzně č. 17/2004 o vymezení veřejných prostranství, na nichž se zakazuje prostituce, a obecně závazné vyhlášky statutárního města Plzně č. 3/2006 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, kterou se vymezují veřejná prostranství, na nichž se zakazuje prostituce164/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 20. března 2007 ve věci návrhu na zrušení čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 4 a 6, čl. 12 odst. 2 a 5, čl. 13 odst. 1 písm. b) a c), čl. 16 odst. 1, čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 1 a 2, čl. 22 odst. 2, čl. 30 odst. 2, čl. 31 odst. 1 a čl. 31 odst. 3 oddílu IX. obecně závazné vyhlášky obce Boží Dar č. 1/2003 o místních poplatcích

Pokračovat na článek


Hypotéka a pojišťovny

Hypotéka z pojišťovny Česká pojišťovna se rozhodla zacílit na nové klienty. Chce nyní přivábit ty, kteří si berou dlouhodobé úvěry především na bydlení. Spolu s pojistkami jim bude nabízet i hypotéky. Lákadlem mají být slevy na úrokových sazbách, pojistném i úspora času klientů. Českým hypotečním trhem letos zacloumá další aktér. Kromě nováčka tuzemské bankovní sféry mBank začala od prvního dubna novězprostředkovávat hypotéky Česká pojišťovna. Klientům bude poskytovat úvěry na základě spolupráce s Hypoteční bankou a Raiffeisenbank. Společně s hypotékou bude klientům nabízet i komplexní balíčky Pojištění v kostce (neživotního pojištění) a životní pojistky. Lákat je bude jak nadlouhodobé slevy na pojistném a slevy na úrokových sazbách při sjednání některého z pojištění, tak třeba i na speciální asistenční službuzdarma.Hypotéky i pojištění„My nebudeme nikomu ale pojistné produkty nutit, bude to čistě na rozhodnutí klienta, zda si k hypotéce u nás sjedná případněi nějaké pojištění,“říká vrchní ředitel zbrusu nového oddělení na hypotéky České pojišťovny Jiří Doubravský. Dále ještě dodává: „Nezastíráme,že chceme k hypotékám prodávat i pojistky, primárně chceme ale poskytnout klientovi servis na jednom místě. Na rozdíl od jiných institucí, kteréposkytují samostatně hypotéku a samostatně k ní případně pojistku, tedy dva produkty, my klientům obojí nabídneme najednou v rámci kompletníhoservisu.“Struktura hypotečního úvěru bude přímo ovlivňovat cenovou strukturu třeba pojištění domácnosti. „Klient tím získá slevy na pojistném například podle doby fixace hypotéky. Například při pětileté fixaci úrokové sazby úvěru získá klient 50procentní slevu na pojistném vprvním roce,“ doplňuje Doubravský. Naopak za sjednání životního pojištění získá klient zase slevu na úrokové sazbě. Vybírat si bude moci z investičního životního pojištění nebo úvěrového životního pojištění. Slevy na úrokové sazbě přitom budou platit v okamžiku sjednání úvěru. Pokud někdo bude v průběhu pojištění potřebovat zrušit či změnit třeba životní pojistku, na sazbě hypotéky se to podle Doubravského neprojeví. Pak už budou platit podmínky konkrétního produktu.Slevy při propojištěníDalší slevy budou souviset také s propojištěním, tedy s počtem celkově sjednaných pojistných produktů. Kdo si například navícsjedná pojištění domácnosti nebo balíček Pojištění nemovitosti v kostce, bude moci zdarma využívat i asistenční službu Home Assistance. „Asistencebude zahrnovat jak technickou pomoc, například při odstranění havarijního stavu v domácnosti nebo odemknutí zabouchnutých dveří, tak i právníporadenství, případně právní ochranu, která spočívá například v pomoci při řešení sporů s dodavateli služeb či sousedy,“ upřesňujeDoubravský.Mobilní hypotékyZájemce o hypotéku v České pojišťovně bude moci úvěr sjednat buď přímo v některé z jejích poboček, nebo prostřednictvím mobilního pojišťovacího agenta, který za ním přijede třeba až domů. Vybírat si bude z kompletního portfolia hypotečních produktů obou partnerských bank. Klientům pojišťovny budou podle Doubravského k dispozici všechny typy úvěrů včetně hypoték na sto procent ceny zastavené nemovitosti, americkéhypotéky či refinancování úvěru. Žadateli o hypotéku bude muset být minimálně 18 let a úvěr bude třeba splatit nejpozději do jeho 70 let.Nejnižší možný úvěr bude 300 tisíc korun, horní hranici určí schopnost klienta splácet hypotéku. Úvěr bude možné splácet nejdéle 40 let. Úrokovou sazbu si klienti budou moci fixovat klasicky na jeden, tři, pět a více let, nejdéle však na třicet let. Česká pojišťovna bude současně poskytovat i tak specifické služby obou bank, jako je třeba expresní odhad nemovitosti zdarma.Úvěry na bydlení na internetuV praxi bude sjednávání hypotéky vypadat podle Doubravského tak, že klient sdělí úředníkovi pojišťovny požadavky na úvěr a další potřebné údaje jako je příjem či výdaje a ten mu z počítačevyjede přehled všech vhodných hypotečních úvěrů obou bank. Konečný výběr bude už záviset na klientovi. Vedle hypotéky bude úředník moci na místě propočítat i pojistné pro vybrané pojistky. Pokud některá z partnerských hypotečních bank bude nabízet akční slevy na poplatcích, bude to prýplatit i pro hypotéky sjednané přes Českou pojišťovnu. Formulář žádosti o hypotéku sice bude od České pojišťovny, smlouva o hypotečním úvěruale bude ve finále od jedné z bank. Také poplatková struktura hypotečních úvěrů bude proto stejná, jako platí v Hypoteční bance nebo vRaiffeisenbank.

Pokračovat na článek


Kupte si peníze za peníze

 Amazon se rozhodl, že půjde cestou virtuálních peněz. K čemu je to dobré a jak se vyznáme ve virtuální měnové politice? Kdo bude tok peněz kontrolovat a jak s nimi naloží vlády? Nebo na ně nikdo nedosáhne?Peníze smí vydávat jen státToto opatření začíná být zajímavě obcházeno. Zatímco na území ČR platí oficiální měna a jiné měny se za ni směňují, míří v poslední době k uživatelům nadnárodní měny. Zatím si říkají podle svých zakladatelů a údajně slouží jen internetu. Pokud se ale něco směňuje, je to měna. S tím nic nenaděláme. Pro internet je mnoho národních jmen nesmyslem. Vydávají si tedy měny sami. Bez státu a bez kontroly.Bez hranic a okamžitě převoditelného. Něco svého.Mnoho měnBohužel jako obvykle si každý hraje na svém písečku. Internetu by se hodila jedna měna nebo jen několik, aby byl možný i obchod mezi nimi. Potom se dá žít vlastně jen na internetu a skutečné peníze nejsou potřeba. Jsou totiž velkou brzdou pro svoji národní podstatu. Jenomže místo národních měn nastoupí zájmové měny a situace se nezlepší. Kromě toho je otázkou, jak by se postupně kontroloval oběh této virtuální měny v elektronickém světě. Amazon by si přece mohl vydat Coins kolik chce?Plány AmazonuAmazon toto tuší a nechce, aby mu s virtuální měnou ujel vlak. V budoucnu předpokládá svoji měnu pro víc online služeb. Ve světě financí nás tak čeká ještě pěkná revoluce. Virtuální peníze budou potřeba, protože provedení služby a čekání na platbu přes banku je pěkný anachronizmus. Stejně tak platba kartou je zbytečně nebezpečná. Kdo ovládne svět elektronických peněz, bude ovládat velkou část světa bez ohledu na vlády. Co to udělá s politikou? Nezatrhnou politici tyto možnosti?

Pokračovat na článek