Výsledky vyhledávání pro dotaz účastníci

Výsledky vyhledávání v sekci: SOS

Smlouva o smlouvě budoucí mezi fyzickými osobami

Když něco chci a ještě to nemohu mít. Nejsou peníze, musí se splnit nebo stát nějaká okolnost či uplynout určitá doba. Pokud je smlouva o smlouvě budoucí podrobná, obsahuje v podstatě smlouvy dvě. Smlouva mezi občany podléhá určitým podmínkám občanského práva, které je mírně odlišné od práva obchodního.Webové aplikaceVelmi častým příkladem smlouvy o smlouvě budoucí by mohl být například software na zakázku. Místo poměrně obecné objednávky, která může být zpochybňována jednou ze stran by smlouva o budoucí koupi softwaru mohla obsahovat jednoznačné závazky. Doba internetových aplikací, rychlého rozvoje a obnovy podmínek programového vybavení často znamená neochotu zabývat se nějakou předběžnou smlouvou. To může přinést mnoho problémů.Podmínky smlouvyTento typ smlouvy musí mít písemnou formu. Povinnou náležitostí je určení doby pro uzavření následné smlouvy. Lhůta může být vázána na nějakou podmínku, aby však smlouva o smlouvě budoucí byla platná, nelze pouze určit, že po vypořádání dědictví se uzavře kupní smlouva na nemovitost nebo po schválení loga bude uzavřena licenční smlouva. Smlouva musí obsahovat dobu, tedy čtrnáct dní, rok, pět let. Ve smlouvě musí být uveden závazek v budoucnosti uzavřít konkrétní smlouvu. Bez těchto tří požadavků je smlouva neplatná.Specifikace závazkuČeské právo vyžaduje stanovení závazku tak, aby byl jednoznačný. Čím podrobněji je nějaká povinnost popsána, tím jednodušeji dojde později k uzavření například kupní smlouvy. A také k řešení případných sporů. Není neobvyklé, že smlouva o smlouvě budoucí je poměrně krátká a obsahuje například pouze povinnost do 30 dní uzavřít kupní smlouvu, která je v podstatě hotová jako příloha a je mnohem obsažnější.Proč nelze uzavřít rovnou smlouvuV některých případech by uzavření smlouvy místo smlouvy budoucí znamenalo absolutní neplatnost právního úkonu. Příkladem může být třeba nájemní smlouva. Dvě strany se dohodnou, že v určité nemovitosti, za určitou cenu si jedna strana chce pronajmout obchod. Druhá strana ale doposud není majitelem nemovitosti a zatím jen vyjednává o koupi domu. Protože mají obě strany zájem na nájmu, uzavřou budoucí nájemní smlouvu s tím, že jakmile se jedna strana stane majitelem nemovitosti, uzavře do 14 sní nájemní smlouvu. Může tak být v případě kdy původní majitel domu chce nadále bydlet v nemovitosti, kterou prodává. A nový majitel nemůže vykonávat vlastnická práva, protože není doposud vlastníkem.Oprávnění k uzavření smlouvyUzavřít smlouvu může být oprávněna pouze jedna ze stran a tedy nikoliv vždy obě. Strana, která chce smlouvu, specifikovanou ve smlouvě budoucí uzavřít, musí vyzvat druhou stranu ke splnění závazku. Tady může být jako příklad uveden třeba nájemní vztah s budoucím majitelem nemovitosti. Prodávající chce nadále v nemovitosti bydlet a vymíní si budoucí uzavření nájemní smlouvy. Naopak nový budoucí majitel na takovém závazku zájem nemá. Proto jde o jednostrannou záležitost, kdy právo uzavření nájemní smlouvy má jen jedna strana, která vyzve druhou stranu ke splnění povinnosti až po převodu domu.NeplatnostPokud ve smlouvě nejsou uvedeny obligatorní podmínky smlouvy, jak bylo uvedeno v odstavci Podmínky smlouvy nebo chybí obecné náležitosti jako je jméno, adresa a určení stran, datum, místo a podpisy, je také smlouva neplatná. Zákon ještě umožňuje při dodržení všech povinných náležitostí prohlášení neplatnosti pokud se okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku smlouvy vycházeli, změnily natolik, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. Tím je myšleno v případě domu a nájemní smlouvy třeba zničení nemovitosti katastrofou. Potom nelze naplnit obsah takové smlouvy o smlouvě budoucí.Smlouva o smlouvě budoucí je dobrou ochranou pro později vzniklé situace. Přísliby plnění, bydlení, plateb a jiných povinností mohou být těžce vymahatelné a protože důkazní břemeno leží na žalobci, a tak soudu musí žalující strana dokázat, že má pravdu. A předvolávat řadu svědků, aby doložili, že bylo něco slíbeno, přesně, jak a že se jednalo o závazný veřejný příslib, je těžké. Stejně tak je objednávka jednostranným aktem a pokud dojde k problémům, může být zpochybněn souhlas druhé strany. Proto by se neměla tato smlouva podceňovat, může zachránit od problémů a ztráty peněz.

Pokračovat na článek


Kolik stojí lidský život? Odškodnění zraněných při dopravní nehodě

Odškodnění zraněných při dopravních nehodách: Velmi málo lidí ví, jaké nároky z povinného ručení lze uplatňovat v případě, že se stali oběťmi dopravní nehody. Tyto nároky na náhradu škody na zdraví, často neznají ani příbuzní, kteří při dopravní nehodě přišli o své blízké.Bylo by naivní si myslet, že v případě škodné události vám samy od sebe pojišťovny nabídnou veškeré vaše nároky na odškodné, což vyplývá ze samotného principu fungování těchto podnikatelských subjektů, jejichž prioritou je vytvářet zisk. Pojišťovny budou snažit minimalizovat své výdaje.Jednorázově se odškodňují tyto škody na zdraví:bolestné poškozenéhoztížení jeho společenského uplatnění,ztráta na výdělku či důchoduúčelné náklady spojené s léčenímnáklady na výživu pozůstalýmpřiměřené náklady spojené s pohřbemZ každé dopravní nehody zůstává mnoho nešťastných lidí, ať už jde o viníka samotného, tak o poškozené.Za oběti dopravních nehod lze v případě smrti nebo vážného postižení považovat i nejbližší členy rodiny.Nárok na náhradu škody, nebo-li kompenzaci, má ten, komu byla újma způsobena.Všichni účastníci dopravní nehody, kteří utrpěli újmu na zdraví mají z povinného ručení viníka nárok na náhradu škody na zdraví. Nárok na náhradu škody na zdraví samozřejmě nemá viník nehody (mluvíme-li o náhradě škody z povinného ručení).Nárok na náhradu škody na zdraví mají: každý účastník dopravní nehody, pokud není viníkem nehody, účastníci hromadné dopravní nehody, chodec, cyklista, spolujezdci, ale i spolujezdci viníka nehody, pokud došlo k újmě na zdraví nebo smrti. V případě újmy na zdraví, která vám byla způsobena v tomto případě dopravním prostředkem, na nějž se vztahuje povinnost platit povinné ručení, máte nárok na odškodnění také za ztrátu na výdělku, ale i za vynaložené náklady spojené s léčením úrazu.Poškozenému náhradu škody hradí vždy pojišťovna viníka. Poškozeným Zákon č. 168/1999 Sb. umožňuje uplatnit své nároky přímo na pojišťovně.Právo na náhradu škody na zdraví, ztížené společenské uplatněníPři stanovení výše náhrady škody na zdraví, vychází pojišťovny z bodového ohodnocení zakotvených v příloze vyhlášky č. 440/2001 Sb., které stanovují míru újmy na zdraví.Jen pro představu – 1 bod je v přepočtu 120 Kč.Zlomenina palce u ruky bude mít menší bodové ohodnocení, než zlomenina stehenní kosti. Čím větší újma na zdraví byla úrazem způsobena, tím větší odkšodné poškozenému náleží.Znalec na základě znaleckého posudku nebo lékař na základě lékařského hodnocení může bodové ohodnocení zvýšit až o 50% s ohledem na újmu, kterou postiženému byla způsobena. Tuto náhradu může poškozený požadovat v mimosoudním jednání s pojišťovnou viníka.Další zvýšení odškodnění lze žádat za ztížené společenské uplatnění, na základě dle § 7 odst. 3 vyhl.č. 440/2001 Sb. O tomto však může rozhodnout pouze soud, proto je nutné podat žalobu a hlídat si promlčecí lhůty.Jsou-li nároky na náhradu škody na zdraví uplatňovány soudní cestou v rámci občanskoprávního řízení, je poškozený ze zákona osvobozen od zaplacení soudních poplatků.Kdo má nárok na jednorázové odškodné z povinného určení v případě dopravní nehody?Uveďme si jeden ilustrativní případ: Při dopravní nehodě se střetlo osobní vozidlo s minibusem. Řidič osobního vozidla byl viníkem dopravní nehody, nehodu nepřežil. V autě viníka na místě spolujezdce seděla manželka a na zadních sedačkách dvě jejich děti.V minibuse jeden člověk na místě nehody zemřel.Komu náleží jednorázové odškodné?Osobní vozidlo: manželka 240000 Kčdvě děti 2 x 240000 Kčrodiče: žijící pouze matka 240000Kčsourozence neměl, jiné osoby ve společné domácnosti nežily_________________________________Celkem: 960000 KčNenáleží viníkovi dopravní nehody!Rodina člověka, který přišel o život v minibuse dostane jednorázové odškodné ve výši:manželka: 240000 Kčtři děti: 3 x 240000Kčoba rodiče: 2x 240000Kč sourozenci: 2x 175000 Kč_________________________________Celkem:  1790000KčV tomto případě vzniknou i další nároky spojené například s pohřbem poškozeného.Pojišťovny mohou jednotlivé případy řešit individuálně.Posuzuje se také podíl spoluviny. Například, kdy poškozený nebyl připoután bezpečnostními pásy nebo byl pod vlivem alkoholu.Pokud cizí vinou ztratíte blízkého příbuzného, máte především právo na jednorázové odškodnění.§ 444 odst. 3 občanského zákoníku(3) Za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a toa) manželovi nebo manželce 240 000 Kč,b) každému dítěti 240 000 Kč,c) každému rodiči 240 000 Kč,d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč,e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč,f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč.Náhradu škody lze žádat i u vozidla, které z místa nehody ujelo.Pokud viník dopravní nehody z místa ujede, lze v těchto případech odškodnění za poškození zdraví žádat u České kanceláře pojistitelů, která odškodné vyplácí z garančního fondu České kanceláře pojistitelů.Pokud jste si stihli zaznamenat registrační značku vozidla, na internetových stránkách České kanceláře pojistitelů můžete dohledat pojišťovnu, u které je toto vozidlo pojištěno a nároky na náhradu škody můžete uplatnit u této konkrétní pojišťovny.Česká kancelář pojistitelů poskytuje plnění z garančního fondu :plnění za škodu způsobenou provozem nezjištěného vozidla, za kterou odpovídá nezjištěná osoba; při škodě na věci nebo ušlém zisku pouze tehdy, pokud současně s touto škodou byla poškozenému způsobena i závažná škoda na zdraví a pokud věcná škoda nebo ušlý zisk přesáhl 10 000 Kčplnění za škodu způsobenou provozem vozidla bez pojištění odpovědnostiplnění za škodu způsobenou provozem tuzemského vozidla pojištěného u pojistitele, který z důvodu svého úpadku nemůže uhradit tuto škodu,plnění za škodu způsobenou provozem cizozemského vozidla pojištěného hraničním pojištěním,plnění za škodu způsobenou provozem cizozemského vozidla, jehož řidiči nevzniká při provozu tohoto vozidla na území České republiky povinnost uzavřít hraniční pojištění.náhradní plnění podle § 24a a 24b zákonaČtěte také: Uplatněte veškeré nároky z povinného ručení viníka nehodyPozor na promlčecí lhůty"Zákon přiznává poškozenému z dopravní nehody přímý nárok na výplatu pojistného plnění za způsobenou škodu vůči pojišťovně viníka nehody. Pokud se poškozený tohoto přímého nároku rozhodne využít, tak právo na výplatu pojistného plnění v případě vzniku škody z dopravní nehody se promlčuje za čtyři roky ode dne, kdy k nehodě došlo.Přímé nároky poškozeného z nehody vůči pojišťovně viníka mají z právního hlediska povahu nároků na výplatu pojistného plnění a podléhají tedy jiné promlčecí lhůtě, než nároky na náhradu škody.Je však třeba zdůraznit, že je tomu tak pouze v případě, kdy poškozený vzniklé nároky skutečně uplatňuje přímo po pojišťovně viníka nehody.Pojišťovna totiž platí za viníka nehody, proto platba pojišťovny není považována za náhradu škody, neboť za škodu je odpovědný viník nehody, ale za výplatu pojistného plnění pojišťovna.

Pokračovat na článek


Regulační poplatky na úřadech

 Proč proboha jenom naše zdraví? Proč regulujeme jen čekárny lékařů a místnosti nemocnic? Pojďme zregulovat ještě další státní, polostátní, obecní a městské prostory. Jak lépe nám bude v nepřeplněných místnostech při čekání na obsluhu.Soudy jsou zdarmaTedy pouze trestní, kde to platí zpočátku stát a posléze odsouzený. Jinak si procesy musíme zaplatit ze svého a někdy i několika miliony. My jsme hrdí účastníci. Zadarmo se však u soudů mohou hřát bezdomovci, koncipienti a veřejnost. Lekce z práva by neměly být zdarma. V soudních prostorách se musí topit, uklízet a dýchat. Kdo se chce poučit o správném výkladu práva, měl by zaplatit alespoň těch 30 Kč regulace, aby na rozsudky nebyla fronta. Tedy na ty mediálně propírané. Bývalý prezident Klaus sice šikovně ušetřil resortu spravedlnosti peníze propuštěním zločinců, ale stejně by se ušetřilo. Bylo by to třeba na přídavky zapisovatelkám nebo na kávu přísedícím.Kšeft s dluhyÚstavní soud pomalu zarazil kšeftování s dluhy, kdy se za bagatelní práci účtovala pěkně mastná odměna. Je zajímavé, jak peníze dokázaly z myslících lidí udělat naprosté bestie. Z těch, kteří nestačí splácet, mají obstavené majetky a platy, se vytahaly desetitisíce korun za třeba tisícikorunový dluh. A tady nepomůže ani výmluva, že si za to může každý sám. Přece míra práce, kterou někdo stráví sepsáním žaloby, musí být úměrná odměně. Advokátní poplatky jsou ale lumpárnou, která nezná hranic. Za smlouvu na desítky milionů si účtují právníci podle výše částky a nikoliv podle obtížnosti a času. Proto je tento poplatek nejhorším vydíráním, které v soukromém sektoru existuje.Úřední poplatekTaké se rádi v zimě ohřejete na úřadu? Tedy nikoliv jako bezdomovec, ale jako prostý člověk, který si zajde pro výpis z katastru nebo nechá ověřit doklad. Po mrazivém větru je příjemné se trochu osvěžit v klimatizované a zahřáté místnosti. Zatím je to zadarmo. Mělo by se ovšem toto zahřívání a lebedění regulovat. Ať si občan mrzne za svoje peníze. Na úřadech by měl platit regulační poplatek, protože sice platíme úřady z daní, ale místnosti určitě nikdo neplatí, natož topení, chlazení, mytí oken a dveří. Ať je na úřadech volno bez front a žádosti se kvalitně vyřizují při malém počtu regulovaných žadatelů.PoplatekZa všemi změnami k přímému placení bohužel není zlepšení péče a starostí o občana. Ten je státu ukradený.Stejně jako nenasytní vymahači dluhů, zdravotnická zařízení a jiné námi placené služby, požaduje stát další peníze. Poplatků je tolik, že se v tom nikdo nevyzná. Poplatek není závislý na příjmu a platí se tak vždy, ať jste chudý nebo bohatý. Je tou nejhorší daní, protože znamená, že stát zklamal při svém řízení. Představte si, že by někdo žádal poplatek za vstup do obchodu, za prohlížení výlohy nebo odpověď na poptávku. Ale občan je v jiné situaci, ten musí jen pracovat a platit…

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Finance

Vznik věcného břemene ponecháním si části vlastnického práva

 Právní praxe naráží při převodech nemovitostí poměrně často na situaci, kdy je převáděna nemovitost na nového nabyvatele, nicméně je žádoucí, aby původnímu vlastníku vzniklo ve formě věcného břemene k nemovitosti určité věcné právo, typicky právo doživotního užívání. V současné době se takové situace v důsledku zažitých zvyklostí většinou řeší tak, že smlouva o převodu nemovitosti (kupní, darovací) je zároveň i smlouvou o zřízení věcného břemene. Dojde tak k převodu vlastnictví k nemovitosti na nového nabyvatele a posléze (či zároveň) ke vzniku věcného břemene ve prospěch zcizitele. Naskýtá se otázka, zda takový postup je jediný možný.JUDr. Milan Vašíček, Dan Dvořáček, Brno, Praha*I. ÚvodemPrávní praxe naráží při převodech nemovitostí poměrně často na situaci, kdy je převáděna nemovitost na nového nabyvatele, nicméně je žádoucí, aby původnímu vlastníku vzniklo ve formě věcného břemene k nemovitosti určité věcné právo, typicky právo doživotního užívání.V současné době se takové situace v důsledku zažitých zvyklostí většinou řeší tak, že smlouva o převodu nemovitosti (kupní, darovací) je zároveň i smlouvou o zřízení věcného břemene.1 Dojde tak k převodu vlastnictví k nemovitosti na nového nabyvatele a posléze (či zároveň) ke vzniku věcného břemene ve prospěch zcizitele. Naskýtá se otázka, zda takový postup je jediný možný. Pokud je subjekt A vlastníkem pěti pomerančů a usmyslí si, že subjektu B převede tři a dva si chce ponechat, může to udělat buď složitě, tedy tak, že mu převede všech pět a pak si nechá dva vrátit, nebo jednoduše tak, že mu dá pouze tři. Nechceme tvrdit, že tato obrazná analogie je bezezbytku aplikovatelná na vznik věcného břemene ponecháním si části vlastnického práva v souvislosti s převodem nemovitosti. Chtěli bychom se však pokusit o prozkoumání této otázky a nalezení míry, v níž je takový postup eventuálně možný.Vlastnické právo je v klasickém pojetí civilního práva převáděno vždy jako určitý ideální celek blíže neurčených práv, jejichž nepřímým předmětem je věc v právním smyslu. V institutu spoluvlastnictví pak nacházíme promítnut fakt, že vlastnictví lze převádět nejen jako celek, ale též v ideálních jeho částech – podílech. Lze však převádět samostatně též určité konkrétní složky vlastnického práva, nikoli jen ideální podíl? A pokud ano, jaké jsou podmínky takového převodu a jaké jsou jeho důsledky? Na tyto otázky bychom rádi nalezli odpověď v tomto příspěvku.II. Pohled civilního právaVlastnické právo se skládá z velmi různorodé škály vlastnických oprávnění, která díky absolutní povaze tohoto práva zaručují vlastníkovi ochranu před zásahy třetích osob. Jedná se o klasické ius utendi, fruendi, disponendi et abutendi, tedy o právo věc užívat, těžit její plody, věcí majetkově disponovat a případně věc zničit. V praxi se užívají právní vztahy, kdy vlastník na bázi obligační umožní výkon některých těchto práv jiné osobě, např. nájemní smlouvou. V takovém uspořádání vztahu vlastníku zůstávají všechna jeho oprávnění a nájemce svá práva vykonává jen odvozeně od práv vlastníkových, nedochází zde tedy k dělení vlastnictví tak, že by určité složky vlastnického práva originárně náležely jinému subjektu nežli vlastníku. Jak ale hodnotit převodní, např. darovací, smlouvu na nemovitost, v níž je ujednáno, že „dárce převádí celé vlastnické právo k pozemku s výjimkou práva odpovídajícího věcnému břemeni ve formě práva na pozemku čerpat vodu, kteréžto si ponechává“. Takovou smlouvu lze zajisté na první pohled ohodnotit jako absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem. Můžeme tvrdit, že vlastnictví je celistvý právní institut, který nepřísluší štěpit jiným než zákonem předpokládaným způsobem, tedy na ideální podíly.Můžeme též smlouvě přiznat platnost i účinnost, nicméně interpretací dojít k závěru, že strany sjednaly přechod (celého) vlastnictví s tím, že je pak následně vytvořeno věcné břemeno ve prospěch dárce, protože, opět, vlastnické právo nelze štěpit, a proto si také nelze jeho specifickou část ponechat.Jsme toho názoru, že jakkoli jsou oba přístupy myslitelné, lze zaujmout i poněkud „odvážnější“ stanovisko, totiž že přejde „okleštěné vlastnické právo“ a jako vedlejší produkt se vytvoří právo odpovídající věcnému břemeni ve prospěch zcizitele. Pro přijetí takového závěru je však zapotřebí formulovat dvě základní podmínky.1. Právo, které si zcizitel ponechává, musí být bezpodmínečně obsaženo v právu vlastnickém, jehož zbytek převádí.Tato podmínka je poměrně jasným vyústěním faktu, že si jen těžko lze ponechat něco, co subjekt nemá. Předmětem ponechání si tak mohou být jen oprávnění absolutního charakteru, která ve vztahu k dané nemovitosti vlastník má. Předmětem ponechání si nemohou být povinnosti třetích subjektů k plnění, protože takové povinnosti nejsou typickou součástí vlastnického práva. I pokud by nabyvatel nemovitosti souhlasil s převzetím takových povinností v souladu s převodní smlouvou, nebude se jednat o „ponechání si“ práva, ale o jeho nový vznik. Pokud bychom měli situaci přiblížit klasickou civilistickou terminologií, tak si v obecné rovině lze ponechat právo odpovídající služebnosti,2 ale ne reálnému břemenu.3 To proto, že vlastníku zpravidla již z vlastnictví samého svědčí všechna práva k jeho nemovitosti, která by teoreticky mohla nabýt formy služebnosti, nesvědčí mu však práva svým obsahem odpovídající reálným břemenům. Přesněji řečeno, vlastník si zajisté může ponechat práva, která by po převodu vlastnictví rezultovala ve vytvoření služebnosti jistivé4 (faciendum). Taková služebnost tkví v právu oprávněného užívat určitým způsobem vlastníkovu věc, např. oprávněný smí chodit přes vlastníkův pozemek. Takové právo si převodce může ponechat, protože je jistě má – zajisté smí chodit po svém pozemku. Je dokonce představitelné, že by takovým „ponecháním si“ byla vytvořena služebnost záporná (non faciendum), která nespočívá v právu oprávněného nějakým způsobem cizí věc užívat, ale v povinnosti vlastníka nějakým způsobem svou věc neužívat. Vlastník např. nesmí na svém pozemku vysadit stromy. Taková služebnost může vzniknout „ponecháním si práva“ tak, že si převodce ponechá právo na to, aby na pozemku nikdo stromy nesázel. I takové uspořádání je podle našeho názoru možné, protože i takové právo k pozemku vlastník před převodem zajisté má. 2. Převedené okleštěné vlastnické právo stejně tak jako ponechaná si jeho část musejí být schopny právního života v některé z forem, které platné právo zná.Jsme toho názoru, že autonomie vůle v soukromém právu nachází své místo v oblasti jednání subjektů a obsahu jejich vůle, nikoli však v tom, jaké právní následky budou s jejich jednáním spojeny. Pouze aprobace zaměřeného projevu vůle právem a jeho spojení s právními následky tvoří pojmové znaky právního úkonu, přičemž otázka aprobace právem a spojení projevu vůle s následkem není v moci subjektů práva, ale v moci zákonodárcově. Řečeno jinými slovy, subjekty práva mají zajisté volnost v tom, jaké právní následky svým jednáním zamýšlejí dosáhnout a jak tuto svou vůli projeví. Není již však v jejich moci rozhodnout, zda jimi zamýšlené následky skutečně nastanou. (Např. dvě osoby, které nejsou manžely, zajisté mohou pojmout úmysl, že „vloží“ věc jednoho z nich do svého bezpodílového spoluvlastnictví. Tyto osoby zajisté mohou uzavřít i smlouvu s takovým obsahem. Tato smlouva však nikdy zamýšlený výsledek nevyvolá, protože neexistuje právní norma, která by s takovým právním úkonem takový právní následek spojovala.) V rozebíraném případě to znamená, že není možné, aby účastníci diskutované převodní smlouvy pomocí jejích ustanovení konstruovali nové, právu neznámé formy vlastnictví či spoluvlastnictví nebo věcných práv obecně5 a odvolávali se na autonomii své vůle a dožadovali se, aby třetí osoby a státní orgány jejich „výtvor“ akceptovaly. Proto je zapotřebí, aby účastníci případné převodní smlouvy nastavili převod jednotlivých práv takovým způsobem, aby se vlastnictví, které se původně celé nacházelo pouze u jednoho z nich, rozdělilo na dvě entity, které budou podřaditelné pod existující kategorie věcných práv známých platnému právnímu řádu. Pokud je převáděna ideální část vlastnictví – podíl, je situace jednoduchá. U obou nových spoluvlastníků zaujmou jimi nabytá (resp. ponechaná) práva formu spoluvlastnických podílů, což je uspořádání, se kterým právo počítá.Je otázkou, jestli je toto uspořádání jediné možné.Pokud je převáděna jiná část vlastnického práva než ideální podíl, tedy např. je převáděno celé vlastnictví mimo práva obývat určitou část nemovitosti, je otázkou, jakých forem toto rozdvojené uspořádání může nabýt. Pokud zcizujícímu vlastníku má zůstat právo obývat určitou místnost, jedná se o právo odpovídající věcnému břemeni. Ostatně právě takové věcné břemeno je velmi často v praxi zřizováno. O tom, že tato „ponechaná“ práva tedy svým obsahem věcnému břemeni korespondují, není pravděpodobně sporu. Co však nabyl „nový vlastník“, pakliže si převodce takové právo ponechal? Převodce nabyl celé vlastnictví k nemovitosti s výjimkou tohoto práva, a je tedy vlastníkem nemovitosti zatížené věcným břemenem. I takové uspořádání je v praxi časté a zjevně možné. Naopak není výše uvedený postup myslitelný u movitých věcí, protože tam by práva zúčastněných subjektů nabývala forem, které právo nezná. Jelikož současné občanské právo nezná věcná břemena váznoucí na movitých věcech, neexistuje institut občanského práva, který by vhodně korespondoval např. věcnému právu užívání cizí movité věci.Z výše uvedeného je podle našeho názoru zřejmé, že lze v rámci vlastnického práva k nemovitostem izolovat určitá vlastnická oprávnění, která si zcizitel při převodu vlastnictví ponechá, což povede ke vzniku věcného břemene na převáděné nemovitosti na straně jedné a vlastnictví k zatížené věci na straně druhé. Takový výsledek je podle našeho názoru nevyhnutným důsledkem vhod¬ ně konstruované smlouvy o převodu části vlastnického práva k nemovitosti.Je však takový převod možný? Je v moci vlastníka darovat nikoli celou věc nebo ideální podíl na vlastnictví věci, ale darovat nemovitou věc celou, mimo práva užívat její část? Jsme toho názoru, že ano.Zejména neexistuje právní norma, která by takový právní úkon vylučovala. Neexistuje právní norma, která by říkala, že vlastnictví lze dělit pouze na ideální podíly a že jeho jiné částečné převody jsou vyloučeny. Je výsostným oprávněním vlastníka disponovat se svou věcí majetkově, a tedy i rozhodovat o tom, zda a komu bude převedena. Je-li vlastník oprávněn převést věc celou, proč by neměl být oprávněn převést jen určitá práva k ní, tím spíše, že platné právo s těmito separovanými právy umí zacházet jako s definovatelnými instituty? Není tedy v moci vlastníka, aby převedl vlastnictví k součásti své věci. To proto, že součást věci není věcí samostatnou, a proto k ní ani nemůže existovat samostatné věcné právo. Samostatné věcné břemeno k nemovitosti a samostatné vlastnictví nemovitosti omezené věcným břemenem však existovat mohou, a proto není důvodu se domnívat, že s nimi též nelze samostatně disponovat.Pokud by vlastník nemovitosti tuto převáděl a tato nemovitost již byla zatížena věcným břemenem z dřívějška, zajisté nikdo nebude mít námitek k tomu, že převáděné vlastnické právo (nepochybně omezené věcným břemenem) je způsobilým předmětem smlouvy. Proč by tedy v případě, že je převáděno vlastnictví nezatížené, nemohl převodce učinit „výhradu služebnosti“ (deductio servitutis), čímž z obsahu převodu doslova „odečte“ práva odpovídající věcnému břemeni, a učiní tak předmětem převodu zcela shodný komplex práv, jaký je převáděn ve výše citovaném bezesporném příkladě? Není podle našeho názoru důvod k závěru, že první z naznačených převodů je možný, zatímco druhý nikoli, a to zejména proto, že předmětem obou převodů je zcela shodná množina práv. Rozdíl je jen v tom, že v prvním případě je tato množina definována obsahem vlastnictví a obsahem věcného břemene, zatímco v druhém případě obsahem vlastnictví a vůlí smluvních stran. Oba tyto způsoby se nám zdají rovnocenné, protože považujeme za právo vlastníka rozhodnout, jaká oddělitelná6 část jeho vlastnictví bude převedena.Jsme toho názoru, že takový výklad je plně v souladu jak s účelem a smyslem zákona, tak i se základní zásadou civilního práva, jíž je respektování autonomní vůle stran právního úkonu. Účelem civilního práva je, mimo jiné, vytvářet příznivý prostor pro volnou směnu hodnot. Respektování autonomie vůle jednotlivých subjektů je vyjádřením přesvědčení, že tyto subjekty nejlépe, zejména lépe nežli zákonodárce, vědí, jak naložit se svými hodnotami. Výklad zákona by tak měl vždy směřovat k zachování účelu, který strany sledovaly, pokud takový závěr není z nějakého závažného důvodu nepřijatelný. Za nepřijatelný je třeba jistě označit výklad, který je v rozporu s textem zákona (zde pak nejde ani o výklad), stejně tak jako i výklad, který jde k tíži právní jistotě třetích osob, apod. Jsme však toho názoru, že námi nastíněný výklad žádnou z těchto vad netrpí. Ostatně tento výklad vede k výsledku, který je zcela běžný a hospodářsky účelný – nemovitost vlastníka A je zatížena věcným břemenem ve prospěch osoby B. Pouze představujeme méně obvyklý nebo méně zřejmý způsob, jak tohoto výsledku dosáhnout. A je-li výsledek přípustný a námi navrženou cestu zákon nezakazuje, domníváme se, že není správné trpět „kultem absolutní neplatnosti“7 a směřovat interpretaci k důvodům neplatnosti z důvodu ochra¬ ny „virtuální zákonnosti“ namísto ochrany svobodné vůle účastníků právního úkonu.Též Ústavní soud v nálezu sp. zn. I ÚS 546/03 konstatoval: „Je evidentní, že všemi citovanými ustanoveními prozařuje shora uvedený princip autonomie vůle, podle něhož je třeba dát prostor jednotlivcům k tomu, aby sami určovali rozsah svých práv a povinností, přičemž jejich projevu vůle je třeba dát přednost před kogentním8 zněním zákona...... Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem jednoduchého práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.“Z citovaného judikátu podle našeho názoru vyplývá obecné vodítko pro interpretaci civilněprávních předpisů, podle nějž má být interpretátor veden snahou zachovat chtěné následky projevu vůle účastníků právního úkonu. Takový výklad je navíc výkladem ústavně konformním, protože je výrazem čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž každý může činit vše, co zákon nezakazuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je povinností všech orgánů z dostupných výkladů volit vždy ten, který nejlépe koresponduje s ústavním pořádkem České republiky.9 III. Právní povaha věcných břemenV nastíněných úvahách je dále zapotřebí se vypořádat s problémem právní povahy věcných břemen, zejména pak jejich „kompatibility“ s vlastnictvím. Pokud totiž tvrdíme, že ponecháním si vhodné části vlastnického práva vznikne věcné břemeno, je zapotřebí, aby tyto dva instituty byly vysoce příbuzné, aby bylo možno je v daném rozsahu patřičně zaměňovat.10Problematikou právní povahy věcných břemen se v naší teorii v posledním období zabýval zejména J. Fiala.11 S využitím implementace zájmové teorie do teorie právní12 dospívá k názoru, s nímž se plně ztotožňujeme, že věcná břemena nevykazují takový stupeň integrace společenských zájmů, jako práva obligační (typicky subjektivní práva relativní), ale ani tak nízký stupeň integrace společenských zájmů, jako právo vlastnické (typicky subjektivní právo absolutní).13 Z toho důvodu jsou věcná břemena svébytnou skupinou práv, která se nachází mezi krajními body absolutních práv na straně jedné a relativních práv na straně druhé.Je otázkou, zda je možné uvažovat o tom, že ponecháním si části práva absolutního (vlastnictví) může vzniknout právo, které je svou povahou bližší právům relativním (věcné břemeno). Pokud by takový postup možný byl, je třeba se dále ptát, kam se „ztratí“ ona absolutnost, co je příčinou zmiňované konverze a jak tuto příčinu odůvodnit zájmovou teorií.Domníváme se, že příslušný konverzní mechanismus je zapotřebí hledat v procesu kontraktace směřující k uzavření hlavní převodní smlouvy o nemovitosti. Hledání smluvního konsensu není ničím jiným než procesem integrace společenských zájmů, které jsou v úzkém měřítku vyjádřeny zájmy účastníků smlouvy, v širokém měřítku pak obecným působením tržních sil, které svedly tyto dva konkrétní účastníky k sobě a přiměly je jednat o uzavření smlouvy. Tím, že jeden z účastníků se za určitých podmínek zbavuje svého vlastnictví, zatímco druhý účastník souhlasí s tím, že nenabude vlastnictví perfektní, ale obtěžkané věcným břemenem, dochází k vyšší integraci společenských zájmů, než jaká zde byla před kontraktací, což má za následek i modifikaci právní povahy vlastnictví nového nabyvatele na straně jedné a „zbytkového vlastnictví“ zcizitele na straně druhé. Na straně nabyvatele se objevuje vlastnictví zatížené věcným břemenem, což je právo méně absolutní (protože více integrující) nežli „čisté“ vlastnictví, na straně zcizitele se pak objevuje věcné břemeno, jemuž je vyšší integrace společenských zájmů vlastní.Z hlediska právní povahy věcných břemen je tedy zřejmé, že navrhované uspořádání poskytuje logické prostředky pro dosažení konverze z čistého vlastnictví jako absolutního práva na vztah vlastnictví zatíženého věcným břemenem jako práva blíže právům relativním. Domníváme se tedy, že odlišná právní povaha věcných břemen a vlastnického práva není na překážku námi navrhovanému uspořádání, ale že je naopak podporuje.IV. Otázky evidence v katastru nemovitostíV souvislosti s pojednáním o věcných břemenech a jejich vzniku je vždy zapotřebí se zabývat i otázkou jejich evidence v katastru nemovitostí, protože věcná břemena jsou povinnou součástí této evidence [§ 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky] u nemovitostí zapisovaných do katastru. Významná je též otázka konstitutivnosti či deklarativnosti takového zápisu, resp. otázka formy, kterou takový zápis má mít. Ustanovení § 151o odst. 1 ObčZ stanoví, že k nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí. Stejně tak § 2 odst. 2 zákona č. 256/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, stanoví, že „práva uvedená v § 1 odst. 1 (mj. právo odpovídající věcnému břemeni – pozn. aut.) vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak“.Z uvedeného by se zdálo, že ke vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni způsobem, který navrhujeme, je zapotřebí vkladu do katastru nemovitostí. Tato forma zápisu by pak měla konstitutivní povahu a právo odpovídající věcnému břemeni by vzniklo zpětně ke dni podání návrhu na povolení vkladu. Domníváme se, že tomu tak není.Výše citovaná právní úprava se týká situací, kdy právo odpovídající věcnému břemeni vzniká nebo se převádí, jinými slovy, případů, kdy osoba, které doposud takové právo nesvědčilo, má takového práva nabýt (arg. „k nabytí“, „práva vznikají“). V našem případě však zcizitel, který si část vlastnického práva ponechal, nepotřebuje nic „nabýt“, tím méně je nutné, aby mu nějaká práva „vznikala“. Dotyčná osoba je vlastníkem nemovitosti a všechna tato práva z titulu svého vlastnictví již má. Částečným převodem vlastnictví na jinou osobu tato práva nepozbývá (vždyť si je výslovně ponechala!), a je tudíž protismyslné požadovat, aby jí tato práva vznikla, či aby je nabyla. Z toho důvodu se domníváme, že není namístě takto vzniknuvší právo odpovídající věcnému břemeni zanášet do katastru nemovitostí vkladem.Domníváme se, že namístě je provést zápis tohoto věcného břemene záznamem, protože věcné břemeno není „zřízeno“ právním úkonem účastníků. Předmětem právního úkonu účastníků je dispozice s vlastnictvím movité věci. Pouze jako vedlejší produkt toho, že tato dispozice je jen částečná, se množina práv, které si zcizitel ponechal, přemění ve věcné břemeno. Stane se tak imanentně a automaticky okamžikem, kdy nabyvatel nabude zbytkové vlastnictví nemovitosti. Do tohoto okamžiku je zcizitel plným vlastníkem nemovitosti, po tomto okamžiku mu vlastnictví v daném rozsahu zanikne a zbylá práva nabudou charakteru věcného břemene. Podle našeho názoru by zápis do katastru nemovitostí měl probíhat tak, že katastrální úřad zapíše na základě povolení vkladu vlastnické právo novému nabyvateli s účinností ke dni podání návrhu na povolení vkladu (což má konstitutivní účinek) a zároveň záznamem zapíše současně se utvořivší právo odpovídající věcnému břemeni, což má účinek ryze deklaratorní. Jiný postup (např. lpění na vkladu obou práv) by vedl k neřešitelným problémům. Zejména by nebylo lze povolit samostatný vklad vlastnického práva nového nabyvatele nemovitosti, protože takový jednoduchý vklad by musel pokrývat celé vlastnictví, což však nemá oporu v převodním titulu, který obsahuje jednoznačné deductio servitutis. Stejně tak, pokud bychom připustili, že se zcizitel práv, která si ponechal, ujme až povolením vkladu „jeho“ věcného břemene, jen těžko by se odpovídalo na otázku, co je titulem, na základě nějž tato práva na dané mezidobí pozbyl, když převodní smlouva je ze svého dosahu jasně vylučuje.Domníváme se, že jediným správným řešením je právě navrhovaný „dvojzápis“, tedy vklad vlastnictví pro nového vlastníka s tím, že touto právní skutečností automaticky zbylá práva na straně zcizitele konvertují ve věcné břemeno, což se zapíše pouze záznamem. V. Dopady daňovéNastíněný způsob vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni má nemalé dopady do oblasti práva daňového. Vraťme se k původnímu příkladu uvedenému v úvodu tohoto článku. Převodce chce převést vlastnictví k nemovitosti na jinou osobu, chce však, aby mu k této nemovitosti vzniklo právo doživotního bydlení v některých místnostech, a to ve formě věcného břemene. Bude-li postupovat „klasickou“ cestou, pak převede celou nemovitost na nabyvatele a následně mu nabyvatel na nemovitosti zřídí příslušné věcné břemeno. Předmětem daně z převodu nemovitostí pak bude jednak cena převáděné nemovitosti [buď sjednaná nebo zjištěná,14 podle toho, která bude vyšší – § 10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb.] a dále i hodnota bezúplatně zřizovaného věcného břemena [§ 10 písm. c) zákona č. 357/1992 Sb.]. Cena nemovitosti se pak bude počítat z nemovitosti nezatížené závadami, protože fakticky nemovitost v okamžiku převodu zatížena břemenem ještě není. Daň z převodu nemovitosti se proto bude platit z „plné ceny“ nemovitosti a navíc ještě z ceny věcného břemene.Při postupu, který navrhujeme, bude situace poněkud odlišná. Především bude jiná zjištěná (a ovšem také sjednaná) cena nemovitosti, protože není převáděno čisté, úplné vlastnické právo k dané nemovitosti, ale jen jeho, byť podstatná, část. Taková cena musí být zákonitě nižší, přičemž při jejím stanovení se bude podle našeho názoru postupovat analogicky s § 48 vyhlášky č. 540/2002 Sb., k provedení některých ustanovení zákona o oceňování majetku, tedy jako by již nemovitost daným břemenem zatížena byla, protože fakticky je hodnota převáděného vlastnictví menší právě o hodnotu těchto práv. Vzniklé věcné břemeno pak podle našeho názoru vůbec předmětem daně nebude. Předmětem daně z převodu nemovitosti je dle § 9 písm. b) zákona č. 357/1992 Sb. jen „bezúplatné zřízení věcného břemene nebo jiného plnění obdobného věcnému břemeni při nabytí nemovitosti darováním“. Zřízení podle našeho názoru znamená úkon, který spočívá v tom, že subjekt A určitá práva nemá a činností subjektu B mu taková práva vzniknou. To však není případ námi navrhovaného postupu. V námi navrhovaném postupu zciziteli žádné právo nevzniká a není mu ani zřizováno. Zcizitel si pouze ponechává práva, která již měl. Věcné břemeno mu tedy není zřízeno, a nedochází tedy k úkonu, který by byl předmětem daně.Oproti „klasickému“ postupu je tak vzniklá daňová povinnost znatelně nižší, protože bude nižší cenou oceněna převáděná nemovitost a věcné břemeno vůbec nebude předmětem daně. Lze pravděpodobně očekávat tuhý odpor finančních orgánů proti takovému postupu, protože pro příjmovou stranu veřejných rozpočtů je znatelně výhodnější v úvo¬ du článku popisovaná „pomerančová“ metoda. Není však povinností daňových subjektů, aby si počínaly tak, aby jejich daňová povinnost byla co nejvyšší, ale je naopak jejich právem jednat tak, aby v rámci platných právních předpisů byla jejich daňová povinnost co nejnižší. Není tedy povinností daňových subjektů převádět nemovitosti daňově neefektivně, lze-li to dělat efektivně. Podle našeho názoru neuspěje případná námitka správce daně, že se ze strany účastníků převodu jedná o zastření skutečného stavu úkonu stavem formálně právním (§ 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.). O takovou situaci by se jednalo, pokud by účastníci ve skutečnosti provedli něco jiného, než co „na oko“ sjednali v právním úkonu. Tak tomu však není. Účastníci se dohodli, že převedou neúplné vlastnictví k nemovitosti na jednoho z nich a druhému z nich že zůstane část vlastnického práva odpovídající věcnému břemeni, a přesně to se také stalo a přesně v souladu s touto skutečností účastníci vypočtou a zaplatí daň. Pokud se skutečný stav přesně shoduje s obsahem právních úkonů, nelze hovořit o zastření ve smyslu § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.Správce daně se poukazem na § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. nemůže domáhat toho, aby si účastníci právního úkonu počínali jinak, tedy aby převedli něco jiného, než převést chtějí, prostě proto, aby si, zcela protismyslně, vytvořili vyšší daňovou povinnost. Naopak je povinností správce daně respektovat právní a faktický stav, který je v souladu s právními úkony, které účastníci provedli.VI. ZávěremNámi nastíněný způsob vzniku věcných břemen na nemovitostech jistě není bezproblémový. Jsme si vědomi toho, že se jedná v České republice o poměrně neobvyklou právní konstrukci, která je však např. v sousedním Rakousku bez problémů používána. Přesto jsme však přesvědčeni, že její ideologický základ, totiž že je nesmyslné převádět všechna práva jedním směrem a pak jejich část zase zpátky, je správný. Jsme toho názoru, že výklad civilního práva má podporovat úsporná, efektivní a logická řešení a nebránit jim přepjatým formalismem. Je zřejmé, že navrženým způsobem není možné vytvořit všechna myslitelná věcná břemena a že jej jistě nelze využívat zcela univerzálně. Jedná se však podle našeho názoru o vhodnou alternativu, která může v některých případech přesněji vystihovat vůli stran a zejména vůli dárce, než dosavadní zažitý způsob řešení této právní otázky, který mohou někteří dárci považovat za ponižující. Příspěvek byl též publikován v časopise Právní rozhledy č. 21/2004. ________________________________________* JUDr. Milan Vašíček je advokátem v AK VAŠÍČEK, FRIMMEL a HONĚK, Brno-Praha, Dan Dvořáček je studentem V. ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.1 Taková smlouva může mít jak povahu věcnou – zřizuje se jí věcné břemeno, tak i povahu obligační – kupující se zavazuje zřídit věcné břemeno.2 Srov. např. § 472 obecného zákoníku občanského: „Právem služebnosti jest vlastník zavázán, aby ku prospěchu jiné osoby vzhledem ku své věci něco trpěl nebo opomíjel. Je to věcné proti každému držiteli služebné věci účinné právo.“; dále oddíl 2 pododdíl 1 návrhu osnovy nového občanského zákona: „Věc může být zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo opomíjet.“ (zdroj: http://www.juristic.cz).3 Srov. pododdíl 7 návrhu osnovy nového občanského zákona a důvodovou zprávu k němu: „Reálná břemena jsou charakterizována dočasností a vykupitelností, zejména však tím, že zavazují vlastníka obtížené nemovitosti k nějakému konání (např. udržovat studnu pro jiného vlastníka, pravidelně dodávat jinému spotřebitelné věci jako potraviny nebo otop, ale i vzdát se náhrady, jež by jinak vlastníku zatížené nemovitosti náležela v přítomnosti nebo budoucnosti apod.). Tím se liší od služebností, pro něž je charakteristická povinnost vlastníka služebné věci k pasivitě (nekonání).“ (zdroj: http://www.juristic.cz).4 Blíže viz Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému zákoníku občanskému. Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart, 1935, reprint Praha : Linde, 1998. Komentář k § 472.5 Neboť známe inominátní smlouvy coby právní úkony zakládající autonomií vůle formované relativní obligační vztahy, neznáme však „inominátní věcné právo“, tedy věcné právo, jehož formu by definoval jeho „zřizovatel“. 6 „Oddělitelná“ ve smyslu pozitivního práva, tedy taková, s níž pozitivní právo umí nakládat jako se samostatnou.7 Eliáš, K. Ideál abstrakce, klec kazuistiky a pasti pro právní praxi, in Sborník XIV. Karlovarské právnické dny. Praha : Linde, 2004, s. 61.8 Podle našeho názoru měl Ústavní soud na mysli doslovné, nikoli kogentní znění zákona. Vůle účastníků právního úkonu nemá, alespoň podle převládající teorie práva, přednost před kogentními normami zákona. Může však mít přednost před adekvátním gramatickým výkladem.9 K tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 86/99 a III ÚS 86/98 „v případě, že zákon připouští dvojí výklad, je v intencích uplatnění zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem ČR co nejvíce v souladu“.10 Kupř. nelze podle našeho názoru konvertovat část vlastnického práva do obligace, protože obligace není věcným právem.11 Fiala, J. Charakteristika právní povahy věcných břemen. Časopis pro právní vědu a praxi, 1998, č. 3, s. 403.12 Macur, J. Občanské právo procesní v systému práva. Brno : 1975.13 Podle zájmové teorie jsou absolutními ta práva, která vykazují nejnižší stupeň integrace společenských zájmů, což je zejména vlastnictví, které maximalizuje zájmy vlastníka a pouze minimálně respektuje zájmy celku. Naopak práva obligační jsou zpravidla výsledkem působení tržních či obdobných sil, a proto vykazují nejvyšší stupeň integrace společenských zájmů, a z toho důvodu je v rámci zájmové teorie řadíme k relativním (dle op. cit. sub 11, s. 407).14 Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku.Nejčtenější 165/2007 Sb. - Nařízení vlády o vymezení Ptačí oblasti Heřmanský stav – Odra – Poolší168/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se mění vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), ve znění vyhlášky č. 503/2004 Sb166/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách167/2007 Sb. - Vyhláška, kterou se zrušují některé právní předpisy v působnosti Ministerstva zdravotnictví169/2007 Sb. - Sdělení Ministerstva vnitra o vyhlášení nových voleb do zastupitelstva obce158/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů159/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů (zákon o investičních pobídkách), ve znění pozdějších předpisů160/2007 Sb. - Zákon, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany spotřebitele161/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Ústí nad Labem č. 1/2004 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku162/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Kladna č. 32/01 o zajištění veřejného pořádku při poskytování hostinských činností a pořádání veřejných produkcí na území města Kladna163/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 13. března 2007 ve věci návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky statutárního města Plzně č. 17/2004 o vymezení veřejných prostranství, na nichž se zakazuje prostituce, a obecně závazné vyhlášky statutárního města Plzně č. 3/2006 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, kterou se vymezují veřejná prostranství, na nichž se zakazuje prostituce164/2007 Sb. - Nález Ústavního soudu ze dne 20. března 2007 ve věci návrhu na zrušení čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 4 a 6, čl. 12 odst. 2 a 5, čl. 13 odst. 1 písm. b) a c), čl. 16 odst. 1, čl. 18 odst. 1, čl. 21 odst. 1 a 2, čl. 22 odst. 2, čl. 30 odst. 2, čl. 31 odst. 1 a čl. 31 odst. 3 oddílu IX. obecně závazné vyhlášky obce Boží Dar č. 1/2003 o místních poplatcích

Pokračovat na článek



Výsledky vyhledávání v sekci: Pojištění

Uplatněte veškeré nároky z povinného ručení viníka nehody

Každoročně přibývá registrovaných aut, čím dál více občanů má řidičské oprávnění, více aut na silnicích znamená i více dopravních nehod. Na jakou náhradu škody při dopravní nehodě máte jako poškozený nárok?Náhrada škody při dopravní nehodě je upravena zákonem č. 168/1999.Poškozený má právo na náhradu:škody na zdraví nebo usmrcenímškody vzniklé poškozením, zničením nebo ztrátou věciškody, která má povahu ušlého ziskuúčelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování výše uvedených nárokůKdyž je pouze škoda na autě?V případě dopravní nehody, je pouhá škoda na autě jednoznačně nejmenším problémem. Přesto samozřejmě všichni poškození oprávněně chtějí, aby bylo jejich auto uvedeno do původního stavu.   Aby byla škoda na auto zlikvidována z povinného ručení, tak je nutné, aby poškozené auto prohlédl likvidátor pojišťovny. Ze zákona musí poškozený poskytnout součinnost, a proto je nutné se co nejdříve po nehodě, spojit s pojišťovnou občana, který dopravní nehodu způsobil. Oprava vozidla tedy následuje až po prohlídce a sepsání zápisu od likvidátora příšlušné pojišťovny. Při určení výše škody se přitom vychází dle § 443 občanského zákoníku z ceny v době poškození. Náhrada škody je tedy proplacena do výše hodnoty poškozených dílů, která je u starších aut nižší, než u následně opravených nových dílů. Čím je auto starší a má více najetých kilometrů, tím je tento rozdíl vyšší. Jestliže nepojištěné vozidlo způsobí škodu, poškozenému ji uhradí ČKP z garančního fondu. Pak ji ovšem vymáhá po nepojištěné osobě. Celá záležitost může skončit soudem, případně i exekucí.Kdo určí viníka nehody?V případě, kdy škoda na autech nepřesáhne 100 tisíc Kč a nebyla způsobena škoda na zdraví či majetku třetí osoby nebo zničení komunikace, tak mohou rozhodnout o viníkovi nehody sami účastníci dopravní nehody, kteří sepíší protokol o dopravní nehodě, kde pokud možno co nejpřesněji určí, kdo dopravní nehodu zavinil, případně uvedou i svědky a doplní fotografie z místa nehody.Pojišťovny se často setkávají s rozdílným posouzením a uvedením viníka nehody. Není povinností řidičů se na viníkovi nehody dohodnout. Povinností je pravdivě vyplnit formulář o dopravní nehodě a popsat situaci, jak k dopravní nehodě došlo. Pojišťovna určí podíl viny a určí viníka dopravní nehody.Náhrada škody se řídí občanským zákoníkemLegislativní úprava v občanském zákoníku je pro náhradu škody (na majetku, zdraví či ušlém zisku) rozhodující. Nový občanský zákoník, který v případě, že úspěšně projde celým legislativním procesem, výrazně posiluje práva občana, který utrpěl škodu.Kolik stojí lidský život určený pojišťovnou podle jejich tabulek?Současná právní úprava v případě újmy na zdraví nebo smrti účastníka dopravní nehody určuje výši náhrady škody dle tabulek.Právě podle těchto tabulek lidský život má v současnosti hodnotu 240 tisíc korun. V případě rozhodování dle nového občanského zákoníku (v případě schválení bude platit od 1. ledna 2013) budou moci soudci určovat náhradu škody individuálně. Náhrada škody bude tedy více zohledňovat konkrétní případy dle životních okolností postiženého (jeho vykonávané práci, příjmu, rodinným okolnostem…).Pojišťovna a poškozený mají rozdílné zájmyPři proplácení náhrady škody z povinného ručení mají samozřejmě pojišťovny a poškozený rozdílné zájmy. Pojištovny chtějí co nejnižší finanční plnění a poškozený co nejvyšší finanční plnění. Přestože většina pojišťoven zkvalitňuje své služby, vyřizuje proplácení škody z povinného ručení rychleji a pracovníci jsou zkušenější, tak vždy budou mít logicky opačný zájem než poškozený.Poškození často vůbec netuší na co všechno v rámci povinného ručení mají nárok a často jim tyto skutečnosti pojišťovna sama nesdělí.Kdo z účastníků dopravní nehody může žádat odškodné?Zákon o pojištění odpovědnosti v otázce rozsahu a výše náhrady odkazuje na občanský zákoník a to konkrétně na ustanovení § 442 a násl. občanského zákoníku.

Pokračovat na článek